Libor Vondráček: Zákonů je strašně moc a ta džungle se obrací proti lidem

Libor Vondráček: Zákonů je strašně moc a ta džungle se obrací proti lidem

Uskupení Trikolóra, Svobodní a Soukromníci vede na jihu Čech lídr Libor Vondráček, který zároveň patří k vůbec nejmladším předsedům parlamentních stran v historii. Jeho Svobodní se sice zatím nikdy do sněmovny nedostali, zato se jim v loňských volbách podařilo prolomit dveře do senátu. Letos v říjnu jdou do voleb jako jedna strana společně s Trikolórou a Soukromníky. Lídr jihočeské kandidátky v rozhovoru mimo jiné vyloučil povolební spolupráci s hnutím ANO, Piráty i komunisty. Je třeba zrušit pandemickou pohotovost, žádnou pandemii tu nemáme. Musíme se chovat zodpovědně, ale normálně žít, říká Vondráček.

Průměrný věk kandidátů do sněmovny je dnes skoro 49 let, každé volby mírně stoupá. A zdá se, že mladší generace příliš zájem o politiku nejeví. Co vás jako sedmadvacetiletého láká na politice? Proč se chcete stát poslancem?
Když jsem vystudoval práva, tak jsem chtěl jsem jít dělat soudce. Přede mnou byla i možnost kandidovat. A protože mě k tomu část členů hecovala, tak jsem si řekl, že to zkusím. Jsem si vědom toho, že podle současných zákonů asi těžko budu moct soudit tak, abych s tím mohl být opravdu spokojený. Zákony soudce nezmění. Mým cílem je teď zákony měnit a hlavně řadu z nich rušit a nikde jinde než ve sněmovně to nejde.

Jak si to rušení zákonů představujete?
Zákonů je strašně moc a ta džungle se obrací proti lidem. Čím větší je džungle, tím snazší je tu džungli použít proti prostému občanovi. Ani právníci už se dneska nevyznají v tom, co je zákonné a co není. Poslední dva roky to byl naprostý extrém, nikdo nevěděl, co platí. V české legislativě je už asi sto tisíc předpisů, které přišly z Bruselu. Předpisy, které nám říkají, že nesmíme prodávat jablka lehčí než devadesát gramů. Když pak někdo prodá jablko, které má osmdesát devět gramů, fakticky se dopouští porušení předpisu. Množství předpisů snižuje jejich sílu i úctu lidí k nim, proto je třeba ty zákony rušit. Pak můžeme rušit i úřady a konkrétní místa, která na dodržování zákonů dohlížejí, a tím pádem časem začít snižovat daně. Úspory musíme hledat na straně státu.

Celý rozhovor najdete na zde.

Zeštíhlit stát chtěl už Andrej Babiš a dnes tu místo toho máme rekordní počty úředníků i dalších státních zaměstnanců.
Pokud škrtneme zákony, sníží se množství agendy, na kterou je třeba dohlížet. Pak můžeme škrtat ta pracovní místa i některé úřady. Máme seznam třiceti šesti úřadů ke škrtnutí. Spočítali jsme, že i bez změny legislativy bychom tak mohli ušetřit 180 miliard. Dalších 140 miliard bychom dokázali ušetřit během dalších dvou až tří let. Andrej Babiš nejen že přijímal nové úředníky, ale také zvyšoval jejich mzdy, to znamená, že se za těch osm let, kdy byl ve vládě Andrej Babiš, zvedly náklady na státní aparát o nějakých 70 procent. Babišova politika je krátkozraká. Pro nás je to filosofické téma, ne marketingový tah.

Považujete za normální, aby byl takový rozdíl mezi platy ve státní a privátní sféře?
Pro naši ekonomiku je to toxický jev. Podnikatelé nemohou počítat s tolika schopnými lidmi jako dřív. Vlivem byrokracie nemohou nabídnout lepší platy, protože si musí platit řadu poradenských firem, aby řádně vyplnili dotační tituly a aby splnili všechny předpisy To, že vedle toho se ještě navíc přidává zaměstnancům ve veřejném sektoru, je zkrátka blbě. Je potřeba nejen snižovat množství úředníků, ale i snižovat rozdíl v platech a obrátit ho.

Zatím mluvíme o plánech. S kolika procenty byste mohli ve sněmovně něco změnit?
Pro mě je to pět procent, protože Svobodní nikdy do sněmovny nepronikli. Říkat, že chceme přes padesát procent by od nás bylo v době, kdy ještě nemáme ani jednoho poslance, odvážné.

A s pěti procenty něco změníte?
Určitě. Pro řadu věcí, u kterých hrozí, že budou schválené, je potřeba ústavní většina. Když tam bude sedět deset patnáct lidí, kteří nikdy nezvednou ruku pro něco podobného jako pandemický zákon, tak už to dostává vládu do jiné role.

Co říkáte na to, že i v době velmi mírného nárůstu počtu nakažených covidem-19 se stále musí nosit roušky?
V první řadě je potřeba respektovat rozhodnutí soudu a neobcházet je. V druhé řadě je třeba zrušit pandemickou pohotovost, protože se tu žádná pandemie v tuto chvíli nekoná. To není pandemie. Dřív jsme vyhlašovali epidemii chřipky, když bylo šestnáct set nemocných na sto tisíc obyvatel. Myslím, že tohoto čísla jsme nedosáhli ani v tom největším peaku. Teď tu pandemie není, my se musíme chovat zodpovědně, ale normálně žít, ne se tady sledovat a zvykat si, že to je nový normál.

Normálem se stalo i to, že tu zůstala platit určitá protiepidemická pravidla, která ale velká část lidí nedodržuje, protože nedávají vůbec žádný smysl. Navíc ani jejich dodržování není zvlášť vyžadováno, ovšem stále jsou v platnosti.
Já už jsem na sobě neměl roušku strašně dlouho. Cestuji veřejnou dopravou a chodím do obchodu a jen jednou mě upozornila paní u kasy. Tak jsem řekl, že respirátor nemám, ale že cítím, jak jim voní rohlíky, a že mám v pořádku čich, takže se nemusí bát.

Co si myslíte o evropské zelené dohodě (tzv. Green Dealu)? Jak se stavíte třeba k plánovanému ukončení výroby aut se spalovacími motory do roku 2035?
Babiš to údajně schválil, protože nechtěl být za potížistu. Náš postoj je, že to musíme zkrátka odmítnout. Je nesmysl, aby něco takového Unie řešila. Vůbec nám nemá mluvit do toho, jaká auta se tu prodávají. Jestli si lidi budou chtít kupovat auta se spalovacím motorem i po roce 2035, tak by si je měli mít možnost kupovat a měli by se tu vyrábět, pokud po nich bude poptávka.

Jak si představujete důchodovou reformu v nejbližších letech?
Současný systém je neudržitelný. V programu máme jednu věc, která by tomu mohla pomoci. Lidé, kteří jsou dnes v produktivním věku, by mohli část ze svých daní přímo odkázat svým rodičům, aby jim zvedli důchod. Je tady i varianta, že by všichni lidé měli stejný nebo podobný odvod a důchod by byl rovný.

V ČR potřebujeme zdaleka nejvíce ročních platů na pořízení bydlení. Jak to chcete změnit? Jaké možnosti má podle vás stát, aby zvýšil dostupnost bydlení?
Jde to řešit tak, že se zvýší nabídka bytů. Je potřeba v první řadě řešit legislativu stavební tak, abychom tam nedělali zbytečné byrokratické překážky. Druhá věc je, že pokud tady máme opravdu bytovou krizi, tak je potřeba se vykašlat na některé předpisy, které podmiňují kolaudaci bytů. Abyste mohl zkolaudovat byt, tak musí být udržitelný, zateplený, energeticky neutrální a tak dále.

Chybí nám dálnice i kvalitní železniční koridory pro spojení se zahraničím. Jakým způsobem to chcete změnit?
Za mě byl docela dobrý nápad, že by se dělaly spojnice krajských měst pomocí dálnic, kdy by se ulehčilo Praze, protože všichni, kteří cestují v rámci Čech, to berou zpravidla přes Prahu. Na Moravě je to trošku jinak. Co se týče vysokorychlostních tratí, tak vidím problém v tom, že se dělají plány, ale trvá strašně dlouho, než se realizují. Když pak dojde na realizaci, tak to řešení už není ideální.

A jaký máte názor na homosexuální manželství?
Myslíte, že budou práva mužů a žen zrovnoprávněna, když budeme říkat ženám muži? Já myslím, že ne. Ten pojem má nějaký význam. Muž je muž, žena je žena a manželství je manželství. To ale neznamená, že nemůžeme zrovnoprávnit svazek lidí, kteří se mají rádi, ale nejsou schopni uzavřít manželství, protože mají stejné pohlaví. Tak, jako nejsou schopni zplodit děti, tak nejsou schopni naplnit český význam pojmu manželství. Pokud ale mají různá práva v oblasti matričního práva, v oblasti nahlížení do lékařských zpráv nebo práva dědického, tak v tomto smyslu ty jejich práva vyrovnejme.

Jste uvnitř uskupení, za které kandidujete, rozhodnuti, s kým byste po volbách nešli do vlády?
Filozoficky jsou nám strašně vzdálení komunisti. A pak ti, kteří si sice komunisti neříkají, ale Marxovo učení vyznávají poměrně dost, to jsou Piráti. Zároveň jsou tady i strany, které jsou nepředvídatelné a schopné všeho, to je typicky třeba ANO.

S kým si spolupráci naopak představit dovedete?
To je pravicová ODS. Všechny tři strany (Trikolóra Svobodní Soukromníci – pozn. red.) vznikly z toho důvodu, že ODS přestala plnit svoji roli, akorát si to ti členové uvědomili v jiném čase. Všichni máme k ODS blízko, dál pak máme k TOP 09 nebo KDU-ČSL.

Zdroj: Budějcká drbna

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Mgr. Libor Vondráček

Mgr. Libor Vondráček

právník a předseda Svobodných

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Mgr. Libor Vondráček

Mgr. Libor Vondráček

právník a předseda Svobodných

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31