BEDNÁŘ: Je Evropská unie západ?

BEDNÁŘ: Je Evropská unie západ?

Mnoho našinců přes stále četnější a varovnější fakta setrvale pokládá Evropskou unii za jakési mocné, tentokrát pro změnu západní dubisko, jež sice má své mouchy, ale hlavně nás konečně a jednou provždy spolehlivě ochrání před nástrahami dějin, tedy před dějinami jako takovými. Dá-li se něčím názorně a přesvědčivě doložit hluboce zakořeněné přetrvávání myšlenkových stereotypů nacistické a komunistické éry u lidí, kteří se s těmito totalitními režimy neztotožnili, je to právě tato slepá uhlířská víra v záchranný pás EU.

Její podstatou je strach z dějin.Ten vyrůstá z mylné, myšlenkově pohodlné představy o dějinách jako hledání spolehlivého útočiště před nimi, tedy před neustálou svobodnou konkurencí názorů a možných způsobů uspořádání veřejného života států. Evropská unie takové zdánlivě spolehlivé útočiště před dějinami pro mnohé z nás, a nikoli náhodou, představuje. Není sice totalitním režimem, ale některé její podstatné rysy totalitní ideologii a postoje chtě nechtě připomínají. Je to například s marxismem, komunismem a nacismem totožný názor, že tzv. národní státy, ve skutečnosti státy jako takové, patří na smetiště dějin a místo nich mají nastoupit nadstátní, v EU terminologii nadnárodní útvary, jejich světovou pokrokovou avantgardou má být právě Evropská unie. Anebo stanovisko, podle kterého existence opozice, jež se projevuje hlasováním, tedy podstata politiky jako neustálého sporu, na argumentech založená diskuse, výsledných rozhodnutí, následná diskuse, a tak pořád bez konce, patří rovněž na smetiště dějin. Místo protiargumentů má přeci nastoupit unijní konsensus, tedy souhlas s jedině správným názorem, na který má v EU již delší dobu patent Německo, a s ním někdy Francie. V zájmu evropského pokroku se mají všichni ostatní k jedině správnému názoru a postupu jednoduše připojit. Jinak totiž nejsou správnými Evropany, a důsledky ať si přičtou sami. Tedy hlavně se nechovat jako český prezident Klaus, nebo kdysi francouzský prezident de Gaulle. Nepřipomíná vám to snad náhodou něco?…

Jsou snad tyto klíčové, nikoli podružné charakteristiky Evropské unie ukázkou západní, tedy demokratické civilizace? A nejsou mnohem spíše tím, co se tradičně označuje jako východ ? Je svoboda individuální a státní něčím, co patří do orwellovské jámy zapomnění, přestože nám o ni v listopadu 1989 tolik šlo? Byl to jen takový nacionalistický omyl, jak se nám více méně snaží namluvit bruselští odpůrci dějin a jejich horliví domácí stoupenci? Podstatou sporu o Evropskou unii je proto spor o existenci dějin. V r. 1989 jsme se výslovně rozhodli pro dějiny. Máme se jich nyní svobodně vzdát, protože z nich vlastně máme strach?

S pokračující krizí Evropské unie se tento kruciální spor přirozeně vyostřuje. Značně proruské Německo již nezakrytě požaduje uznání své nadvlády nad Evropskou unií. Spolu s Francií nyní přichází se ztřeštěným nápadem využít měnové a ekonomické krize k závažnému postátnění Evropy cestou alespoň přibližné likvidace daňových a sociálně-politických rozdílů mezi členskými státy (anebo raději již jen jakýmisi spolkovými zeměmi) EU? Říkají tomu Pakt konkurenceschopnosti, ale tak jak je v orwellovské novořeči pravidlem, je tomu ve skutečnosti přesně naopak. Britský týdeník The Economist jej proto mnohem přiléhavěji označil jako Pakt nekonkurenceschopnosti.Takový krok je pro Evropu dost nebezpečným pokusem o útěk před podstatou problému směrem kupředu, k zářným superstátním zítřkům. To by nám snad také mohlo něco připomínat. Německo samotné na tom ale hospodářsky, přes loňský hospodářský růst, není perspektivně nejlépe. Podle OECD hlavně co do stavu svých bank, takže spíše klame eurohujerským tělem a tancem.Evropská unie dostává posvátný pokyn, chovat se jako Německo.

Mnohem spíše se ale rozdělí na dvě části. Na vnitřní, podle zoufalého paktu nekonkurenceschopnosti, a na vnější (Velká Británie, Švédsko, Polsko, a snad Česká republika), který je přinejmenším po ekonomické stránce mnohem svižnější.

Evropská unie jako unie zjevně pomalu, ale jistě a zaslouženě, končí. A s jejím blížícím se koncem dostanou opět šanci dějiny jako nikoli přímočarý pokrok ve vědomí svobody. Máme se jej bát? Máme tedy např. veřejně uznávat symboly EU? Podle Lisabonské smlouvy vlastně neexistují. Na toto téma se ostatně na internetu již objevila petice www.sundejtevlajky.eu.

Myslím, že jako svobodomyslný politický národ a stát začleněný do NATO a do Evropského hospodářského prostoru bychom se dějiny popírající Evropské unii, kde náš hlas nic neznamená, měli co nejvíce vzdálit, a dát tak konečně najevo, že z dějin strach nemáme.

Prof. Miloslav Bednář je místopředsedou Svobodných

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Ve středečním vydání pořadu Události, komentáře na ČT24 se střetly názory na probíhající jednání Poslanecké sněmovny k vyslovení důvěry nové vládě Andreje Babiše. V debatě moderované Terezou Řezníčkovou vystoupil Libor Vondráček jako místopředseda ústavně-právního výboru a předseda Svobodných společně s místopředsedou Sněmovny Patrikem Nacherem za ANO na straně koalice a s Janem Skopečkem z ODS a Markem Výborným z KDU-ČSL na straně opozice. Vondráček v průběhu diskuse čelil ostré kritice programového prohlášení vlády a musel vysvětlovat postoj své strany k několika kontroverzním tématům.

Už v úvodu se přihlásil k části kritik opozice, když připustil, že problémy s bydlením jsou reálné a dlouhodobě neřešené. Okamžitě však obrátil optiku: namísto obvyklého politického alibismu ostře přiřkl výrazný díl viny právě Pirátům, kteří teď v opozici patří mezi nejhlasitější kritiky. Vondráček mluvil o „sebemrskačství“ a absurditě situace, kdy ti, kdo podle něj pomohli současný stav způsobit, dnes předstírají, že mají recept na nápravu. Zdůraznil, že jeho klub chce postupovat jinak – konkrétně připomněl stavební zákon jako jednu z prvních norem, které chce nová vládní většina otevřít a změnit. Vondráček tak využil téma bydlení k tomu, aby se profiloval jako politik, který sice dokáže uznat diagnózu problému, ale současně odmítá, aby jí monopolně vládla bývalá vládní garnitura.

Druhou klíčovou linií večera byl spor se zástupci bývalé pětikoalice kolem programového prohlášení nové vlády. Zatímco Jan Skopeček z ODS a předseda KDU-ČSL Marek Výborný mluvili o „souboru neslučitelných slibů“ a vnitřně rozporném textu bez jasné vize, Vondráček program naopak hájil jako materiál, který je dostatečně konkrétní, srozumitelný a měřitelný. Připomněl, že byl předložen v rekordním předstihu, aby se s ním poslanci mohli detailně seznámit, a argumentoval i tím, že co do rozsahu se výrazně neliší od programového prohlášení předchozí vlády. Klíčový byl ale jiný moment: poukázal na to, že skutečným měřítkem není délka textu, nýbrž schopnost vlády program dodržet – a právě tady zaútočil na Fialův kabinet, který podle něj porušil svůj slib nezvyšovat daně, a dokonce dodatečně měnil základní parametry ekonomické a evropské politiky, aniž by si znovu vyžádal důvěru Sněmovny.

Vondráček tak obrátil kritiku Skopečka a Výborného proti nim samotným. Když bývalý ministr a místopředseda Sněmovny varoval před „rozpočtovým armageddonem“ a nefinancovatelnými sliby nové vlády, Vondráček připomněl, že právě koalice Spolu si dříve vylepovala billboardy se slibem zkrocení rozpočtu, a přitom během svého vládnutí navýšila státní dluh o více než bilion korun. V jeho podání tak zástupci bývalé vládní pětikoalice ztráceli morální autoritu poučovat současnou většinu o odpovědném hospodaření. „Ukázaná platí, uvidíte za čtyři roky,“ uzavřel Vondráček jeden ze svých vstupů, čímž posunul debatu z roviny abstraktních výtek k jednoduchému politickému testu, který má proběhnout před voliči v příštích volbách.

Výrazně rezonovala také pasáž věnovaná sporné muniční iniciativě pro Ukrajinu, která v posledních dnech vyvolala napětí uvnitř nově vzniklé vládní většiny. Moderátorka připomněla ostré výroky poslance Jaroslava Foldyny, jenž spojoval svůj postoj k důvěře vládě právě s tím, jak se kabinet k iniciativě postaví. Vondráček zareagoval suverénně: popsal jednání, které Babiš vedl na klubu SPD, a zdůraznil, že pro jeho poslance je zásadní především to, že ze státního rozpočtu nepůjdou na tento projekt peníze českých daňových poplatníků. Téma pojal nejen jako rozpočtový problém, ale také jako otázku transparentnosti a kontroly výdajů, když zmínil pochybnosti o maržích a celkovém nastavení iniciativy. Zároveň vyslal jasný signál dovnitř koalice: podle něj není důvod pochybovat, že i Foldyna nakonec pro vládu ruku zvedne. Ve finální třetině pořadu se debata stočila k širším otázkám politické kultury, vztahu vlády a opozice a k často skloňované „izolaci“ hnutí ANO a SPD. Zatímco marek Výborný zdůrazňoval potřebu jasného prozápadního ukotvení a varoval před námluvami s „antisystémovými“ subjekty, Vondráček se znovu postavil do role obhájce voličského mandátu. Ostrými slovy odmítl nálepkování části politického spektra jako nedemokratického a připomněl, že skutečný demokrat se má především smířit s výsledky voleb. Pokud některé strany mluví o „demokratických“ a implicitně „nedemokratických“ subjektech, otevírají podle něj dveře k pohrdání nejen svými politickými soupeři, ale i samotnými voliči, kteří je do Sněmovny poslali. Vondráček zároveň deklaroval, že v zahraniční politice je SPD a uskupení kolem něj připraveno ke shodě všude tam, kde bude na prvním místě zájem České republiky

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31