Před několika týdny zveřejnilo Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám dokument Středoevropská identita jako součást protizápadniho narativu na kvazi-medialní scéně. Staví se v něm ostře proti konceptu střední Evropy, ať už je chápán politicky, historicky, kulturně nebo ideově, protože je údajně protizápadní. Je to výraz postoje, kterému se jinak říká eurohujerství, evropeismus, bruselismus atp. Závažné je, že tento postoj nevyjadřuje jen tak někdo, ale české ministerstvo vnitra na svých oficiálních stránkách. S takovým postojem Svobodní zásadně nesouhlasí. Vyjádřím vlastní názor, proč je třeba mu oponovat.
V prvé řadě je to hrubá dezinterpretace toho, co vyjadřuje třeba revue Střední Evropa, jakož i toho, co říkají např. Rocco Buttiglione a Jarosław Merecki či David Engels nebo Benjamin Kuras. Autor dokumentu prostě (jako eurohujeři obvykle) zcela bezostyšně lže, jako by stokrát opakovaná lež měla být pravdou. Lže, protože volně manipuluje s významem slov.
Co rozumí slovem „protizápadní“? Protizápadní je mu vše, co formuluje věci jinak, než je to obvyklé v západoevropských zemích, tzn. v zemích „staré“ EU. Vymezení „západu“, tj. Západu jako „západní“, „kontinentální“ (v anglosaském pohledu) Evropy je ovšem úplně a naprosto nemístné. Je zcela nepřijatelné vymezovat Západ ve významu a smyslu „staroevropských“ zemí EU. To je studenoválečnický pohled dávno uplynulých let, který vyjadřuje odstup jak od „evropského východu“, tak od „Ameriky“. Je to už dávno antikvovaný pohled, kterému dominovalo německo-francouzské souručenství i soupeření v rámci tehdejší „evropské dvanáctky“. To dnes už dávno neplatí.
V tomto pohledu se navíc ztotožňuje Evropa s evropskou integrací v rámci EU. To je druhá naprosto nepřijatelná myšlenka. Evropa tu byla dávno před EU – podobně jako historie tu byla dávno před „Velkou říjnovou socialistickou revolucí“. Takže: oficiální dokument české správy vyjadřuje dva podstatné koncepty jako „Západ“ a „Evropa“ ve významu, který je nepřijatelný, a na který tedy nemůžeme přistoupit ani politicky ani ideově.
Jak tedy máme vymezit Evropu? Historiosoficky je to zajisté otázka obtížná a složitá, nicméně v přijatelném zjednodušení lze přijmout vymezení Christophera Dawsona: Evropa je srůstem křesťanského náboženství, řecké filozofie, římského práva a germánských i slovanských barbarů. Jacques Attali sice říká, že tato a taková Evropa je „nepůvodní“, nicméně původnost je v historickém smyslu poněkud mlžný a matoucí pojem. Podstatným rysem takto vymezené Evropy však jsou adaptace a apropriace, schopnost přijímat podněty nejenom vlastní, ale i cizí, jakož i schopnost spojovat a rozvíjet je. V tomto smyslu je Evropa otevřenou civilizací, a tudíž je její intencí vytvářet otevřenou společnost, resp. otevřené společnosti. Z toho vidíme, že EU, která se mění spíše v uzavřenou společnost, resp. uzavřené společnosti, evropskou ideu nenaplňuje, nýbrž zrazuje.
Jak potom máme vymezit střední Evropu? Střední Evropa se vytvořila a integrovala do Evropy jako podíl a příspěvek slovanských barbarů. Těm byla vlastní partikulárnost dříve, jak zjišťuje František Dvorník, a trvá i mnohem později, jak proponuje T. G. Masaryk. Koncept střední Evropy jakožto kulturně svébytné východo-střední Evropy formuluje Oskar Halecki a zejména jakožto zvláštní mladší Evropy Jerzy Kłoczowski. Již ve středověku existoval rozdíl mezi západní Evropou, které byla vlastní feudální centralizace moci, a střední Evropou, které byla vlastní alodiální partikularizace moci, jak plyne ze zjištění Libora Jana. Zatímco toto pojetí střední Evropy postihuje rozmanitost v rámci jedné civilizace, pojetí střední Evropy, jaké zastává autor ministerského dokumentu, se blíží dnes již neaktuálnímu pojetí střední Evropy v jednostranně politickém pohledu, jak jej předestřel Friedrich Naumann.
A jak máme vymezit Západ? Západ jako civilizační koncept je rozvinutím civilizačního konceptu Evropa. Tohoto termínu se jednou užívá jako studenoválečnického reliktu v rámci opozice demokratický Západ proti totalitárnímu východu, jindy v civilizačním ohledu jako jednoho civilizačního typu, jehož základem je charakteristika Evropy. Západ se potom ukazuje ve třech podobách. Jako západní Evropa, o které píše Hendrik Brugmans, jako střední Evropa, o které jsem se zmínil výše, a jako anglosaská extenze Evropy, kterou identifikovali např. Charles Louis de Montesquieu a Alexis de Tocqueville. Tyto tři verze Západu se mezi sebou různě přou a potýkají, nicméně v pohledu globálním mají tytéž shodné podstatné rysy.
Česko je tudíž zcela nepochybně součástí Západu a tak se i identifikuje. Je ovšem třeba vzít na vědomí, že evropský není totéž co eurounijní, jakož ani západní není totéž co eurounijní. Autor ministerského dokumentu se odvolává na průzkum, v němž se většina Čechů identifikuje jako „něco mezi“, menšina jako „západ“ a zcela marginální část jako „východ“. Dotazník ovšem považuje „západ“ jako synonymum pro staroevropské země EU a ty jsou mu zároveň metonymií pro EU. Uvažuje tedy čistě politikářsky a ve skutečnosti nejspíše proti českým národním zájmům. Češi v průzkumu uvažují jinak, nepolitikářsky, civilizačně: nepovažují se za eurasijský „východ“ a nechtějí být ani „západní“ Evropou, protože chtějí být mladší Evropou, střední Evropou, jednou ze tří verzí západní civilizace vedle západoevropské kontinentální a anglosaské extendované mimo Evropu. Češi podle tohoto průzkumu vědí, co chtějí, ale nedokážou to jasně říci, protože vrchnosti jim vnucují jiná slova. Tady je úkol Svobodných, zbavit sebe i lidi balastu eurohujerských slov.
Rozvíjení středoevropské identity v rámci Západu vyžaduje zcela jiné pojetí regionalismu, než jak si jej představují bruselisté: nikoli jako přeshraniční regiony rozrušující národní státy a národní i společenské identity, ale jako spolupráci mezi zeměmi. Nikoli dvojrychlostní Evropu, ale různé Evropy v jednom rámci otevřené společnosti a otevřených společností. To prakticky znamená spolupráci ve
Visegrádské skupině nebo v iniciativě Trojmoří. A zcela aktuálně to znamená důraznou podporu Ukrajiny v boji proti ruskému eurasijskému totalitarismu, jakož i běloruské opozice proti režimu, který je v zásadě ruskou loutkou. Je radno si nadto uvědomit, že nynější situace není primárně problémem humanitárním, ale politicko-vojenským.
Myslím, že je enormně důležité tyto věci probírat jak uvnitř Svobodných, tak je prosazovat navenek.
Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.
Zdeněk Uhlíř
