Mnoho našinců přes stále četnější a varovnější fakta setrvale pokládá Evropskou unii za jakési mocné, tentokrát pro změnu západní dubisko, jež sice má své mouchy, ale hlavně nás konečně a jednou provždy spolehlivě ochrání před nástrahami dějin, tedy před dějinami jako takovými. Dá-li se něčím názorně a přesvědčivě doložit hluboce zakořeněné přetrvávání myšlenkových stereotypů nacistické a komunistické éry u lidí, kteří se s těmito totalitními režimy neztotožnili, je to právě tato slepá uhlířská víra v záchranný pás EU.

Její podstatou je strach z dějin.Ten vyrůstá z mylné, myšlenkově pohodlné představy o dějinách jako hledání spolehlivého útočiště před nimi, tedy před neustálou svobodnou konkurencí názorů a možných způsobů uspořádání veřejného života států. Evropská unie takové zdánlivě spolehlivé útočiště před dějinami pro mnohé z nás, a nikoli náhodou, představuje. Není sice totalitním režimem, ale některé její podstatné rysy totalitní ideologii a postoje chtě nechtě připomínají. Je to například s marxismem, komunismem a nacismem totožný názor, že tzv. národní státy, ve skutečnosti státy jako takové, patří na smetiště dějin a místo nich mají nastoupit nadstátní, v EU terminologii nadnárodní útvary, jejich světovou pokrokovou avantgardou má být právě Evropská unie. Anebo stanovisko, podle kterého existence opozice, jež se projevuje hlasováním, tedy podstata politiky jako neustálého sporu, na argumentech založená diskuse, výsledných rozhodnutí, následná diskuse, a tak pořád bez konce, patří rovněž na smetiště dějin. Místo protiargumentů má přeci nastoupit unijní konsensus, tedy souhlas s jedině správným názorem, na který má v EU již delší dobu patent Německo, a s ním někdy Francie. V zájmu evropského pokroku se mají všichni ostatní k jedině správnému názoru a postupu jednoduše připojit. Jinak totiž nejsou správnými Evropany, a důsledky ať si přičtou sami. Tedy hlavně se nechovat jako český prezident Klaus, nebo kdysi francouzský prezident de Gaulle. Nepřipomíná vám to snad náhodou něco?…

Jsou snad tyto klíčové, nikoli podružné charakteristiky Evropské unie ukázkou západní, tedy demokratické civilizace? A nejsou mnohem spíše tím, co se tradičně označuje jako východ ? Je svoboda individuální a státní něčím, co patří do orwellovské jámy zapomnění, přestože nám o ni v listopadu 1989 tolik šlo? Byl to jen takový nacionalistický omyl, jak se nám více méně snaží namluvit bruselští odpůrci dějin a jejich horliví domácí stoupenci? Podstatou sporu o Evropskou unii je proto spor o existenci dějin. V r. 1989 jsme se výslovně rozhodli pro dějiny. Máme se jich nyní svobodně vzdát, protože z nich vlastně máme strach?

S pokračující krizí Evropské unie se tento kruciální spor přirozeně vyostřuje. Značně proruské Německo již nezakrytě požaduje uznání své nadvlády nad Evropskou unií. Spolu s Francií nyní přichází se ztřeštěným nápadem využít měnové a ekonomické krize k závažnému postátnění Evropy cestou alespoň přibližné likvidace daňových a sociálně-politických rozdílů mezi členskými státy (anebo raději již jen jakýmisi spolkovými zeměmi) EU? Říkají tomu Pakt konkurenceschopnosti, ale tak jak je v orwellovské novořeči pravidlem, je tomu ve skutečnosti přesně naopak. Britský týdeník The Economist jej proto mnohem přiléhavěji označil jako Pakt nekonkurenceschopnosti.Takový krok je pro Evropu dost nebezpečným pokusem o útěk před podstatou problému směrem kupředu, k zářným superstátním zítřkům. To by nám snad také mohlo něco připomínat. Německo samotné na tom ale hospodářsky, přes loňský hospodářský růst, není perspektivně nejlépe. Podle OECD hlavně co do stavu svých bank, takže spíše klame eurohujerským tělem a tancem.Evropská unie dostává posvátný pokyn, chovat se jako Německo.

Mnohem spíše se ale rozdělí na dvě části. Na vnitřní, podle zoufalého paktu nekonkurenceschopnosti, a na vnější (Velká Británie, Švédsko, Polsko, a snad Česká republika), který je přinejmenším po ekonomické stránce mnohem svižnější.

Evropská unie jako unie zjevně pomalu, ale jistě a zaslouženě, končí. A s jejím blížícím se koncem dostanou opět šanci dějiny jako nikoli přímočarý pokrok ve vědomí svobody. Máme se jej bát? Máme tedy např. veřejně uznávat symboly EU? Podle Lisabonské smlouvy vlastně neexistují. Na toto téma se ostatně na internetu již objevila petice www.sundejtevlajky.eu.

Myslím, že jako svobodomyslný politický národ a stát začleněný do NATO a do Evropského hospodářského prostoru bychom se dějiny popírající Evropské unii, kde náš hlas nic neznamená, měli co nejvíce vzdálit, a dát tak konečně najevo, že z dějin strach nemáme.

Prof. Miloslav Bednář je místopředsedou Svobodných