Letos tomu bude dvacet let, co se náš stát, tak jako celá, sovětským komunistickým režimem dlouhodobě podmaněná východní část Evropy, osvobodil z totalitního područí a obnovil se na demokratických politických základech. Získal zpět komunisty na jedenačtyřicet let odstraněnou státní svrchovanost, přirozeně vyplývající z demokraticky utvářené suverenity lidu.

Je proto značně otřesné, slyšíme-li z úst někdejších hlavních postav návratu ke svobodné státní suverenitě z r. 1989 komunistický režim připomínající výroky o tom, že státní suverenita je sobecký nacionalistický přežitek, chránící v podstatě mafiánský stát před ušlechtilým vnějším donucováním k civilizovanému chování osvícenou, tentokrát bruselskou vrchností, kterou nemůžeme demokraticky zvolit a kontrolovat. Autoři oněch prostoduchých výroků dávají najevo, že pohrdají demokracií a svobodou občanů jako obtížnou překážkou při uplatňování svého nekritického sklonu ovládat druhé. Takové uvažování a jednání není jen závažným osobním selháním. Je zároveň názornou ukázkou moderní polovzdělanosti jako kulturní nezakotvenosti v demokracii jako názoru na život a svět. Vášnivé spory o sněmovnou schválenou Lisabonskou smlouvu, letošní projev prezidenta Klause před Evropským parlamentem a s problémem Lisabonské smlouvy přímo spojený pád české vlády, jež Evropské unii předsedá, jsou důležitou zprávou o dnešním stavu Evropy.

Způsob uvažování a jednání zastánců ratifikace po zamítavém irském referendu právně neexistující Lisabonské smlouvy dokládá, že ústup od demokracie k faktické diktatuře je v Evropě reálnou hrozbou. Poslanci zastávající Lisabonskou smlouvu a odmítající prezidentovo stanovisko k ní sklouzávají k typu argumentace, jenž připomíná rétoriku komunistické totality. Mocná osvícená vrchnost to po nás chce, a taková vrchnost znamená pokrok. Posloužíme jí proto, a vlastně stejně musíme, abychom se nedostali na periférii její tak blahodárné přízně. Ti náchylnější k ideologickému vymývání mozků si již čiperně osvojili vědecký unijní světonázor, jenž demokracii s opozicí, a tedy i českého prezidenta, zařazuje na smetiště dějin minulého století, jak pravila česká europoslankyně. Zbývá již jen přidat okřídlený výrok komunistických mocipánů o zákonech z doby Marie Terezie, jimiž se oni jako pomazaní majitelé dějinného pokroku a pravdy nebudou řídit.

Čest stále ještě poměrně svobodné republiky v nedemokraticky jednající Evropské unii zachraňuje prezident Václav Klaus s některými poslanci a senátory ODS. Jejich statečný mravní postoj, odvaha říkat pravdu a jednat podle ní v podmínkách nevybíravé politické a mediální hysterie si zasluhují úctu, veřejnou podporu a účinné spojenectví.

Lisabonská smlouva je v rozporu s demokratickou civilizací Evropy proto, že  

– odstraňuje suverenitu demokratických členských států v oblasti zahraniční a obranné politiky, soudnictví a vnitra. To například znamená, že vloni uzavřená dohoda mezi Českou republikou a USA o zrušení víz pro české občany při cestách do USA by již nebyla možná bez souhlasu Evropské unie, právě tak jako loňské uzavření dvou smluv mezi ČR a USA o obranném protiraketovém radaru.

– umožňuje měnit dosavadní pravomoci a jednomyslná hlasování v EU na hlasování kvalifikovanou většinou bez dojednání a ratifikace takto změněné nové smlouvy o EU členskými státy.

– obsahuje další ustanovení, jež umožňují změny smlouvy ve prospěch státní povahy EU bez následné ratifikace členskými státy. Jde mimochodem, tak jako v předcházejícím případě, o popření základních principů evropské právní kultury.

– ruší střídající se půlroční předsednictví Evropské unii jednotlivými členskými státy ve prospěch až pětiletého předsedání EU jejím nově zřízeným hlavním představitelem (vlastně prezidentem). Výrazně posiluje pravomoci rovněž nově zřízené funkce představitele EU pro zahraniční politiku (vlastně ministra zahraničí). Evropská unie se tak přemění ve stát napodobující, ale občany členských států nekontrolovatelný mocenský útvar.

– do hlasování kvalifikovanou většinou zahrnuje dalších 39 oblastí rozhodování.

– váhu hlasu České republiky při tomto převažujícím způsobu hlasování snižuje na polovinu, zatímco váhu hlasu Německa zdvojnásobuje. Tím významně posiluje převládající faktické ovládání Evropské unie Německem.

Jestliže by se z právně neplatné Lisabonské smlouvy při nynějším mocenském nátlaku stal právně závazný dokument, Evropská unie se již stane výrazně nedemokratickým, nelegitimním útvarem. Evropa se politicky přiblíží fakticky nedemokratickému stavu současného Ruska, a tím se vymkne z okruhu euroatlantické demokratické civilizace. Souběžně se zvýrazní existující úsilí hlavního ideově-politického proudu EU o strategické politicko-ekonomické propojení s Ruskem a postupné vytvoření eurasijského mocenského bloku zaměřeného hlavně proti Spojeným státům americkým.

Evropská unie, postupně likvidující demokracii Evropy, se obdobně jako Evropa třikrát ve dvacátém století, velmi pravděpodobně stane spouštěcím prostředím již čtvrtého zničujícího globálního střetu mezi oblastmi demokratické civilizace a jejími nejen evropskými odpůrci.

Autor: Miloslav Bednář,
politický filosof,
místopředseda Svobodných
a kandidát do Evropského parlamentu