Před časem napsal premiér Petr Nečas zajímavý dopis předsedovi Strany svobodných občanů Petru Machovi. Machův článek, na který Nečas reagoval, je zde. Nečasova odpověď zde. A Machova replika zde.
Ponechám stranou otázku ústavních procedur nezbytných pro změny Lisabonské smlouvy, protože o těch dnes nemají mezi sebou jasno ani specialisté na ústavní právo. Na Nečasově dopisu mne ale mimořádně zaujala pasáž, ve které premiér výslovně tvrdí, že „bez aktivního projevu vůle se nemůže žádný členský stát EU stát členem eurozóny“, a dále, že „Česká republika by získáním tzv. opt-outu (výjimky) z eura nic nezískala“. Nevím, zda se premiér pouze mýlí nebo záměrně neříká pravdu a doufá, že si nikdo nevšimne. Ve skutečnosti je tomu přesně naopak.
Nejdříve si dovolím pana premiéra citovat: „Co se týče Vaší poznámky o tzv. opt-outu z eura, rád bych v této souvislosti podotkl, že příslušný opt-out Dánska a Velké Británie je formulován tak, že oba státy nejsou zavázány přijmout euro, pokud s tím samy nebudou souhlasit. V případě jejich souhlasu však mohou euro přijmout bez toho, aby bylo nutné v rámci EU měnit smlouvy (…). Jinými slovy, stačí k tomu pouze souhlas dané země a pochopitelně také podmínka splňování tzv. maastrichtských kritérií. Čím se však takový „trvalý opt-out“ fakticky liší od postavení členských států EU, které euro zatím nepřijaly? Jistě lze namítnout, že tyto státy jsou podle práva EU povinny euro přijmout. Nicméně přesto tato povinnost není vymahatelná automaticky ve chvíli, kdy stát splňuje maastrichtská kritéria. Je nezbytný aktivní projev vůle daného státu euro přijmout. A jak se takový projev vůle fakticky liší od projevu vůle státu s trvalým opt-outem? Jinými slovy, co by Česká republika sjednáním zmíněného trvalého „opt-outu“ vlastně získala? Museli bychom investovat značné množství „negociačního kapitálu“ do prosazení takové změny primárního práva, již by bylo nutné ratifikovat ve všech členských státech EU (v takovém případě by totiž použití zjednodušené změny Smluv nebylo možné). Přitom by se však kterákoliv vláda mohla kdykoliv v budoucnu, stejně jako je tomu nyní, rozhodnout euro přesto přijmout. Při logickém zhodnocení současného právního stavu tak musíme nutně dojít k závěru, že prosazení „trvalého“ opt-outu z eura by na situaci České republiky a na jejím rozhodování o tom, zda a kdy euro přijmout, de facto nic nezměnila. Znovu zdůrazňuji, že bez aktivního projevu vůle se nemůže žádný členský stát EU stát členem eurozóny.“
Docela by mne zajímalo, jak si premiér Nečas ten „aktivní projev vůle“ konkrétně představuje. Mne napadá jediný způsob, a to nikoli aktivní, ale naopak pasivní: totiž záměrně dlouhodobě neplnit maastrichtská kritéria … (což samozřejmě nedoporučuji).
Takže: Vstup států do eurozóny po přijetí Lisabonské smlouvy nově upravuje čl. 140 Smlouvy o fungování EU (ta spolu se Smlouvou o EU a dalšími dokumenty tvoří tzv. Lisabonskou smlouvu). Ani z něho, ani z žádného jiného ustanovení Smlouvy o EU, resp. Smlouvy o fungování EU nevyplývá, že bez aktivního projevu vůle se nemůže žádný členský stát EU stát členem eurozóny. Ustanovení Smlouvy o fungování EU, která upravují vstup do eurozóny, znějí:
„Článek 139
1. Členské státy, o kterých Rada nerozhodla, že splňují nezbytné podmínky pro přijetí eura, jsou dále označovány jako „členské státy, na které se vztahuje výjimka“. …
Článek 140
1. Alespoň jednou za dva roky, nebo na žádost členského státu, na který se vztahuje výjimka, Komise a Evropská centrální banka podávají Radě zprávy o pokroku dosaženém členskými státy, na které se vztahuje výjimka, při plnění jejich závazků týkajících se uskutečňování hospodářské a měnové unie. … /následuje vymezení tzv. 4 maastrichtských kritérií – pozn. autora/
2. Rada po konzultaci s Evropským parlamentem a po projednání v Evropské radě rozhoduje na návrh Komise, které členské státy, na které se vztahuje výjimka, splňují podmínky nezbytné na základě kritérií stanovených v odstavci 1, a zruší výjimky dotyčných států.
Rada rozhoduje po obdržení doporučení přijatého kvalifikovanou většinou jejích členů zastupujících členské státy, jejichž měnou je euro. Tito členové rozhodnou do šesti měsíců poté, co Rada obdrží návrh Komise.
Kvalifikovaná většina uvedených členů podle druhého pododstavce je vymezena podle čl. 238 odst. 3 písm. a). /To znamená takto: „… nejméně 55 % členů Rady zastupujících zúčastněné členské státy, které představují nejméně 65 % obyvatelstva těchto států. Blokační menšinu musí tvořit nejméně tolik členů Rady, kolik jich zastupuje nejméně 35 % obyvatelstva zúčastněných členských států, a ještě jeden člen, jinak se kvalifikovaná většina považuje za dosaženou.“ – pozn. autora/
3. Bude-li rozhodnuto postupem podle odstavce 2 o zrušení výjimky, stanoví Rada neodvolatelně hlasy členských států, jejichž měnou je euro, a dotyčného členského státu na návrh Komise a po konzultaci s Evropskou centrální bankou jednomyslným rozhodnutím kurz, podle něhož euro nahradí měnu dotyčného členského státu, a přijme další opatření nezbytná pro zavedení eura jako jednotné měny v dotyčném členském státě.“
To všechno ve výsledku znamená, že jakmile Česká republika splní Maastrichtská kritéria a Komise a Evropská centrální banka o tom podají zprávu Radě (čl. 140 odst. 1), rozběhne se proces, jehož výsledkem může být přijetí (popř. „přijetí“) eura Českou republikou. Česká republika nebude mít žádnou možnost tento proces právní cestou zpomalit nebo dokonce zastavit, bude ho moci pouze urychlit (tím, že si vyžádá zprávu Komise a ECB, zmíněnou v 1. odstavci článku 140, sama, a nebude čekat na uplynutí dvouleté lhůty tam zmíněné): Rada bude rozhodovat na návrh Komise, po konzultaci s Evropským parlamentem a po projednání v Evropské radě. Jen na okraj podotýkám, že nikde není vymezena maximální lhůta mezi návrhem Komise a rozhodnutím Rady.
Sečteno a podtrženo, Česká republika nejenže nebude mít právo hlasovat v Radě EU o přijetí eura Českou republikou, ale toto rozhodnutí s ní nebude předem ani nijak konzultováno. Mezi návrhem Komise a rozhodnutím Rady se přitom může v České republice vystřídat i několik vlád a Sněmoven, aniž by ty mohly něco ovlivnit. Aktivní projev vůle členského státu přijmout euro bude možný (žádost podle čl. 140 odst. 1), nikoli však nezbytný. Tím se také liší postavení České republiky a ostatních členských států mimo eurozónu od postavení Spojeného království a Dánska, jejichž souhlas k jejich vlastnímu vstupu do eurozóny nezbytný je – vyjednaly si jej.
Dokáže-li mne někdo usvědčit z omylu, nechť tak učiní.
Stejné právní postavení jako Spojené království a Dánsko by získala i Česká republika, pokud by vláda vyjednala trvalý opt-out z eura. Jeho smyslem by nebylo zabránit přijetí eura, ale pouze vyloučit možnost, že nám euro bude vnuceno.
Proti tomu premiér uvádí v zásadě dva argumenty: Za prvé, že do vyjednání takové změny bychom museli investovat značné množství „negociačního kapitálu“, protože – a za druhé – by to zkomplikovalo celý proces přijetí změny čl. 136 Smlouvy o fungování EU (naše výjimka by vyžadovala řádnou ratifikaci ve všech členských zemích EU a nemohla by být schválena – na rozdíl od změny čl. 136 /která umožní zavést tzv. evropský stabilizační mechanismus/ – zjednodušenou procedurou, tzv. passerelou).
Na druhou stranu se však premiér snaží přesvědčit Petra Macha – a v tom má pravdu –, že schválení rozhodnutí Evropské rady o změně čl. 136 Smlouvy o fungování EU bude podléhat v České republice ratifikaci. Samotné rozhodnutí bylo sice přijato 25. března 2011, ale v platnost vstoupí až dnem 1. ledna 2013, a to pouze za předpokladu, že jej do té doby schválí všech 27 členských států EU v souladu s jejich ústavními předpisy; v České republice bude nezbytná ratifikace rozhodnutí prezidentem republiky, a to po předchozím souhlasu obou komor Parlamentu. To znamená, že zde existuje poměrně dlouhý časový prostor, během kterého Evropská rada může přijmout a členské státy ratifikovat i výjimku poskytující České republice tzv. opt-out z eura. Není vůbec nutné – a v tuto chvíli vlastně již ani možné – aby tato výjimka byla formálně sjednána v rámci rozhodnutí o změně článku 136. Nic ale nikdy nebránilo a nebrání tomu, aby naše výjimka sama měla formu mezinárodní smlouvy. Česká republika by pak mohla podmínit svůj konečný souhlas s rozhodnutím o změně článku 136 předchozím schválením českého opt-outu všemi členskými státy EU. Podotýkám, že nic nebrání tomu, aby součástí této mezinárodní smlouvy byla i výjimka z Listiny základních práv a svobod EU, která nám byla ze strany EU přislíbena bezprostředně před ratifikací Lisabonské smlouvy prezidentem republiky jako pojistka před údajnými majetkovými nároky tzv. sudetských Němců, ale realizována dosud nebyla.
Právě nyní, kdy existuje mimořádně silný zájem EU a jejích členských států na zřízení Evropského stabilizačního mechanismu a na změně čl. 136 Smlouvy o fungování EU, která je toho nezbytným předpokladem, má Česká republika neopakovatelnou příležitost obě výjimky – opt-out z eura i výjimku z Listiny základních práv a svobod EU – snadno prosadit.
Pavel Hasenkopf je právník. Pracuje v KPR.
