Poslanci budou na mimořádné schůzi hlasovat o žádosti vlády Petra Fialy na prodloužení nouzového stavu do konce školního roku. Vláda argumentuje tím, že nouzový stav stále potřebuje k tomu, aby zvládala uprchlickou krizi související s válkou na Ukrajině. Přestože parlamentní opozice se již předem vyjádřila, že prodloužení nouzového stavu nepodpoří, očekává se, že vládní poslanci zůstanou jednotní a vláda dostane zelenou na dalších 30 dnů nouzového stavu.
Jak však upozornil předseda Svobodných Libor Vondráček, přímo premiér Petr Fiala se tak dostane do přímého rozporu s tím, co tvrdil, když brojil proti svému předchůdci Andreji Babišovi v okamžiku, kdy jeho kabinet žádal na jaře 2020 po poslancích prodloužení nouzového stavu. „Pokud je Petr Fiala konzistentní, nebude hlasovat pro prodloužení nouzového stavu,“ rýpl si do premiéra Fialy předseda Svobodných Libor Vondráček a na svém profilu připomněl Fialův tweet z 1. dubna 2020.
„Prodloužení nouzového stavu? Jedině, když vláda předloží důvody a řekne, jaká opatření v té době zavede. A pokud to bude na nezbytně krátkou dobu. Není možné protahovat do nekonečna situaci, kdy má vláda téměř všechnu moc a nikdo ji nemůže hlídat. Krize je vážná, ale musíme se co nejrychleji, jak to půjde, vrátit do normálního stavu a k lidským svobodám,“ napsal tehdy opoziční poslanec a předseda ODS Petr Fiala.
Libor Vondráček v třinácté epizodě svého pravidelného pořadu Proč? Jak? Co? odpovídal na dotazy diváků bez vyhýbání se, a to i v tématech, kde by bylo jednodušší sáhnout po obecné frázi. Na otázku, zda by Senát neměl být jen čestnou funkcí bez platu, odpověděl protiotázkou po smyslu instituce a vysvětlil, proč ji za současné situace nechce zrušit, byť sám v Senátu nikdy usednout neplánuje.
Vondráček argumentoval konkrétními případy, kdy Senát podle něj fungoval jako skutečná pojistka demokracie. Připomněl, že Senát mezi lety 2022 a 2024 odmítl ratifikovat Istanbulskou úmluvu, kterou popsal jako smlouvu zaklínající se bojem proti násilí na ženách, ale ve skutečnosti zavádějící širší povinnosti státu. Stejně tak zmínil, že sněmovna sice v prvních měsících vlády Petra Fialy schválila takzvaný pandemický zákon inspirovaný Německem, ale byl to právě Senát, kdo ho zastavil, podobně jako u nákupu gripenů, kde se nakonec místo nákupu prosadil nájem.
Na místo plošné kritiky všech senátorů ale Vondráček nabídl konkrétní nástroj, jak je hodnotit. Odkázal na web vysvědčenísenátoru.cz, kde je vidět, že drtivá většina současných senátorů hlasovala v rozporu s programem vlády, ale zdůraznil, že existují i výjimky, které si podle jednotlivých obvodů zaslouží podržet. Zároveň jasně řekl, že bez souhlasu Senátu nelze zakotvit korunu a hotovost do ústavy ani zrušit korespondenční volbu, a proto vyzval k účasti ve volbách 9. a 10. října.
V otázce dálkově ovládaných a plně sledovaných nových automobilů zaujal Vondráček jednoznačně kritický postoj k povinné elektronice, kterou vyžaduje evropská regulace, od kamer sledujících pohyb očí řidiče až po automatické hlášení spotřeby přímo Evropské komisi. Upozornil, že podobné systémy mohou vozidlo paralyzovat nebo se stát terčem zneužití, a proto je Svobodní odmítají jako povinnou výbavu.
Nejpropracovanější odpověď patřila lidovému vetu podle švýcarského modelu, kde by stačilo 50 tisíc podpisů a čtvrtletní hlasovací okna, aby občané mohli zrušit i již schválený zákon. Vondráček přitom nemluvil o revoluci, ale o zkušenosti známého, který ve Švýcarsku vyrůstal: hlavní přínos referenda není v častém hlasování, ale v tom, že si politici prostě nedovolí navrhovat tak špatné zákony, protože riskují prohru u lidí.
K rozpočtu na rok 2027 zůstal Vondráček realistický, ale nikoli rezignovaný. Otevřeně popsal karetní rozdání sněmovny, kde Svobodní mají 15 mandátů, motoristé 13 a ANO 80, a přesto podle něj dokázali prosadit do programového prohlášení vlády řadu vlastních myšlenek, které by tam ANO samo nikdy nedalo. Právě tato kombinace věcných argumentů, konkrétních čísel a ochoty přiznat omezené možnosti dělá z Vondráčka politika, který místo velkých gest nabízí voličům přehledný účet toho, co se podařilo a co ještě zbývá dokončit.
