Přerozdělování veřejných prostředků obcím pomocí dotací je prezentováno jako nutné, výhodné a pro obce skvělé. Pohled je stavěn tak, že vznikají „věci“, realizují se projekty, na které by obce ani nepomyslely, neměly by na ně …

… finanční prostředky. Proč by ale na ně neměly finanční prostředky? – právě kvůli systému přerozdělování peněz obcím v dotacích.

Dotační politika má několik problémů:

1. Nedokáže reagovat na specifika

Každá obec je jiná, má jinou skladbu obyvatel, nachází se v jiném prostředí a z toho vyplývajících potřeb. Každá obec má rozdílné priority a potřeby. A to je právě obrovská nevýhoda dotací – ty se snaží všechny napasovat „do jednoho pytle“. Obec obvykle ví, co potřebuje pro pohodu a dobré žití svých občanů. Na daný problém nechá zpracovat projekt a chce ho realizovat. Potud vše běží normálně a správně, tak jak by mělo. Pak ale do toho vstoupí dotace – je vypsána dotační výzva, do které by mohl patřit ten obcí řešený problém. Jenže některé podmínky zcela neladí se zpracovaným projektem a za něco by obec ztrácela body (žádosti jsou hodnoceny dle různých kritérií bodově). A tak se původní projekt přepracovává tak, aby se povedlo získat co nejlepší hodnocení a byla větší šance dotaci získat. Ale do původního projektu se najednou dostávají věci, které tak úplně obec nechce nebo nepotřebuje a může se stát, že z původní verze zbude půlka a zbytek je „omáčka“ pro stát, aby byla šance dotaci získat.

Obrovskou nevýhodou a plýtváním je, že se do projektů dostávají věci, které by tam bez dotací nebyly – tzn. kdyby obec hospodařila jen v rámci svých prostředků, chovala by se hospodárněji a účelněji.

2. Může upozadit opravdovou potřebu obce

Dalším pohledem je to, že kvůli možnosti získat dotaci bývají mnohdy dotační projekty upřednostňovány před tím, co opravdu obec potřebuje. Pro příklad – obec potřebuje opravit ulici, po chodníku se už nedá chodit, občané si stěžují na parkování atd. Ale zrovna na toto není žádná dotace vypsána, tak třeba i na tuto ulici hotová projektová dokumentace je někde v šuplíku. Protože rozpočet na opravu se vyšplhal na několik milionů a obec na to nemá, nebo by si musela část půjčit. Nebo i třeba v rozpočtu peníze má, ale proč by to dělala teď hned „za své“, když třeba příští rok dotace bude? A zrovna se ozve firma zařizující dotace, že je super dotace na výměnu osvětlení ulic atd… A i když naše příkladová obec nyní aktuálně světla na ulicích měnit nepotřebuje a potřebovala by mnohem více opravit ulici s chodníkem a parkováním, „půjde do projektu s osvětlením“. Protože může „dostat“ od státu na výměnu osvětlení na ulici 60% prostředků. A občané dál kličkují po rozbitém chodníku… a čeká se zda dotace na opravu ulice bude další rok a další… Protože kdyby náhodou další rok ta dotace byla (po tom co se příkladová obec třeba i kvůli ulici trochu zadlužila), tak samozřejmě každý občan by mohl namítnout, proč to dělali „za své“, když teď by například 70% „dostali“ od státu… Je to samozřejmě hodně o vedení obcí, ale konflikt ohledně chování správného hospodáře je zde velký: Uděláme, co lidé teď potřebují za naše prostředky i bez dotace, nebo budeme dělat projekty, které lidi až tak nepotřebují a ty důležité budou čekat v šuplíku na dotaci? Zadlužíme se kvůli tomu, co je potřeba, nebo budeme čekat na dotaci?

Kdyby obec hospodařila bez dotací, jen v rámci svých prostředků, bylo by prioritou to, co je teď potřeba, co lidi chtějí.

3. Svádí k větším „akcím“ než je potřeba

Dotace jsou o spoluúčasti obce, každá dotace je nastavena jinak. Někde k penězům dotačním musí obec přidat ze svého rozpočtu 10%, jiné dotace jsou až se 40% obecních prostředků. Především u dotací, kde je podíl obce nižší (ale obecně to jde říct o všech dotacích), je pak často snaha „využít co nejvíc“ a reálná potřeba a využitelnost daného projektu může jít do pozadí. Vidina toho, že za spoluúčast jen cca 10-40% můžeme mít tohle a tohle, svádí k tvorbě projektů na maximální výši možných prostředků. Aniž by bylo zohledněno, zda „to celé“ bude využíváno lidmi a aniž by byla do budoucna zohledněna nutná údržba atd. Je třeba velké rozvážnosti, schopnosti uvažovat a předvídat do budoucna, nenechat se strhnout lákavými financemi od státu a tvořit projekty v rozsahu, který daná obec potřebuje a 100% využije. Z pohledu realizátora je velmi často vidět snaha obcí využít dotace na maximum – až po jejich horní zastropování. Tedy když stát nabízí například max 2mil, tak to zkusíme, bez ohledu na to, zda to v takovém rozsahu obec potřebuje a využije a dokáže do budoucna udržovat. Pokud s takovým „nadměrným“ projektem obec uspěje, už velmi brzy se ukazuje problém s údržbou, o plnohodnotném využívání občany nemluvě. Samozřejmě firmy zařizující dotace tlačí obce do co největších projektů (i za cenu rizika nižší šance na úspěch), protože často jsou odměňovány více za vyšší cenu projektu.

Bez dotací by projekty lépe odpovídaly potřebám dané obce.

4. Dotační výzvy a žádosti o dotace jsou břemeno navíc

Místo aby obce zadávaly projekty naplňující optimálně jejich prioritní cíle v žádoucím období a harmonogramu, musí sledovat dotační výzvy ministerstev a využívat služby firem specializujících se na vyřizování žádostí o dotace, ze kterých by se daly získat peníze na některý záměr. To se podaří pouze v případě maximálního splnění podmínek výzvy a často šibeničních termínů pro podání žádosti.

Na druhé straně ministerstva vynakládají úsilí na vyhledání priorit pro své dotační programy, formulaci podmínek dotačních výzev, zpracování žádostí, výběr „výherců“ a kontrolu plnění podmínek výzvy při skutečném provedení projektů.

Bez dotačního procesu by obce byly bohatší a ministerstva štíhlejší.

Umožněme obcím být dobrými hospodáři bez dotací

Za uplynulých třicet let je dobře známo, kolik dotačních peněz získaly obce v průměru na hlavu. Můžeme tedy nyní o tento průměr zvýšit jejich daňové příjmy z celostátního výnosu DPH (v zákonu o rozpočtovém určení daní), aby o peníze na své projekty nemusely a nemohly žádat „nahoře s čepicí v ruce“. A tím můžeme také vyloučit veškeré dotační podvody.

Ukončeme závislost obcí na „dotačním průmyslu“, ať mohou být dobrými hospodáři.

Iveta Nepovím Zadinová – místostarostka Golčova Jeníkova

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zdroj: blog Idnes