KREMLÍK: Honduras: Válka proti oteplování si vyžádala další lidské životy

KREMLÍK: Honduras: Válka proti oteplování si vyžádala další lidské životy

V Hondurasu biopaliva pěstují na půdě, o kterou bohatí plantážníci připravili chudé rolníky. Znáte to z westernů. Bohatý rančer nutí drobného rolníka, aby mu prodal svou půdu. A když to nejde po dobrém…

Nedávno jsem psal o tom, jak v honbě za uhlíkovými odpustky jsou vypalovány celé vesnice v Ugandě. A nyní se přesuneme na frontu do banánové biopalivové republiky jménem Honduras. V červenci 2011 vyšla padesátistránková zpráva, která upozorňuje na porušování lidských práv, které se tu děje. Zprávu ve vzájemné spolupráci vydalo několik organizací (např. International Federation for Human Rights nebo Copenhagen Initiative for Central America and Mexico)

Je zdokumentováno dvacet pět mrtvých. 23 rolníků, jeden novinář a jeho partnerka byli zavražděni v regionu Bajo Aguán mezi lednem 2010 a březnem 2011. V některých případech došlo k zinscenované nehodě, jindy byli farmáři prostě zastřeleni nebo byli “zmizeni.” Vrazi jsou navíc beztrestní, protože místní policie, soudy a úřady jdou latifundistům na ruku. Když se rolníci snaží domoci zpět své půdy, úřady naopak zavřou je.

A to nemluvíme o desítkách dalších případů – únosy, zastrašování, vystěhování, zranění i mučení.

Například byl unesen Juan Chinchilla, představitel rolnické organizace MUCA. Je to známá osoba, honduraský president Sosa s ním v dubnu 2010 uzavřel dohodu, kde slíbil, že rolníkům bude část ukradené půdy vrácena (slib dodnes nedodržen). Chinchilla byl v lednu 2011 unesen, ale podařilo se mu uprchnout.

Právě jednání s presidentem způsobilo, že latifundisté se cítili ohroženi. Tehdy začala ona vlna, o které zprávy hlavně pojednávají.

JÍDLO NENÍ, PĚSTUJEME BENZÍN PRO BLEDÉ TVÁŘE

Proč jsou rolníci vyháněni ze svých domovů? Stáli v cestě plantážníkům, kteří profitují z boje proti globálnímu oteplování. Zachránci planety potřebovali jejich půdu, aby na ní mohli vybudovat plantáže biopaliv. Tím se mají prý snížit emise skleníkových plynů.

Ve zprávě na straně 11 se dočteme: „Honduras býval jedním z hlavních producentů obilí ve Střední Americe, avšak v nedávné době se situace změnila. Nyní polovinu potravin musí dovážet (rýže, obilí, boby). Tento propad produkce obilnin byl extrémní a ovlivnil objem dovozů, který v roce 1995 činil 0,04%, avšak do roku 2006 stoupl na 0,39%. Například dovoz rýže v roce 1995 činil 0,39% a v roce 2006 už to bylo 0,90%. Na druhé straně však dnes Honduras produkuje více jak 300 tun palmového oleje, z čehož téměř 70% jde na export. Tato rostlina se nyní pěstuje na 120 tisících hektarů (v 90.letech to bylo 40 tisíc hektarů a v roce 2005 to bylo 80 tisíc hektarů). Většina z nich se nachází … zejména v údolí Aguán.“

Pro koho to tam pěstují? Na export. Druhým největším dovozcem bioethanolu na světě je Evropská unie.  (Karel Číž: Bioetanol – světový rozvoj jeho využití jako motorového paliva.LCaŘ 126, č. 1, leden 2010)

MRTVÍ? TO JE TOHO

V červenci 2011 po zveřejnění výše uvedené varovné zprávy naléhal otevřený dopis 77 organizací na britské úřady, aby vraždícím mafiánům nebyla přiznána akreditace na profitování z uhlíkových odpustků. Dopis podepsalo 77 organizací včetně Biofuel Watch, CDM Watch a dalších.

V dopise se mj. píše: „Exportadora de Atlantico je pobočka firmy Grupo Dinant, kterou vlastní rodina Miguela Facusse Barjuma. Facusse a jeho rodina stojí za násilnými boji o půdu, vyháněním lidí z domova, za porušováním lidských práv a za vraždami rolníků z Unified Peasant Movement (MUCA) a Peasant Movement of the Lower Aguan Valley (MCA).“

Se schvalovací komisí CDM to ale ani nehnulo a Facussovi stejně akreditaci přiznala. To znamená, že tento pán bude dostávat kredity jako odměnu, že bojuje s klimatem. A tyto kredity může pak prodávat v rámci globálního mechanismu čistého rozvoje CDM (Clean Development Mechanism). Facusse je jistě rád, že akreditaci dostal. Na svůj biopaliovový projekt dostává desítky milionů od Světové banky, německé banky DEG a dalších (zpráva str. 13).

Šéf světové komise CDM http://cdm.unfccc.int/ pan Martin Hession ronil krokodýlí slzy: „Upřímně, popsané události jsou odporné. Není pro ně omluva” (Plainly, the events that have been described are deplorable. There is no excuse for them.“)

Komise CDM se vymlouvá, že prý posuzovat porušování lidských práv nemá v popisu práce. Hodnotí jen uhlíkovou stopu a to podle údajů tři roky starých. Tak dlouho trvá schvalovací řízení. Podle mne to jsou výmluvy – už zpráva Amnesty International z roku 2000 (PDF) jasně varuje, jaké násilné střety o půdu tady probíhají. Bylo dopředu jasné, že když se zrovna zde budou pěstovat biopaliva, bude to krvavá záležitost. Že by CDM nevěděla komu udílí certifikaci? Facusse jsou mocný rod. Miguelův synovec byl nedávno v Hondurasu presidentem (1998-2002). V aféře Wikileaks unikla na veřejnost diplomatická depeše, podle které američtí diplomaté podezírají rodinu Facusse z obchodování s narkotiky. Opravdu nás překvapuje, že když pěstujeme biopaliva v zemích, které se podobají spíše Divokému západu než právnímu státu, že na biopalivech bohatnou právě takoví lidé? Když hodím kámen z okna, jaké překvapení, že letí dolů!

Je zajímavé, že některé soukromé firmy měly více svědomí, než úředníci. Firma EDF Trading po těchto odhaleních z projektu zděšeně už v dubnu 2011 vycouvala. (Reuters: EDF Trading Quits Honduras biogas project)

Jelikož tato situace dělá alarmismu špatné jméno, Zelení z Europarlamentu se dali slyšet, že nechtějí, aby se tyto krvavé klimatické kredity dostaly na evropský trh s odpustky (ETS – Emissions Trading Scheme). Aspoň něco. Jenže zatímco zelení politici vydávají bezzubé verbální deklarace, biopalivoví magnáti zabíjejí v klidu dál (viz). A to, co se včera dělo v Ugandě a dnes v Hondurasu, to se zítra bude dít někde jinde. Lidé jsou z domovů vyháněni i v Brazílii, Indonésii a jinde. Jde o životy milionů lidí.

Pokud nevěříte, prostudujte si následující odkazy:

  • The Social cost of Brazil“s biofuels expansion. Demotix 21.října 2010
  • Zpráva agentury Survival-International o situaci kmene Guaraní (březen 2010)
  • Another inconvenient truth. Oxfam Briefing Paper. 25. června 2008 http://www.oxfam.org.uk/resources/policy/climate_change/downloads/bp114_inconvenient_truth.pdf

DÍKY POSLANCŮM MOJE AUTO JEDE NA KREV

Dokud povinné přimíchávání biopaliv nezrušíme, pak mne napadá jen jediný způsob, jak mít jistotu, že mi v nádrži nešlouchá krev zabitých Hondurasanů. Povolit pouze biopaliva vyrobená v ČR, to jest řepku. Přesně to navrhl v červnu 2011 Senát, když vrátil poslanecké sněmovně novelu zákona o ochraně ovzduší. (viz). Poslanci ale senát i presidenta přehlasovali. (průběh schvalování viz zde).

Viz: Senát chce mít v naftě povinnou biosložku jen z řepky. ČTK 8.6.2011

Novela zavádí certifikaci, tedy je nutno doložit, zda nakupované biopalivo opravdu snižuje uhlíkovou stopu. Co takhle spíše certifikace, zda výrobce dodržuje lidská práva? Pokud chceme biopaliva používat, měli bychom na to dbáti. Bohužel, jak vidíme v Hondurasu či v Ugandě, někdy dostávají certifikaci i zdroje, které by ji mít neměly. Koneckonců certifikace je jen kus papíru.

Quis custodiet ipsos custodes?

===========

Více na www.klimaskeptik.cz

Komentáře k článku pište na tamější diskusní fórum http://www.klimaskeptik.cz/diskuse/nase-forum

Vítězslav Kremlík je členem Svobodných

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

V Poslanecké sněmovně se 10. listopadu sešli poslanci, právníci, zástupci policie i organizátoři Pochodu pro život. Téma kulatého stolu „Ústavní ochrana svobody slova a shromažďování pro zranitelné skupiny“ bylo jasné: jak zajistit, aby pokojné shromáždění – zvláště když se ho účastní rodiny s dětmi – mohlo dojít do cíle, a aby o tom nerozhodovala ulice.

Pozváni byli T. Malá (omluvila se z důvodu programu), H. Válková, Z. Ožanová, K. Haas, K. Stojanová, M. Výborný, Z. Hraba, J. Kříž, Z. Koudelka, R. Suchánek, M. Vondrášek, K. Šimka, J. Kudrna, dále byli osloveni P. Černý a F. Říha. Hlavní vystoupení měli organizátor Pochodu pro život Radim Ucháč a poslanec Karel Haas. Moderoval místopředseda Ústavně-právního výboru Libor Vondráček.

Vondráček na úvod připomněl, že zákon o právu shromažďovacím je z roku 1990. Situace se od té doby změnila. Pochod pro život se v posledních letech stal učebnicovým příkladem toho, co se může stát, když se proti ohlášené a povolené akci postaví radikální skupiny, které ji fyzicky zablokují.

„Tisíce lidí se bojí přijet do Prahy“

Organizátor Pochodu pro život Radim Ucháč popsal loňský průběh: několik tisíc účastníků, převážně rodin s dětmi, bylo dvě hodiny zablokováno a zastrašováno radikálními skupinami. Letos policie nasadila 901 příslušníků, místo shromáždění bylo hermeticky uzavřeno. Účastníci psali organizátorům, že se bojí přijet do Prahy.

„Ústavní soud dospěl k závěru, že policie nepochybila a že vina je na rodičích, že berou děti na veřejná shromáždění,“ uvedl Ucháč. „Nevoláme po důraznějším policejním zásahu. Nám opravdu nechceme. Ale znepokuje nás tolerance protiprávního jednání.“ Podle něj bylo uděleno pouze pět pokut, což vytváří pocit beztrestnosti. Agresivita podle něj rok od roku roste. Řešení podle něj mohou být různá – od omezení účasti od 15 let přes jiné nástroje pro policii – a právě o tom se má diskutovat, aby se Česko nedostalo do stavu, který vidíme na západ od našich hranic.

Ochrana je obsahově slepá – a co říká kauza Ellinger

Poslanec Karel Haas (ODS) připomněl klíčovou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ochrana shromáždění je obsahově slepá – platí stejně pro všechny. Jako nosný příklad uvedl kauzu rakouských lékařů pro život proti Rakousku (Ellinger a další), která se odehrála v Salzburgu na začátku 80. let.

Šlo o pochod lékařů podporujících právo na život, proti kterému se postavili kontrademonstranti. Ti pokřikovali, házeli potraviny a snažili se akci fyzicky zastavit. Evropský soud tehdy formuloval pozitivní závazek státu: stát musí nasadit přiměřené a vhodné prostředky, aby pokojné shromáždění mohlo proběhnout. Nezaručuje výsledek, ale nesmí improvizovat, když má informace o protiakcích. Musí plánovat, předvídat a chránit. Haas zdůraznil, že jde o závazek prostředků, nikoli o závazek státu k tomu, že každé shromáždění dopadne pozitivně.

Stejné pravidlo platí i v opačném případě – malá skupina protestující proti homofobii v Gruzii v roce 2012, kterou několikanásobná přesila napadla a policie situaci nezvládla. Ochrana nezná barvu politického názoru. „Kdo smí rozhodnout, zda pokojné shromáždění dojde do cíle? Svolavatel, úřad, policie, nebo ten, kdo vytvoří fyzickou překážku v ulicích?“ ptal se Haas. Podle něj ulice rozhodovat nemá. Zranitelnost účastníků (děti, těhotné ženy) laťku ochrany zvyšuje, nesnižuje.

Haas z judikatury vyseparoval i praktické požadavky na policii: předvídat a pracovat s informacemi preventivně, plánovat logistiku a úzká místa, komunikovat, prostorově oddělit tak, aby zůstala možnost vyjadřování názorů, a při naplnění podmínek účinně postihnout. Neprovedení zákroku tam, kde policie disponuje informacemi, že zákrok má být proveden, je podle něj porušením zákona o policii.

Hluk, blokády a trestné činy

V diskuzi se opakovaně vracelo téma hluku. Překročení hygienických norem může být kvalifikovanou skutkovou podstatou trestného činu ublížení na zdraví – zvláště pokud jde o těhotné ženy nebo děti mladší 15 let. Haas zdůraznil, že policie má povinnost zasahovat proti trestným činům i přestupkům. Ucháč upozornil, že důsledné vymáhání běžných přestupků (neuposlechnutí pokynu, legitimace) by podle něj odstranilo většinu agresivity. „Bylo zadrženo 200 osob v kordonech. Nebylo potřeba žádné násilí. Stačilo pouštět jednoho po druhém proti občance legitimovat a později pokutovat.“

„Oni vyhráli. Neprošli.“

Z veřejnosti zazněla i osobní zkušenost. Mírka Vybihalová ze Zábřeha na Moravě popsala, jak stála se svou dcerou zablokovaná a slyšela radost protistrany: „Neprošli. Podařilo se jim to.“ „My jsme byli poraženi. Oni vyhráli. A příště to bude jednodušší, protože žádný větší postih z toho neměli.“ Zdůraznila, že rodina je základ společnosti a že je potřeba rozhodnout, jakou společnost chceme. Inženýr Ivo Pata hovořil o širší společenské atmosféře vůči rodinám s dětmi a demografických dopadech, i když se diskuse držela primárně práva shromažďovacího.

Vondráček: Kauza Ellinger ukazuje, že zákon je klíčový

Vondráček v závěru na Haasovu prezentaci kauzy Ellinger přímo navázal. Připomněl, že Evropský soud v té věci řekl, že pokud protishromáždění (i to blokující) splní podmínky zákona o právu shromažďovacím, tak se téměř nedá zakazovat – určitě ne preventivně a předem.

„Pokud se máme držet toho rozsudku, pak je naprosto klíčové, jak ten zákon o právu shromažďovacím zní,“ řekl Vondráček. „Nejenom že se musí pamatovat na paragrafy, které v něm jsou, ale možná je čas se zamyslet, jestli neexistují pravidla, která by se měla zpřesnit.“ Stav z roku 2025 podle něj nelze považovat za správný výkon práva shromažďovacího. Stát historicky vznikl právě proto, aby tu neplatilo právo silnějšího.

Kulatý stůl nepřinesl hotový návrh novely. Přinesl ale jasnou shodu, že pokojné shromáždění s rodinami a dětmi nesmí končit tím, že někdo přijde, zablokuje cestu a řekne „vyhráli jsme“. Ochrana je obsahově slepá, zranitelné skupiny mají vyšší nárok na ochranu a ulice nemá právo veta. A podle Vondráčka právě kauza Ellinger ukazuje, že pokud chceme, aby to fungovalo i v praxi, nestačí jen aplikovat současný zákon z roku 1990 – je potřeba se podívat, jestli ještě odpovídá realitě a zda není čas ho aktualizovat. Debata podle něj dneškem neskončila.

Prezentace Pavla Kalendy

Kulatý stůl ve Sněmovně: Blokáda ulice nesmí rozhodovat, který pochod dojde do cíle

V Poslanecké sněmovně se 10. listopadu sešli poslanci, právníci, zástupci policie i organizátoři Pochodu pro život. Téma kulatého stolu „Ústavní ochrana svobody slova a shromažďování pro zranitelné skupiny“ bylo jasné: jak zajistit, aby pokojné shromáždění – zvláště když se ho účastní rodiny s dětmi – mohlo dojít do cíle, a aby o tom nerozhodovala ulice.

Pozváni byli T. Malá (omluvila se z důvodu programu), H. Válková, Z. Ožanová, K. Haas, K. Stojanová, M. Výborný, Z. Hraba, J. Kříž, Z. Koudelka, R. Suchánek, M. Vondrášek, K. Šimka, J. Kudrna, dále byli osloveni P. Černý a F. Říha. Hlavní vystoupení měli organizátor Pochodu pro život Radim Ucháč a poslanec Karel Haas. Moderoval místopředseda Ústavně-právního výboru Libor Vondráček.

Vondráček na úvod připomněl, že zákon o právu shromažďovacím je z roku 1990. Situace se od té doby změnila. Pochod pro život se v posledních letech stal učebnicovým příkladem toho, co se může stát, když se proti ohlášené a povolené akci postaví radikální skupiny, které ji fyzicky zablokují.

„Tisíce lidí se bojí přijet do Prahy“

Organizátor Pochodu pro život Radim Ucháč popsal loňský průběh: několik tisíc účastníků, převážně rodin s dětmi, bylo dvě hodiny zablokováno a zastrašováno radikálními skupinami. Letos policie nasadila 901 příslušníků, místo shromáždění bylo hermeticky uzavřeno. Účastníci psali organizátorům, že se bojí přijet do Prahy.

„Ústavní soud dospěl k závěru, že policie nepochybila a že vina je na rodičích, že berou děti na veřejná shromáždění,“ uvedl Ucháč. „Nevoláme po důraznějším policejním zásahu. Nám opravdu nechceme. Ale znepokuje nás tolerance protiprávního jednání.“ Podle něj bylo uděleno pouze pět pokut, což vytváří pocit beztrestnosti. Agresivita podle něj rok od roku roste. Řešení podle něj mohou být různá – od omezení účasti od 15 let přes jiné nástroje pro policii – a právě o tom se má diskutovat, aby se Česko nedostalo do stavu, který vidíme na západ od našich hranic.

Ochrana je obsahově slepá – a co říká kauza Ellinger

Poslanec Karel Haas (ODS) připomněl klíčovou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ochrana shromáždění je obsahově slepá – platí stejně pro všechny. Jako nosný příklad uvedl kauzu rakouských lékařů pro život proti Rakousku (Ellinger a další), která se odehrála v Salzburgu na začátku 80. let.

Šlo o pochod lékařů podporujících právo na život, proti kterému se postavili kontrademonstranti. Ti pokřikovali, házeli potraviny a snažili se akci fyzicky zastavit. Evropský soud tehdy formuloval pozitivní závazek státu: stát musí nasadit přiměřené a vhodné prostředky, aby pokojné shromáždění mohlo proběhnout. Nezaručuje výsledek, ale nesmí improvizovat, když má informace o protiakcích. Musí plánovat, předvídat a chránit. Haas zdůraznil, že jde o závazek prostředků, nikoli o závazek státu k tomu, že každé shromáždění dopadne pozitivně.

Stejné pravidlo platí i v opačném případě – malá skupina protestující proti homofobii v Gruzii v roce 2012, kterou několikanásobná přesila napadla a policie situaci nezvládla. Ochrana nezná barvu politického názoru. „Kdo smí rozhodnout, zda pokojné shromáždění dojde do cíle? Svolavatel, úřad, policie, nebo ten, kdo vytvoří fyzickou překážku v ulicích?“ ptal se Haas. Podle něj ulice rozhodovat nemá. Zranitelnost účastníků (děti, těhotné ženy) laťku ochrany zvyšuje, nesnižuje.

Haas z judikatury vyseparoval i praktické požadavky na policii: předvídat a pracovat s informacemi preventivně, plánovat logistiku a úzká místa, komunikovat, prostorově oddělit tak, aby zůstala možnost vyjadřování názorů, a při naplnění podmínek účinně postihnout. Neprovedení zákroku tam, kde policie disponuje informacemi, že zákrok má být proveden, je podle něj porušením zákona o policii.

Hluk, blokády a trestné činy

V diskuzi se opakovaně vracelo téma hluku. Překročení hygienických norem může být kvalifikovanou skutkovou podstatou trestného činu ublížení na zdraví – zvláště pokud jde o těhotné ženy nebo děti mladší 15 let. Haas zdůraznil, že policie má povinnost zasahovat proti trestným činům i přestupkům. Ucháč upozornil, že důsledné vymáhání běžných přestupků (neuposlechnutí pokynu, legitimace) by podle něj odstranilo většinu agresivity. „Bylo zadrženo 200 osob v kordonech. Nebylo potřeba žádné násilí. Stačilo pouštět jednoho po druhém proti občance legitimovat a později pokutovat.“

„Oni vyhráli. Neprošli.“

Z veřejnosti zazněla i osobní zkušenost. Mírka Vybihalová ze Zábřeha na Moravě popsala, jak stála se svou dcerou zablokovaná a slyšela radost protistrany: „Neprošli. Podařilo se jim to.“ „My jsme byli poraženi. Oni vyhráli. A příště to bude jednodušší, protože žádný větší postih z toho neměli.“ Zdůraznila, že rodina je základ společnosti a že je potřeba rozhodnout, jakou společnost chceme. Inženýr Ivo Pata hovořil o širší společenské atmosféře vůči rodinám s dětmi a demografických dopadech, i když se diskuse držela primárně práva shromažďovacího.

Vondráček: Kauza Ellinger ukazuje, že zákon je klíčový

Vondráček v závěru na Haasovu prezentaci kauzy Ellinger přímo navázal. Připomněl, že Evropský soud v té věci řekl, že pokud protishromáždění (i to blokující) splní podmínky zákona o právu shromažďovacím, tak se téměř nedá zakazovat – určitě ne preventivně a předem.

„Pokud se máme držet toho rozsudku, pak je naprosto klíčové, jak ten zákon o právu shromažďovacím zní,“ řekl Vondráček. „Nejenom že se musí pamatovat na paragrafy, které v něm jsou, ale možná je čas se zamyslet, jestli neexistují pravidla, která by se měla zpřesnit.“ Stav z roku 2025 podle něj nelze považovat za správný výkon práva shromažďovacího. Stát historicky vznikl právě proto, aby tu neplatilo právo silnějšího.

Kulatý stůl nepřinesl hotový návrh novely. Přinesl ale jasnou shodu, že pokojné shromáždění s rodinami a dětmi nesmí končit tím, že někdo přijde, zablokuje cestu a řekne „vyhráli jsme“. Ochrana je obsahově slepá, zranitelné skupiny mají vyšší nárok na ochranu a ulice nemá právo veta. A podle Vondráčka právě kauza Ellinger ukazuje, že pokud chceme, aby to fungovalo i v praxi, nestačí jen aplikovat současný zákon z roku 1990 – je potřeba se podívat, jestli ještě odpovídá realitě a zda není čas ho aktualizovat. Debata podle něj dneškem neskončila.

Prezentace Pavla Kalendy

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31