Cíl cesty: stánek poskytující pomoc utečencům přímo na Ukrajině, cca 800m od hranic s Polskem.
Důležité info: Poláci umí anglicky, Ukrajinci ne. Cesta tam byla klidná, jen začalo pršet a následně sněžit. Při přechodu hranice nasněžilo tak 3cm sněhu a začalo víc mrznout.
Překročení hranice: to bylo na začátku velmi nejisté, protože nám polští policisté tvrdili, že návrat mně zabere 6 hodin a víc. Pokud by to tak mělo být, tak bychom byli nuceni náklad složit na PL straně. Honza, díky kterému funguje stánek pomoci na Ukrajině a kterému jsme vezli pomoc, nás ale ujišťoval, že mají s UA vojáky dohodu o „zeleném koridoru“ a že se zpátky dostanu rychle. Filip (druhý řidič) si vystoupil před hraničním přechodem a čekal až se vrátím, nemá totiž pas. Tak tedy odvahu do hrsti a jdeme na to! Přechod hranice byl náročný a připadal jsem si jak v nějaké grotesce. Před námi bylo 7 aut a přesto to trvalo 1:15. Vzali mi pas a papíry od auta a že mám otevřít zavazadlový prostor. Podíval se, zeptal se co to je, zabručel něco a odešel. Tak jsem to zavřel. Za 10-15minut přišel další celník a že chce vidět zavazadlový prostor – opět stejný scénář. Za dalších 10 minut došel další celník a hádejte co chtěl vidět? Pak mě vrátili doklady a popojel jsem o 15 metrů dál na ukrajinskou stranu celnice. A celý proces se opakoval – 4x! To si jako fakt nemůžou stoupnout vedle sebe a udělat to 1x? Pak by to bylo celé mnohem rychlejší. Ukrajinští vojáci si fotili dodávku tak, aby bylo vidět co vezu. Všichni se tvářili vážně, zaneprázdněně, ve stresu…Ptali se mě kam jedu a proč. Když jsem jim to anglicky řekl, tak se tvářili nechápavě. Tak jsem zjistil, že neumí anglicky. Ještě že máme moderní technologie a google translator mi tak velmi pomohl. Motali se kolem mě 2 vojáci a 2 celníci. Pak chtěli číslo na člověka kam jedu. Naštěstí jsme měli na Honzu i UA číslo a vojáci mu zavolali. Ten jim vysvětlil co a jak, potvrdil, že opravdu jedu za nimi a díky tomu jsem měl zelenou. Při odjezdu za mnou přišel jeden voják, podal mi ruku a poděkoval mi.
Příjezd na stanoviště: příjezd byl takový malý svátek pro všechny zúčastněné. Stanoviště je mezi 2 benzinkami – malý obchůdek, který je aktuálně zavřený, ale používá se jako skladiště. Před obchodem stojí stan, kde se připravuje jídlo a můžou se lidi ohřát. Mají tam nalepených pár obrázků, které tam nakreslily děti. Před stanem jsou lavice a sud, kde hoří oheň. Dostal jsem polévku a teplý čaj. Prvně jsem se zdráhal, že nechci ujídat potřebným, ale nakonec jsem neodolal. Čekali jsme, než dojede Vasil, který má klíče od skladu (majitel) a který zároveň funguje jako šéf, který akci pomoci zastřešuje na UA straně. Měli jsme štěstí, že byl zrovna klid. Přísun nových lidí se zpomalil kvůli počasí. Takhle tam stála jen cca 1 km kolona autobusů a aut. Autobusů bylo hodně odhadem 10 a mezi nimi jsem našel i české SPZky. Stanoviště funguje tak, že na něj chodí lidé čekající ve frontě na přechod hranice (pěší i autem/busem). Tam dostanou teplé jídlo, pití, cukrovinky a morální podporu. Vybavení, které jsme dovezli, je v plánu použít na vytvoření dalšího check pointu dál do vnitrozemí (cca 1km dál). To znamená, že jsme dovezli nůžkový stan, ohřívač, 3 velké PB lahve, diesel agregátor +20l nafty, prodlužky, 2 mikrovlnky, 30l čajovar, lavice a stůl, benzínovou pilu, a kvanta plastových talířů, papírové kelímky, a spousty chleba, paštik, mouky, bujonů, čínských polévek…Zásoby jídla vydrží odhadem na 2 dny. Celkově jsme dovezli věci za cca 120 000 Kč.
Vykládka věcí: věcí bylo opravdu hodně, ale měli jste vidět jak se rozzářily oči dospělákům, když jsme začali vykládat čokoládové tyčinky a sladkosti. Oči jim zářily proto, že moc dobře ví, jakou ohromnou radost ty sladkosti udělají dětem, které tam přijdou a dostanou něco sladkého. Každý, kdo má dítě, tak ví, jak jsou děti na sladké a jak je to potěší. A teď si představte, že tam máte dítě, které je 4 dny na cestě a vy mu dáte lízátko, gumídka, horalku…Po cestě neustále chodí vojáci, kteří všechny hlídají. Máte dojem, že vás ignorují a nevšímají si vás. Když jsem odjížděl, tak mi ten voják ale zamával a volal na mě, že děkuje a ať mám šťastnou cestu. Když jsem se ptal Honzy proč si obsah dodávky ti vojáci fotili, tak mi prozradil, že je to proto, že to pak ukazují dál – jejich kamarádům a dalším lidem. Ukazují jak jim, Ukrajincům, všichni pomáháme a podporujeme je, že jsme s nimi. Moderní způsob jak si zlepšit morálku.
Cesta zpátky: předjeli jsme celou kolonu aut a autobusů až na přechod k vojákovi, kde mu můj doprovod řekl že jsem jim vezl humanitárku a ti mě hned pustili. Takže přechod PL/UA trval 30s. U Poláků se to ale zaseklo. Opět stejný proces. Vzali mi doklady, ukázal sem prázdné auto abych čekal…za 10minut přišel celník, ukázal sem mu stále prázdné auto a čekal. Celkově jsem tam stál tak 30minut, než mě pustili do PL.V místě, kde vycházejí pěší z administrativní budovy a vstupují do konečně na území PL, tak mají pytle s plyšáky a bonbony a všem dětem nabízejí sladkosti a nějakého plyšáka, aby jim aspoň trošku zlepšili náladu. A pak už nás čekala jen úmorná cesta domů. Celou akci se podařilo realizovat jen díky Svobodným, kteří udělali sbírku a vybrali cca 200 000 Kč od členů a příznivců. Jinak by to nebylo možné. I z toho důvodu se použila „firemní“ dodávka, která je polepená reklamou. Jinou dodávku prostě nemáme. Moc rádi bychom pokračovali v pomoci a zásobovali je, protože to vidíme jako jednu z efektivních a účinných způsobů jak pomáhat. Pokud budete chtít, můžete taky přispět na účet: 2001249480 / 2010. Do poznámky dejte Svobodná Ukrajina a své jméno. Děkujeme.
