Půjčit MMF je holé šílenství. O tom by nemělo být v ekonomii sporu. Přesto se většina ekonomů z různých spekter staví na stranu politiků a přichází s argumenty, proč půjčit peníze na záchranu eurozóny. Většinou to ovšem nejsou argumenty ekonomické, přinejlepším si na takové hrají. Argumenty pro půjčku mohou být jedině politické.
Ekonomové (Sedláčkové) škodí
Začněme polemikou s Tomášem Sedláčkem, jedním z nejpopulárnějších ekonomů v České republice, který nedávno na podporu půjčky MMF (Mezinárodní měnový fond) napsal na svém blogu: „Nepomoci je jako oddělit se za prudké bouře od vysokohorské skupiny, protože pár členů kulhá a my si myslíme, že můžeme jít trochu rychleji.“ Ekonomie v pojetí Tomáše Sedláčka je zřejmě vyprávění v alegoriích, ve kterých se nemůžeme na klíčové detaily zaměřit. Sedláček koneckonců argumentuje opět jen politicky. Je třeba být loajální, jinak bude zle pro naší malou kotlinu závislou na okolí. Je třeba prokázat vděk za to, že můžeme být součástí elitní skupiny států Evropy, které se jen čirou náhodou namočili do dluhové krize. Je třeba být vděčný za mír a prosperitu, kterou nám skrze společný trh toto uskupení přináší.
Sedláček má bohužel všude chyby. Volný obchod probíhá i v zemích, které nejsou součástí tohoto uskupení, volný obchod zajišťuje dohoda o evropském hospodářském prostoru. Téměř nic jiného než volný obchod ovšem prosperitu a mír evropským státům nepřináší, nejsou to ani dotace, ani regulace, ani to není společná zemědělská politika a dokonce se ukazuje, že ani euro, tak jak je konstruováno. Nechtěl jsem, ale přistoupím na Sedláčkovu hru. Půjčit MMF je jako zapíjet kocovinu alkoholem a myslet si, že nám to pomůže. Nebo jinak, je to soustředění na krátké období. Nyní je však potřeba konečně jednat rozumně v hledisku dlouhého období.
Abych nebyl obviněn z vytrhávání věcí z kontextu. Sedláček dále píše, že jsme malá ekonomika závislá na exportu, tedy na ostatních zemích a jejich prospěchu. Ano. Nemůžu než souhlasit. Jen málokterá země na světě je na tom jinak. Velké otevřené ekonomiky jsou na tom velmi podobně. Jen bych se zastavil nad opravdovým problémem a tím je, že půjčka části devizových rezerv MMF nic neřeší a prospěch (růst) okolních zemí nám nezaručí. Za prvé je to příliš malá suma na to, aby trhy reagovali v dostatečné míře (tady přistupuji na základní Sedláčkovo paradigma). A za druhé (zde odstoupíme od mainstreamové ekonomie) v růstu, který bude postaven na tak chabých základech, rozhodně nemůžeme hledat oporu do budoucna.
Evropa jako české dálnice …
Co to jsou chabé základy? Příliš peněz v ekonomice – jen půjčka, o které se bavíme, by činila 200 mld. Eur, napumpovaných peněz, které pokrývají zhruba ten samý počet statků v ekonomice – to může znamenat růst inflace. Minimální růst z hlediska růstu produktivity, minimální růst z pohledu technologického růstu, řeklo by se minimální reálný růst a velký růst nominální. To znamená, že se bude stavět a bude se nakupovat za peníze většinou na dluhové bázi. Místo toho aby se začalo spořit a méně utrácelo, se bude utrácet více a také méně efektivně, protože čím dál tím víc budou utrácet vlády. Namísto pevného podloží tvořeného z úspor, které pak soukromníci mohou využít pro investice, budeme mít prašný podklad tvořený dluhem, růstem cen a neefektivními koncovými produkty, které následně nikdo nechce. Místo osekání přebujelých výdajů půjčíme na jejich splácení.
Princip především
Nalévat alkoholikovi je principiálně špatné. Stejně učiníme, když půjčíme eurozóně. Euro v dluhově spravovaných ekonomikách, které nemají ochotu se uskromnit, je nemocí. Demokracie také trpí nemocemi. Z principu demokracie vyplývá, že vládne většina. Ta jak nám historie ale i jiná fakta ukazují, je sinistrická, tíhne k levici, tíhne k přerozdělování bohatství a k reálnému snižování dynamiky ekonomiky. V posledních sto letech převládá nárůst vlády, tedy jejích výdajů napříč politickými spektry. Není důležité za koho, kdo kandiduje a jestli se nazývá pravicovým či levicovým politikem. Důležité je, jak moc bude ochoten přerozdělovat, jedině tak totiž získá moc. Existuje také ekonomický termín – racionální ignorace (teorie veřejné volby), který říká, že každý jedinec váží náklady pro získání informace s výnosy takového jednání, pokud se mu náklady zdají býti příliš vysoké, kvalitní informace nezíská, je tedy odkázán na jednání se špatnými informacemi, případně s jejich nedostatkem. Mohli bychom mluvit o nemocích demokracie dlouhou dobu, nutné je konstatovat, že jsme se dostali do fáze, kdy ekonomiky jsou napůl vládou řízené, tedy centrálně plánované a napůl řízené trhy, myslíme zde jednotlivce jednající na dílčích trzích! Na tomto statu quo má demokracie jistý podíl. Pomáhat tomuto stavu věcí z devizových rezerv netřeba.
Chceme-li tedy změnu, musí to začít bolet. Valíme před sebou balvan jak Sisyfos a nechceme si přiznat, že ten balvan nepřechytračíme, že ho prostě nepřetlačíme. Musíme jít jinou cestou nechat balvan být balvanem a uvědomit, že je jiný způsob, jak dosáhnout svého. Už jen proto, že potřebujeme opravdovou změnu, nemůžeme dále svými činy podporovat toto dluhové impérium, protože pokud budeme, můžeme dost dobře skončit stejně špatně jako jiná věhlasná impéria.
Ekonomové by měli ukázat, že některé snahy jsou zbytečné a škodlivé. Nikoli hloupé narážení hlavou do zdi podporovat. Měli by to být oni, kdo ukáží světu, jak je společnost komplexní a samo-regulující. Jak by řekl F. A. Hayek: „Hlavním úkolem ekonomie je ukázat lidem, jak málo ví, o tom, co chtějí řídit.“
Adam Ábelovský je členem Svobodných
