Lidé rádi věří jednoduchým výkladům. Asi proto, že myšlení bolí každého, i zástupce šéfredaktora Mladé fronty Dnes, pana Michala Musila. A tak ve svém deníku vytáhl na obhajobu jednoduché zakladatelské pověry nyní po zásluze končícího monnetovsko-schumanovského pokusu o evropské sjednocování z počátku padesátých let (Válka, či mír? Otázky kolem eura, o nichž Klaus a spol. nemluví, MfD, 12. 10.). Pověra je to vskutku jednoduchoučká, každému okamžitě srozumitelná, a proto chytlavá. Říká, že státní suverenity evropských států způsobily první a druhou světovou válku, a proto je prý nezbytné místo nich vytvořit „federaci či evropskou entitu,“ tedy nakonec eurostát, abychom dosáhli blaha míru jednou provždy. Problém je ale v tom, že tato jednoduchá rovnice neplatí.
Evropské a z nich vzniklé světové války dvacátého století nevznikly proto, že je v Evropě hodně států. Jejich příčinou nebyla mnohost evropských států, nýbrž skutečnost, že významné evropské státy nebyly demokratické. Příčinou německo-rakouské agresivity, jež stála u zrodu první světové války, bylo příslovečné německé úsilí o světovládu, jak to formuloval jeden význačný německý historik, tedy úsilí zničit demokratické státy jednou provždy. Demokratické státy totiž ohrožují státy nedemokratické hlavně svou samotnou existencí, přitažlivostí pro ostatní. A jsou to naopak konsolidované státy demokratické, jež spolu zásadně neválčí, neboť dávají přednost jednání před válkou. Tentýž princip politické války vysvětluje i druhý německý pokus o dobytí světa, a následný pokus ruský, tedy válku studenou.
Důvod existence nedemokratického sjednocování Evropy, jak je předvádí Evropská unie, tak stojí na neudržitelném mýtu o sobě samé coby údajné záruce evropského míru. Není tomu tak. Naopak platí, že evropské války vznikly z úsilí některých států zrušit mnohost evropských států ve svůj prospěch. To bohužel při bližším nepředpojatém zkoumání platí i pro Evropskou unii, jež je právě proto ve své dosavadní podobě neudržitelná. Spojené státy americké zrod tohoto centralizujícího, demokracii Evropy zjevně ohrožujícího systému podporovaly v Evropě proto, že jim za studené války s ruskou totalitní komunistickou říší připadal po praktické stránce účelově výhodný. Pro mírové poměry je ale takový přístup k Evropě neudržitelně naivní.
V Evropě zajisté existuje alternativa k dosavadnímu neúspěšnému pokusu o evropskou jednotu. Je to tradice masarykovsko-briandovsko-churchillovská, tedy jednota na základě rovnoprávnosti jednotlivých evropských demokracií, jež se pro své dějinně zakořeněné rozdíly nedají zaměňovat, a to rovnoprávnosti bez ohledu na jejich sílu a velikost. Spojovali by se pouze v oblastech, na nichž by se svobodně a demokraticky dohodli. To nikterak nevylučuje společný trh bez bariér, a dohody v dalších oblastech některých, nebo i všech evropských demokracií. Taková evropská jednota je dlouhodobě mnohem perspektivnější, protože realističtější, než dosavadní, vynucená německo-francouzským donucováním, jež jak se nyní zdá pomalu, ale jistě končí.
Prof. Miloslav Bednář je místopředsedou Svobodných
