HENDRYCH: EU: God bless the European Union

HENDRYCH: EU: God bless the European Union

Není tomu zase tak dávno, co jsem téměř s vlaječkou v ruce nadšeně oslavoval vstup České republiky do Evropské Unie. Psal se první květen 2004 a já měl pocit, že se dostáváme do spolku vyspělých zemí, které ctí a ochraňují individuální svobodu jako svou nejvyšší hodnotu. Jak jsem byl tehdy jen hloupý! Dnes, pár let po našem vstupu vidím situaci už mnohem realističtěji, před sebou máme vznikající Orwellovu „Eurasii!

 
V úvodu bych chtěl jen říci, že celý článek je pouze a jedině o evropské politické integraci. Co se týče integrace ekonomické (naplnění 4 svobod – volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu), nemohu říci ani půl slova. Určitě to byla a stále je velmi přínosná a skvělá věc. Bohužel mám stále častěji pocit, že o ni samou opravdu nikdy nešlo a přišla pouze proto, aby bylo v budoucnu možné centralizovat Evropu do jednoho velkého, státního, napůl totatlitního celku. 

 
EU tak, jak ji známe dnes, už zdaleka není svobodnou společností. S postupem politické integrace se pomalu ale jistě rozprchává svoboda, jako když na podzim padá listí. Postupnými kroky jsou lidé neustále více a více okrádáni o svoji možnost volby pod rouškou nejhezčích úmyslů „moudrých bruselských byrokratů“. Úřednictvo EU bobtná stále rychleji a všelijakých úřadů přibývá jako hub po dešti, přičemž opravdu málokdo skutečně ví, co který úřad přesně dělá. Jediné, čím si můžeme být jisti je to, že jsou placeni z daní všech daňových poplatníků Evropského společenství a věřte tomu, že za svoji blahobytu nic nepřinášející práci nedostávají málo. Čím dál více se uzavírají do svých úřednických budov a bez sebemenší snahy důkladnějího rozboru dané situace, vymýšlí jedno nařízení za druhým. S každým z nich jsme my, občané, okradeni o nějakou část své osobní svobody. Někteří z nás si určitě vybaví tzv.“žárovkové nařízení“, ale jelikož to je už staršího data, vybral jsem si k rozboru novější návrhy „bruselských bohů“!
 

Cigarety- boj proti kouření

 
Nadpis z portálu týden.cz hlásí: „Z cigaret zmizí loga i barvy, EU chce jednotné krabičky“ a nadpis článku už staršího data prozměnu: „EU zakázala „lehké“ cigarety“ (2003) – obě opatření ( a určitě jich je mnohem více) jsou součástí evropského boje proti kouření.

 
Já osobně jsem zapřísáhlý nekuřák. Nekouřím tedy, ale sám jsem si to zvolil. Nepotřeboval jsem žádnou jinou osobu, žádný stát a už vůbec nepotřebuji žádnou EU, aby mi doporučovala, co mám dělat. Podobné nařízení ve mě probouzejí myšlenku, že snad začnu kouřit také, abych tím dokumentoval alespoň částečně svoji svobodnou vůli. Absolutně nechápu, proč by jakýkoli stát měl vést boj proti něčemu, jako je kouření. Spouty peněz jsou lidem ukradeny na daních, aby byly v zápětí použity v  podobně nesmyslných kampaních. Podobnými zákazy a omezeními je nám upírána možnost volby. EU tím vlastně říká, že lidé jsou hloupí a pouze oni, „novobodí evropští králové“ ví, co je dobré. Žádné zmizení loga z krabičky cigaret navíc nepřinutí kuřáka, aby s kouřením přestal! Evropská Unie tím potlačuje základní svobodu a právo jednotlivce žít, konat a být odpovědný za své činy. Omezuje tím navíc volný trh, snižuje zaměstnanost v sektorech napojených na tabákový průmysl a pak draze platí tvorbu nových pracovních míst.
 

(http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/evropa/z-cigaret-zmizi-loga-i-barvy-eu-chce-jednotne-krabicky_177576.html
 

EU: 4 měsíce prázdnin
 

Snad ještě větší ptákovina, než v případě cigaret. Tohleto mimochodem pronesl eurokomisař pro průmysl a podnikání. Prázdniny by podle tohoto doporučení neměly být delší o 2 měsíce v létě, ale měly by se rozložit do delšího období. Děti by například měly 14 dní školu a pak 14 dní prázdniny, 14 dní školu a opět 14 dní prázdniny. Zvýšil by se prý tím turistický ruch mimo sezónu. Naprosto úžasný způsob myšlení, nemyslíte? Že by v Evropě bylo tolik rodin, které si mohou dovolit co 14 dní jezdit na dovolenou? Ne všichni obyvatelé EU mají tolik peněz, aby tento selský argument obstál v realitě. Jestliže se navíc turistický ruch zvýší uměle v jiné části roku, musí se o to snížit v hlavní sezóně. A nemají náhodou děti těch prázdnin už i tak dost? Volno by tím přibylo i učitelům. Když nemáte žáky, nemáte koho učit! 

 
Druhým argumentem pro euroúředníky je ten, že něco podobného funguje v Německu. Zde se naplno projevuje kouzlo místa, v jakém podobné chytré věci vznikají. Bez znalosti specifik jednotlivých zemí se za stolem v Bruselu, či Štrasburgu někdo rozhodne, že to, co funguje v Německu, musí fungovat i jinde! Jasně, zatím se jedná jen o doporučení, ale zítra už to může být jinak?

 (http://www.tyden.cz/rubriky/nazory/glosar/eu-ctyri-mesice-prazdnin_177615.html)
 

Conclusion:

 
Oba příklady na mě působí dojmem, že na Evropských úřadech není co dělat!!! Evropská Unie si neváží svobody jednotlivce a ustavičně podkopává jeho možnosti volby. Snaží se mu vnutit její vlastní názor. Postupně roste její síla a možnosti ovlivňovat náš každodení život. Všímejme si každého postupného kroku a podrobme ho ostré kritice! Jedině tak se nám totiž nemůže stát, že se jednoho dne vzbudíme a budeme muset zapnout velkou obrazovku, ze které nás bude pozorovat oko VELKÉHO BRATRA tak, jako tomu bylo i v románu George Orwella. (1984)

 
Můžete sice namítat, že mnozí evropští úředníci to s námi myslí dobře, jinými slovy mají dobré úmysly. (viz. příklad s cigaretami) Avšak vždy v celých světových dějinách to byly právě „takové dobré úmysly“, které nakonec způsobily největší tragédie. Závěrem shrnu tento odstavec do jediného citátu nejmenovaného liberálního autora:
 

„To, co vždy udělalo ze Země peklo, byla vždy snaha vytvořit na ní ráj!“
 

Slovo „liberální“ používám vždy v klasickém smyslu, nikoli jeho pozměněném americkém významu!!!
 
Závěrem bych chtěl velmi poděkovat webu: týden.cz, ze kterého jsem si vypůjčil názvy a obsah citovaných článků. Ještě jednou velmi děkuji!
 

Filip Hendrych

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31