Naše státní svoboda, nezávislost a demokracie se zrodily 28. října 1918 koncem první světové války, jež vznikla z politické krize Evropy a skončila radikální změnou evropských poměrů. Poprvé v dějinách do ní a do poválečného evropského uspořádání nakonec přímo, a to rozhodujícím způsobem, zasáhly Spojené státy americké. Tehdejší evropský a následně světový válečný konflikt vyvolalo německé a s ním spjaté rakousko-uherské rozhodnutí ukončit v Evropě i mimo ni existenci demokratické civilizace. O totéž usilovalo ve druhé světové válce nacistické Německo, a ve studené válce komunistické Rusko.
Letošní den nezávislosti si opět připomínáme v době celosvětově významné evropské krize. Tentokrát prožíváme vystupňovanou krizi politicko-finančně-ekonomické povahy, jež výrazně negativně ovlivňuje celosvětové poměry. A opět v ní jde o existenci demokracie. Jejím jádrem je zásadní konflikt mezi ideologicko-politickým zacílením Evropské unie a evropskou realitou. Hlavní ideologicko-politická orientace Evropské unie, zosobňovaná v první řadě německou kancléřkou, francouzským prezidentem a předsedou Evropské komise, se projevuje jako téměř nábožensky horlivé, vůči kritice nesnášenlivé přesvědčení o nezbytnosti centrálního řízení Evropy. Jeho hlavním odpůrcem je pluralita, rozmanitost a individualita evropských demokracií a ekonomik jako podstata evropské reality. Jinak řečeno, prvořadým nepřítelem Evropské unie je Evropa. A právě tato skutečnost, tento závažný evropský konflikt, je příčinou nynější evropské krize, jež Evropu, a nejen ji, žene do další katastrofy. Evropa proto nyní opět děsí svět.
První světová válka, druhá světová válka, studená válka a nynější evropská krize mají důležitou společnou příčinu. Je jí do ideologicko-politického fanatismu přetavený, kulturně úpadkový evropský sklon nedůvěřovat lidské svobodě a jí odpovídající rozvaze. A proto je systematicky stále více omezovat, potlačovat a ovládat. Vědeckost a z ní vyplývající politika je podle tohoto civilizačně pokleslého způsobu uvažování možnost vše předem vypočítat, konstruovat, plánovat, a proto autoritativně vnucovat, nařizovat, vymáhat, a nakonec takto realizovat. Způsob evropské integrace, kterým vznikla Evropská unie, na tomto úpadkovém myšlenkovém směru stojí a s ním padá. Evropská unie jej vyjadřuje líbivým heslem:„Více Evropy.“ Je to ale heslo krajně demagogické, protože ve skutečnosti znamená konec Evropy demokratické a svobodné.
Pohled na mapu Evropy říká, že nás ve škole obelhávali, když na nás požadovali, abychom Evropu pokládali za kontinent jako jsou další světadíly. Nikdo nám již pořádně nevysvětlil, proč je západní část asijského zeměpisného kontinentu dalším světadílem, když pouhý pohled na mapu stačí, abychom se přesvědčili o opaku. Zřejmě proto, že takové vysvětlení vyžaduje odvahu, kterou učitelé příliš neoplývají. Hlavně kvůli tomu, co se v Evropě tak často děje. Je to svár o samotnou existenci toho, proč se Evropě říká kontinent, přestože zeměpisným kontinentem není. Je to boj o existenci vždy nesamozřejmé svobody a také na ní založené demokracie, jež v Evropě kdysi vznikly a učinili ji, než se odtud za delší čas rozšířily přes oceán, něčím naprosto svébytným, od nesvobodného okolí zásadně odlišným – kontinentem v civilizačním smyslu. Z jednoho takového sváru vznikla, a to především jako výsledek úzké součinnosti Tomáše G. Masaryka a amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, 28.října 1918 i naše svoboda, demokracie a nezávislost v podobě vlastního republikánského státu. A o takový evropský svár, jehož se nyní opět právem celý svět obává, jde i nyní. Zvítězí v něm nedemokraticky řízená, myšlenkově úpadková Evropská unie nad Evropou, anebo svobodná Evropa demokracií nad ji závažně ohrožující Evropskou unií ? Den nezávislosti si připomínáme proto, že 28. října r. 1918 zvítězila demokracie a svoboda Evropy nad bezohledným, nikoli prvním ani posledním pokusem je, a tedy Evropu v původním, stále živém rozhodujícím smyslu, jednou provždy odstranit.
Máme proto o čem přemýšlet, rozhodovat se, a podle toho jednat. A vůbec není pravda, že na nás nezáleží.
Prof. Miloslav Bednář je místopředsedou Svobodných
