Lidé nakonec prokouknou, že „boj s dezinformacemi“ je ve skutečnosti manipulace a okrajování jejich svobody, věří předseda Svobodných a kandidát hnutí Trikolóra Svobodní Soukromníci Libor Vondráček. Svoboda je pro něj nezbytným kyslíkem a proto ctí osobnosti, které se právě o svobodu v Česku zasloužily. Jejich výběr možná některé zaujme.

Na vašem facebooku jsem si, pane předsedo, přečetl, že jste nedávno od sociální sítě dostal třídenní ban za nahrání videa jízdy olympionika Jiřího Prskavce. Sám jste přiznal, že jste v tomto případě nebyl obětí boje proti svobodě slova, ale v řadě případů se to nepochybně stává. Myslíte si, že je tento nástroj zneužíván v politickém boji?

Nepochybně je často zneužíván.

Zejména levicové úderky jsou v tomto velice koordinované a umí vytvořit takové množství „nahlášení na určitou osobu“, že stroje facebooku jí dají ban, typicky se takto jejich obětí stal již několikrát slavný vývojář her Daniel Vávra.

Pokud se ovšem podíváme do Německa, kde ve všech nesvobodných praktikách jsou vůči nám napřed a jsou inspirací pro české udavače, pak víme, že zde to nekončí. Novou praktikou tamních neomarxistů Zelených je kromě udávání na facebooku také poškozování sponzorů nebo podnikání samotných politiků, špatným hodnocením na Google a jiných webech. Třeba pro ubytovací služby znamená pokles pod 3 hvězdičky v recenzích to, že vypadnou z mnoha katalogů a zákazníci pak jejich služby nenajdou.

Je velká škoda, že u nás se o tom moc nemluví. Vždy v historii byli „banditi napřed oproti šerifům, když vymýšleli nové metody zločinu“. Jakmile se ale nová taktika banditů rozkřikla, mohli si ně šerifové počíhat. Proto bychom i my na tyto praktiky Antify a spol. měli být v České republice včas připraveni a přichystat obdobu zákona FARA, která podobnou činnost neziskovek odstřihává od veřejných financí a komplikuje jim podobné aktivity.

Sociální sítě byly oslavovány jako prostor svobody, kde se bude rodit demokracie odspodu. Co po nějakých deseti letech zkušeností ukázaly sociální sítě o vztahu lidí ke svobodě slova?

U prostých lidí je to různé.

Někteří podlehli masáží médií spojených s establishmentem a jsou bytostně přesvědčeni, že pro blaho společnosti je třeba svobodu slova víc a víc omezovat pod přezdívkou „boje proti dezinformacím“. Mnozí se naopak o to více zapřeli, zásadně bojují za svobodu slova pro všechny typy názorů a drží se výroku připisovaného Voltairovi: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit vaše právo to říkat.“

Co ale vývoj sociálních sítí ukazuje jasně, je vztah vládnoucích elit a „většiny politických neziskovek“ ke svobodě slova na internetu. Hrozby „změny věcí veřejných odspoda“ se nesmírně bojí a vyvíjejí tak všemožné tlaky na omezování projevů na internetu, a to zejména v zahraničí.

Kriminalizace slovních výroků však už bohužel došla i k nám, a tak za vyjádření na internetu nedávno soud vyřkl větší trest než za znásilnění migrantem, což snad nakonec bude napraveno.

Tlak na sociální sítě ve smyslu cenzury aktuálně vytváří chystanými předpisy ve velké míře Evropská komise. Tomu se musíme na úrovni českých předpisů bránit, a dokud opět nenadřadíme naše zákony nad předpisy EU, musíme aktivně vytvářet protitlak na úrovni našich předpisů a narovnávat hřiště taháním za opačný konec provazu než Evropská komise.

Velkou ostudou české politiky je to, že agendu cenzury má v Evropské komisi na starosti právě česká eurokomisařka Věra Jourová v barvách ANO.

Co znamená svoboda slova pro vás osobně?

Pro mě znamená jedinečnou možnost myšlenkami a slovy vzdorovat soustavnému ukrajování svobody v rámci naší civilizace. Svobodu slova považuji za tak důležitou pro společnost, jako je důležitý kyslík pro jednotlivce. Když si uvědomí, že začíná ubývat, většinou už bývá pozdě.

Jsem toho názoru, že stát by měl kriminalizovat jedině přímý návod k závažným trestným činům („ve skříni máš zbraň, počkej si na něj v 9 hodin a přímo do hlavy ho zastřel“). Žádné jiné výroky stát nemá trestněprávně postihovat. Pomluvy a jiná poškození způsobená výroky by si měly osoby mezi sebou řešit v občanskoprávním řízení.

V extrémním případě je pro všechny dokonce žádoucí, aby vyznavač nacismu mohl veřejně a bez hrozby trestu vyjádřit slovně své sympatie k této ideologii, a tím i upozornit na svojí nebezpečnost okolí. V opačném případě se může v úkrytu připravovat na daleko horší projevení jeho sympatií k těmto zrůdným myšlenkám a společnost pak zaskočit nepřipravenou.

Pokud se bavíme o sociálních sítích, střetávají se tu dvě práva na svobodu. Právo na svobodné šíření informací – a právo sociální sítě nastavit si v rámci svého fungování vlastní pravidla. Je podle vás z tohoto střetu nějaká cesta, která uspokojí obě strany?

Cestou je nemíchání se moci veřejné do této oblasti.

Pokud dnes Evropská komise vyhrožuje sociálním sítím, že na ně uvalí pokutu až 6 % ročního obratu, pokud nebudou mazat to, co považuje EK za škodlivé, pak tím straší zejména menší platformy, které by taková pokuta zlikvidovala.

EK tím brání vzniku obstojné konkurence pro giganty jako Facebook, které svého dominantního postavení zneužívají, jelikož je neohrožuje žádná „svobodná konkurence“.

Věřím, že takové narovnání trhu a umožnění vzniku alternativních sociálních sítí povede k poptávce klientů po síti s čitelnými a jednoduchými obchodními podmínkami. Tak, aby jim „smlouva se sociální sítí“ při založení účtu dávala záruku, že jejich výroky (mimo robotický spam), nebude nikdo mazat.

Ačkoliv to zde není tak dramatické jako na západ od našich hranic, zažíváme i tady v Česku to, že řada lidí považuje nahlašování a udávání za zcela správné, legitimní a projev toho, že je na straně dobra a brání zlu. Před 32 lety přitom právo na úplnou svobodu informací a odmítání udavačství bylo jedním z hlavních důvodů, proč lidé chodili na náměstí. Jak si vysvětlujete, že se zde toto vnímání tolik otočilo?

Řada lidí v době komunismu automaticky nevěřila státní televizi, protože ji považovala za hlásnou troubu systému. Se změnou režimu svůj přístup k médiím mnoho lidí změnilo a začalo jim daleko více důvěřovat. Prospěšné by pro svobodu slova bylo, kdyby lidé přemýšleli o této definici demokracie: „Mentální despocie ovládaná mediokracií vlastněná oligrachií poháněná jejich vlastní démonokracií.“

Nebude to asi úplně rychlý proces, kdy si většina lidí v sobě vypěstuje zdravou nedůvěru vůči informacím z médií a sami budou přemýšlet nad tím, zda je opravdu nahlašování, udávání a omezování svobody slova tak správné, jak se jim některá média a vládnoucí elity snaží tvrdit.

Nakonec věřím, že tzv. „boj s dezinformacemi“ lidé prokouknou a pochopí, že jde jen o manipulaci s jejich míněním, aby tomu ukrajování vlastní svobody slova ještě tleskali. Do té doby se zřejmě budou uzavírat v sociálních bublinách a brzy snad i na různých sociálních sítích, což se na první pohled může zdát špatné, ale ne nadarmo říká, že již po staletí „vrána k vráně sedá“.

To, že se dnes na sociální síti potkávají lidé, kteří by se jinak nikdy nepotkali (jeden z nich fandí svobodě slova a druhý cenzuře), přináší řadu sporů, které by před 20 lety nemohly ani vzniknout.

Nedávno jste se Svobodnými pořádali na Olšanských hřbitovech připomínku 165 let od smrti Karla Havlíčka Borovského. Vy sám jste jej ocenil jako „člověka, který během méně než 35 let svého života dokázal pro naši zemi a svobodu udělat to, co téměř žádný jiný Čech“. Co je podle vás tím nejaktuálnějším Havlíčkovým odkazem pro současnost?

Za nejdůležitější odkaz považuji to, že i přes zdánlivou nemožnost naplnění svých myšlenek se nevzdal a bojoval za pravdu proti tehdejšímu útlaku státní moci. Za svého života se sice jejich naplnění nedočkal, ale zasadil v české populaci hodně semínek, což za 60-70 let vedlo k vytvoření vlastního státu jeho následovníky.

Kdo jsou podle vás další čeští velikáni, které by si měli připomínat ctitelé svobody?

Rozhodně je to Alois Rašín, který byl jako jediný český/československý ministr ve funkci zavražděn atentátníkem.
A pak bych přemýšlel, zda Viktor Dyk nebo spíš mistr Jan Hus.

Na závěr zůstaňme u Havlíčka. Jaký z jeho lapidárních epigramů máte nejraději?

Obecně všem silně doporučuji, aby si některá jeho nadčasová díla přečetli.

Mnohé jeho citáty jsou dodnes zcela platné. Vzhledem k dnešnímu tématu připomenu ten o svobodě slova: „Za pravdu je různá sazba – jednou pomník, jindy vazba. Kdo ji řekne dřív než včas, tomu pravda zlomí vaz.“

Pak také ten o pokrytectví „mocných“: „Co sám nerad, nečiň jiným, pravil kantor žáku kdesi, tahaje ho za pačesy.“

A velice zarážející je i to, jak hned v zárodku dokázal vystihnout myšlenku komunismu: „Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá mít žádné jmění, nýbrž aby bylo všechno společné a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tady hned na první pohled každý, že takové učení je nanejvýš bláznovské a že se mohlo jen vyrojit z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy chtěli z člověka učinit něco buď lepšího, neb horšího, ale vždy něco jiného, než je člověk.“

Zdroj: rozhovor s Liborem Vondráčkem.