JEDLIČKA: Socialismus je falešná víra, že stát rozhodne lépe o vašich penězích

JEDLIČKA: Socialismus je falešná víra, že stát rozhodne lépe o vašich penězích

(rozhovor)

Dlouhodobě kritizujete státní dluh. Vaše strana tvrdí, že lepší situace lze docílit přijetím ústavního zákona o rozpočtové kázni, co by to vlastně pro politiky a lidi znamenalo?

Znamenalo by to, že stát by nemohl žít na dluh. Ještě za období vlády Václava Klause, bylo zcela nemyslitelné, že by si stát půjčoval na svůj provoz. Dnes je situace taková, že socialisté nám dluhy přímo plánují a strany, které jsou dnes u moci se sice pravicovostí a úsporami ohánějí, v realitě provádějí stejnou politiku jako socialisté – rozkrádají státní rozpočet na dluh. Přijetí ústavního zákona by znamenalo, že zastavíme dluhovou spirálu, kdy si stát už půjčuje stále více a víc na splácení vlastního dluhu. Daně potom vybírá, aby živil banky, které z něho profitují. Již brzo převýší splátky 110 mld. Kč, což je srovnatelné s výdaji ministerstva školství.

Mezi radikální kroky k uskutečnění propagujete i zrušení úřadů práce s tím, že zbytečně čerpají peníze z rozpočtu a kazí činnost pracovních agentur. Jak by ten systém měl tedy fungovat?

S trochou nadsázky mohu říct, že jediný, komu úřady práce seženou práci, jsou další úředníci na úřadu práce. Od roku 2005 vzrostl počet úředníků na úřadech práce z pěti na devět tisíc. Každý úředník stojí stát okolo 1 miliónu korun ročně. Procento zprostředkované práce úřadem ve srovnání s internetovými agenturami je zcela zanedbatelné. Pokud jste byli někdy na úřadu práce, tak víte, že celý proces je pouze velká taškařice, v které úřad předvádí, že vám hledá práci a nezaměstnaný předvádí, že si ji hledá, aby měl nárok na dávky. Skutečná otázka zní: Kolik zbankrotovalo podnikatelů a zaniklo pracovních míst, kvůli tomu, aby mohlo těchto 9 tisíc úředníků předstírat práci. Někdo totiž musel na daních vybrat za rok okolo 9 miliard, aby ten úřad mohl existovat. Podporu v nezaměstnanosti by klidně mohla vydávat Česká pošta stejně jako důchody.  Jiná agenda by se měla vrátit do kompetence obcí, kde jsou k sociálním případům blíže.

Vaše strana kandiduje do podzimních voleb v bouřlivé době za velké nespokojenosti obyvatel, v čem vidíte Vaši hlavní zbraň?

Jako hlavní zbraň vidím to, že lidé pochopí, že jediný způsob boje s korupcí je značná redukce státu tak, aby nebylo co korumpovat. Doufáme, že lidé také prokouknou, že současná pseudopravice a levice provádí téměř nerozeznatelnou politiku, co se týče dluhů, zvyšování daní a přístupu k EU. Chceme také lidi oslovit tím, že máme vše dobře předem promyšlené. Víme přesně, které položky ve státním rozpočtu chceme seškrtat a které dotace a zákony zrušit.

Ovlivní maléry a skandály současných politiků nějak rozhodnutí lidí u volebních uren?

Ano a myslím si, že lidé už se nenechají nalákat na heslo „boje s korupcí“ a pochopí, že to s čím musíme bojovat je přebujelý stát. Jde nám o to neléčit příznaky, ale příčiny. Snažíme se lidem vlastně jenom připomenout staré čínské rčení: Čím více zákonů a nařízení se stanoví, tím více je zlodějů a lupičů.

Navrhujete také, aby si zaměstnanci se zaměstnavateli mohli mezi sebou vytvořit smlouvu, jakou chtějí. Proč by to mělo být pro stát výhodnější?

Hlavně by to mělo být výhodnější pro zaměstnance a zaměstnavatele – on by totiž stát měl sloužit lidem. Ale pro stát to může být také výhodnější: Díky tomu, jak to bude jednoduché, nebude již tak výhodné zaměstnávat lidi na černo a stát nakonec vybere i více daních.

Dlouhá léta také Váš předseda Petr Mach kritizuje Evropskou unii a její fungování. Od mnoha půjček státům s problémy přes euro až po Lisabonskou smlouvu a další nařízení, která svazují svobodné jednání jejích členů. Je podle Vás řešením odstoupení z Evropské unie?

V nejbližší době vyjde druhé vydání jeho velmi populární knihy Jak vystoupit z EU. Tu můžete také najít volně na internetu. Skutečně si myslíme, že pro ČR je vystoupení z EU aktuálně nejvýhodnější, co může být. Většina lidí se obává, že bychom přišli o svobodný pohyb a obchod v rámci EU. Nevědí ale, že tyto dvě věci nejsou EU, nýbrž Evropský hospodářský prostor (EHP) a Schengenský prostor. Obě tyto příjemné věci si můžeme i po vystoupení z EU zachovat. Čeho se ale zbavíme, je náš závazek přijmout euro, tuny nesmyslných regulací z Bruselu, ale i nesmyslný systém dotací EU.

V čem podle Vás tkví největší problém EU?

Pokud sledujete krizi eurozóny, tak je stále více slyšet názor z jihu Evropy, že EU je vlastně jistým druhem 4. říše, která není budována vojensky, ale ekonomicky. Krize eura slouží jako prostředek k vytvoření evropského superstátu. Mnoho lidí si toho nevšimlo, ale hned po slavném projevu Davida Ratha v Poslanecké sněmovněposlanci ČR schválili vznik Evropského stabilizačního mechanismu (ESM). Mělo by se to spíš jmenovat Dluhová diktatura EU. Každý by se měl seznámit s tím, co to vlastně je. Já jsem se byl senátorů i poslanců ptát, těsně než o tom hlasovali a odpovědi byly ještě horší, než jsme zvyklí z pořadu „Nikdo není dokonalý“.

Často se objevují takzvané „konspirační teorie“. Osobně tento termín nemám ráda, neboť mnoho teorií se postupem let stává realitou (jak sleduji) a najednou si nikdo nevzpomene, že před pěti lety to byla konspirace. Jedná se například o sílící moc bank i Evropské unie. Jakou zkušenost s takovými teoriemi máte Vy a na co by si lidé měli dát pozor?

Kromě toho, že jsem lídrem Svobodných v Královéhradeckém kraji, jsem také založil organizaci Reformy.cz, která se právě do hloubky zaobírá „politikou za oponou“. Byl jsem se již dvakrát podívat zvenku na neformální setkání nejmocnějších lidí světa, zasedání Bilderbergu ve Španělsku a Švýcarsku. Euro, které teď pustoší Evropu, někdo vymyslel a prosadil. Tito lidé se tím ani moc netají. Myslím, že by se zlost lidí měla obrátit na skutečné strůjce dnešních politických potíží, až propukne vážná hospodářská krize. Problematika politiky v zákulisí je také téma mojí diplomové práce „Globalismus ve světové politice“, která vyjde během podzimu knižně.

Jaký je Váš recept proti korupci v České republice?

Obvyklé volební heslo většiny politických stran je maximální transparentnost všech zakázek, zveřejnění všech smluv státu na internetu. To chceme také, ale ještě důležitější je pro nás zrušení zbytečných úřadu, dotačních programů a budovatelských projektů, které vytváří pro vznik korupce prostor a navíc jsou samy většinou děsivým plýtváním penězi daňových poplatníků.

Jedním z Vašich cílů má být vyrovnaný rozpočet, jak toho dosáhnout?

Na našich stránkách svobodni.cz máme aplikaci, kde si můžete sama vyzkoušet vybrat položky, které chceme ze státního rozpočtu vyškrtat. Pokud byste je zaškrtala všechny, byl by nejen vyrovnaný rozpočet, ale bylo by možné dokonce zrušit daň z příjmu fyzických osob a stále by byl vyrovnaný rozpočet. Petr Mach má na internetu pěknou 30 minutovou přednášku, v které všechno pěkně vysvětluje.

Jak se díváte na daňovou politiku, Vaše strana by ráda některé z nich zrušila a daň z příjmu snížila, proč a pomůže to doopravdy?

Bohatství a prosperita ve společnosti nevznikají díky moudrému státu, kterému lidé odevzdají svoje daně, a on jim za to udělá ráj na zemi. O to se u nás snažili komunisti 40 let a moc jim to nevyšlo. Dá se říci, že čím menší daně stát vybírá, tím více společnost prosperuje. Naším vzorem jsou státy jako Švýcarsko nebo Hong Kong, kde jsou daně velmi nízké. I ono socialisty opěvované Švédsko bylo kdysi díky nízkým daním 4. nejbohatší zemí na světě. Dnes by bylo nejchudším státem USA.

Odpovědi Víta Jedlička, lídra v Svobodných v Královéhradeckém kraji pro server parlamentnilisty.cz z 24.8.2012.  Rozhovor vedla Zuzana Koulová.

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Vít Jedlička

Vít Jedlička

Novinky

Nejnovější video

V pořadu Echo Prime Time se Libor Vondráček a Jiří Pospíšil střetli nad tím, zda má prezident Petr Pavel jet na červencový summit NATO, a zejména nad tím, jaká má být jeho role vůči vládě. Vondráček působil jako ten, kdo má na roli prezidenta jasný pohled: prezident má podle něj respektovat, že zahraniční a obrannou politiku nese primárně vláda, a nemá do ní vstupovat způsobem, který by působil jako paralelní hlas. Zároveň ale jeho vystoupení nevyznělo jen konfrontačně — spíš jako snaha dovést spor k jasnému pravidlu, které by podobné situace do budoucna nevyvolávaly.

Spor o NATO

Debata se od začátku točila kolem otázky, zda byla prezidentova účast na jednání vlády nutná, nebo spíš symbolická. Jiří Pospíšil ji interpretoval jako gesto smíření a snahu spor uklidnit, zatímco Vondráček tvrdil, že prezident na jednání nebyl potřebný, protože vláda si o účasti na summitu může a má rozhodnout sama. Podle Vondráčka navíc prezident už dříve veřejně naznačil, že by nebyl schopen hájit pozici nové vlády, což podle něj zpochybňuje smysl jeho aktivní účasti na summitu.

Vondráček se opíral o logiku rozdělení rolí: prezident je sice vrchním velitelem ozbrojených sil a má důležitou ústavní roli, ale není to podle něj důvod, aby se přirozeně přesouval do oblasti, kde za politickou odpovědnost nese hlavní díl vláda a obhajoval tím koaliční postoj, ale zároveň hledá oporu v systematičtějším výkladu ústavy. Právě v tom byl jeho výkon přesvědčivý nehrál na emoce, spíš se snažil ukázat, že spor není o osobní antipatii, ale o to, kdo za co v ústavním systému odpovídá.

Prezident a Ústava

Silnou část pořadu tvořila i širší debata o výkladu Ústavy. Pospíšil připomínal, že prezident Pavel podle něj ústavu ohýbá méně než jeho předchůdci, zatímco Vondráček trval na tom, že právě současné napětí ukazuje potřebu pravidla zpřesnit. V jeho pojetí není důležité jen to, co si kdo myslí, ale co by mělo být napsáno tak jasně, aby nevznikaly opakované spory o to, zda prezident musí, nebo nemusí jednat podle návrhu premiéra.

Vondráček opakovaně říkal, že by se mu líbilo, kdyby kompetenční žaloba vše vyjasnila, a když už by se ukázalo, že ústava není dostatečně jednoznačná, měla by se změnit. Nešlo přitom o boj za jednorázový politický efekt, ale o snahu nastavit systém, v němž bude jasné, kde končí pravomoc prezidenta a začíná odpovědnost vlády. V této části vystoupení působil nejvíc jako ústavně orientovaný politik, který se snaží do ostrého politického sporu vložit technicky přesnější rámec.

Mandát a odpovědnost

Zajímavý moment nastal ve chvíli, kdy se rozhovor stočil k tomu, zda by prezident mohl na summitu NATO vystupovat jinak než vláda, ale přitom tvrdit, že respektuje její mandát. Vondráček to zpochybnil. Připomněl, že prezident už dříve veřejně formuloval vlastní postoje k obraně a výdajům na armádu, a proto se obává, že by na summitu nešlo jen o formální zastupování státu, ale o samostatnou politickou linku.

Na rozdíl od Pospíšila, který zdůrazňoval diplomatický význam jednotného hlasu, Vondráček argumentoval tím, že pokud by prezident chtěl opravdu ctít mandát vlády, nemusel by se summitu účastnit vůbec, nebo by do něj vstupoval jiným způsobem. Tím se snažil obhájit názor, že nejde o nedůvěru k hlavě státu jako takové, ale o racionální snahu vyhnout se situaci, v níž by Česká republika navenek vysílala dvojí signál. Tady byl jeho výkon nejsilnější: byl jasný, věcný a opíral se o konzistentní princip, ne o momentální politický zájem.

Napětí mezi Hradem a vládou

Do debaty se neustále vracela také otázka, proč se vztah prezidenta a vlády dostal do tak napjaté podoby. Vondráček za hlavní příčinu označil spor kolem Filipa Turka a prezidentovu předchozí kritiku jeho nominace. Podle něj právě tato kauza odstartovala řetězec veřejných výroků, které vztahy dále poškozují, a proto je podle něj těžké čekat rychlé zklidnění.

Přestože to bylo podáno poměrně ostře, nepůsobil Vondráček jako někdo, kdo chce krizi jen přiživovat. Spíš naznačoval, že dokud nepadne jasné vysvětlení a dokud se nevyjasní hranice kompetencí, bude se podobné napětí vracet. Jiří Pospíšil to označoval za nedůstojné a zbytečné, ale Vondráček reagoval tím, že veřejný spor je jen důsledkem hlubší nejasnosti ústavy. V tom spočívala jeho největší síla v debatě: uměl politický konflikt převést do srozumitelnějšího rámce, aniž by se z něj snažil udělat osobní válku.

Celkové vyznění

Celkově Vondráček v pořadu vyzněl dobře, protože dokázal spojit jasný postoj s věcným vysvětlováním. Nebyl to výkon, který by stavěl na velkých gestech nebo silných emocích, ale spíš na argumentu, že stát má mít srozumitelná pravidla a že jejich nejasnost plodí zbytečné konflikty. V souboji s Jiřím Pospíšilem nepůsobil jako někdo, kdo by jen opakoval koaliční rétoriku, ale jako politik, který má vlastní čitelný výklad situace.

Zároveň však zůstalo zřetelné, že spor o prezidenta, NATO a kompetence není jen technická debata. Je to i střet stylů, kde jedna strana zdůrazňuje diplomatický klid a symbolickou důstojnost, zatímco druhá volá po tvrdším oddělení rolí a přesnějším ústavním vymezení. Vondráček v tomhle střetu obstál, protože působil jako někdo, kdo neuhýbá, ale zároveň se nesnaží z konfliktu dělat divadlo.

Oblíbené štítky

Vít Jedlička

Vít Jedlička

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31