„Naprosto odmítám představu premiéra Fialy, že evropská zelená politika je pro nás výzvou a představuje cestu k inovacím. Je to vyjádření zbabělce, který ví, že nemůže jinak,“ řekl po prostudování programového prohlášení nové vlády Luboš Zálom, místopředseda Svobodných, který však zároveň od Fialovy vlády nic neočekává, protože jen pár hodin poté, co získala důvěru ve Sněmovně, naznačuje zvyšování daní. „Ti, kdo očekávali nějakou systémovou změnu, po éře Babišova agrobolševismu, budou zklamáni. Zásadní slib spočíval vlastně jen v tom, že ze scény zmizí Babiš. Vše ostatní byly jen vágní proklamace,“ domnívá se Zálom.
Co říkáte na programové prohlášení kabinetu Petra Fialy. Můžeme se skutečně těšit na vládu změny tak, jak politici pěti vládních stran slibovali před volbami?
Nový ministr práce a sociálních věcí Jurečka oznámil, že možná dojde ke zvýšení spotřební daně. Já myslím, že tím je dokonale ilustrováno, na jaké změny se můžeme těšit. Jestli snad ještě pravicový volič od vlády, která je alespoň formálně pravicová, něco očekává, tak snad minimálně to, že se nebudou zvyšovat daně. Máme týden od programového prohlášení vlády, před třemi dny vláda získala důvěru Sněmovny. A je to tady. První porušení pravicového principu. Co asi může následovat? Obávám se, že lidé, kteří volili strany zastoupené ve Fialově vládě, a tady myslím zejména strany koalice Spolu, a očekávali nějakou systémovou změnu, po éře Babišova agrobolševismu, budou zklamáni.
Jenomže ona ta naděje na změnu byla vlastně chiméra. Ptáte se, zda se můžeme těšit na změny, které nám dnešní vládní strany slibovaly. Ale co vlastně slibovaly? Něco skutečně konkrétního a zásadního, něco jasně vyargumentovaného? Ne. Zásadní slib spočíval vlastně jen v tom, že ze scény zmizí Babiš. Vše ostatní byly jen vágní proklamace. Výroky, které lze jakkoliv ohnout nebo je vzít zpět. Ale na jeden slib si přece vzpomínám. Koalice Spolu si na svoje plakáty napsala, že už nedopustí další lockdown. Přitom však schvalovala politiku, která lockdown přímo umožnila, a dneska v té politice pokračují. Míra restrikcí může být různá, ale základní myšlenka, že stát smí na zemi uvalit lockdown, ta nástupem Fialovy vlády nezmizela. Pokud tedy v novou vládu vkládáme nějaké naděje, je vždy třeba je konfrontovat se základními myšlenkami, které její politici zastávají. A tam prostě mezi Babišem a Hamáčkem a Vojtěchem na jedné straně, a Fialou a Rakušanem a Válkem na straně druhé není žádný principiální rozdíl.
Co vás v programovém prohlášení potěšilo nejvíce? A naopak, našel jste tam něco, co vás naopak vyděsilo?
Nic jsem neočekával, takže jsem nemohl být potěšen, ale na druhou stranu ani zklamán. O lidech, jako je Fiala nebo Rakušan si nemyslím nic zásadně lepšího, než jak smýšlím o Babišovi a Hamáčkovi, takže jsem vlastně nemohl být ani vyděšen. Já jsem si to prohlášení pečlivě prošel, vypsal jsem si důležité body a připsal k nim své poznámky, abych to celé mohl shrnout v nějakém uceleném článku. Jenže pak mi došlo, že vlastně není o čem psát. Programové prohlášení Fialovy vlády je v mnohém standardní. Mnohé lze pokládat i za rozumné, za něco, co se přibližuje k pravicové politice. Vedle toho tam jsou věci naprosto nesmyslné a škodlivé, vlastně všechno, co se týká klimatické politiky. A celé je to zahuštěno omáčkou neurčitých vyjádření, vágních termínů, zničených pojmů a slovního salátu. Jeden příklad? Cituji: „Prostřednictvím vědy a výzkumu posílíme kritické myšlení a schopnost chápat svět v širších souvislostech a přispějeme ke společnému vnímání reality kolem nás.“ Co to má být? Ta věta neznamená vůbec nic.
Příznačné je, že v prohlášení chybí jakákoliv zmínka o svobodě jednotlivce. O základním vymezení pojmu svoboda. Já bych vlastně od programového prohlášení pravicové vlády ani tak neočekával dlouhý seznam toho, co všechno vláda bude dělat, co zařídí a co bude poskytovat. Naopak, čekal bych seznam, co vláda přestane dělat. Do čeho všeho už nebude strkat nos. Například v bodě, kde se vláda holedbá, že bude podporovat malé a střední podnikatele, bych očekával jasné vyjádření, že je především nechá na pokoji. Ne, že bude aktivně podporovat, ale že jim umožní svobodně žít a pracovat. Možná by stálo za to vzít programové prohlášení Fialovy vlády a bod po bodu ji porovnat s prohlášením, které před čtyřmi lety nabídla občanům vláda Andreje Babiše. Říká se, že papír snese všechno. Uvidíme brzy, co snese pravicový volič. Pokud tedy v této zemi vůbec ještě nějaký zůstal.
Vláda nastupuje do velmi těžké doby, kdy čelíme nejen pandemii, ale také vysoké inflaci, obrovskému státnímu dluhu či energetické krizi. Má vůbec jakákoliv vláda šanci se důstojně s takovými problémy vypořádat? Není již předem odsouzena k neúspěchu?
Je zřejmé, že naprostá většina problémů, ať už politických nebo hospodářských, je způsobena špatnými státními zásahy. A převážně tím, že vůbec k nějakým zásahům dochází. Snaha politiků neustále něco řešit pouze problémy prohlubuje, případně vytváří nové. Některé se mohou projevit až po mnoha letech. Například růst cen energií. Není to z velké části důsledek kvantitativního uvolňování před více než deseti lety? Ve stagnující evropské ekonomice nebyly peníze napumpované do ekonomiky kam investovat. Ale pak přišel systém obchodovatelných emisních povolenek. A volné peníze se začaly přelévat právě sem. A zavdaly tak příčinu růstu cen energií. Takže tady máme dvě příčiny způsobené ne přirozenými mechanismy, ale politikou: vytvoření peněz z ničeho, a iracionální systém emisních povolenek.
O každé nové vládě lze říct, že nastupuje do těžké doby a musí řešit problémy způsobené jejími předchůdci. A každá předkládá veřejnosti více či méně fantastické sliby, jak se s nimi vypořádá. Pouze jednu jedinou cestu jsme už skoro třicet let nevyzkoušeli: jít cestou svobody. Koneckonců, před třiceti lety se to osvědčilo. Rychlá transformace, cesta k tržnímu hospodářství, radikální omezení státu, to vše tehdy pomohlo, abychom překonali dědictví centrálně řízeného hospodářství tak rychle, jak to jen šlo. Podobný přístup dnes chybí. Chybí politici, kteří by měli myšlenkovou výbavu a morální odvahu něco takového zkusit znovu. Takže ano, jakékoliv pokusy řešit současné problémy tím, že se jen „lépe“ nastaví a nasměrují státní zásahy, je nejen předem odsouzeno k neúspěchu, ale zadělá na další problémy do budoucna.
Kdyby byly dnes Svobodní součástí Poslanecké sněmovny či vlády, v čem konkrétně by byl váš přístup jiný?
Je asi otázka, jak bychom byli silní. Jak by to vypadalo, kdybychom bývali jen těsně přelezli pětiprocentní hranici, nebo kdyby byl náš výsledek lepší. Je to otázka z říše fantazie. Lidé rozhodli jinak. Ukázalo se, že pouze asi sto padesát tisíc voličů se rozhodlo pro cestu ke svobodě. Pro cestu takového řešení problémů, jakou jsem nastínil v předchozí odpovědi. Předpokládejme tedy nejlepší variantu: Svobodní usedli ve Sněmovně a jsou natolik silní, aby mohli vstoupit do vládní koalice ne pouze jako ocásek, ale prosazovat své priority. Prosazovali bychom masivní odstátňování, rušení zákonů a regulací a motivovali tak příliv podnikatelské aktivity ze zemí, kde vládnou tvrdší podmínky. Patrně bychom zvažovali, zda a jak prosazovat vystoupení z energetické burzy, chtěli bychom odstoupení od klimatických smluv a zeleného diktátu Evropské unie, a to i za cenu hrozby sankcí. Ty bychom pak řešili samostatně. Zcela určitě bychom prosazovali ústup od kovidové politiky, zrušení pandemického zákona, zrušení veškeré státní propagandy namířené na očkování. Druhá možnost je, že bychom skončili v opozici. Pak by nám nezbývalo než využít veškeré síly, jakou taková pozice má, a stali se takovým hlasem svobody, který už nelze jen tak přehlížet a který je nutné brát vážně.
Pověst nové vlády určitě nevylepšil případ poslance Jana Farského, který odjíždí na půlroční stáž do USA, ale přitom se nevzdá svého poslaneckého mandátu. Je to podle vás v pořádku?
Já jsem to komentoval na svém twitterovém účtu jen ironickou poznámkou, že mi nevadí ani tak výlet pana poslance Farského do Ameriky, jako spíš to, že se k nám zase za půl roku vrátí. Za víc pozornosti to asi nestojí. Ostatně je to spíš vizitka vztahu mezi politiky STAN a jejich voliči. Pan Farský, a vlastně nejen on, pouze dělá to, o čem si je jistý, že jeho voliči vydýchají. Nevím o tom, že by teď voliči STAN házeli po poslanci Farském na ulici rajčata. Je jim to vesměs jedno. Nebo si brzy dokážou zdůvodnit, proč by jim to jedno být mělo. Ostatně co je pan Farský zač a jaký je jeho morální profil, to už dokázal jasně v pozici starosty města Semily. Ale to je zase jiné téma.
Jste velkým zastáncem svobody slova, přesto se zeptám na to, co si myslíte o výroku předsedkyně Sněmovny Markéty Pekarové Adamové, která vyzvala Maďary, aby se zbavili Viktora Orbána stejně jako Češi Andreje Babiše?
Já nevím, co se odehrává ve vnitřním světě paní Pekarové Adamové, ale Češi se přece Andreje Babiše nezbavili. Jeho pozice je otřesena jen zdánlivě. Pokud se naučí dělat takovou opoziční politiku, která se nebude skládat jen z plačtivých výkřiků na adresu nové vlády, může se hnutí ANO velmi rychle vrátit. Nebo se sám Babiš stane příštím prezidentem. Komunisti i sociální demokraté jsou ze Sněmovny venku. ANO má volné pole působnosti. A pokud bude Fialova vláda skutečně tak nestabilní, jak to zatím vypadá, může být Babišův návrat velmi rychlý. Na výroku paní Pekarové je spíš vidět, jak krátkozraká je politika současné vládní koalice. Že nedokáže přemýšlet v širším kontextu. Navíc srovnávat naše české politické prostředí s poměry v Maďarsku nedává smysl. Orbán není Babiš. A lidem, jako je Pekarová, nevadí Orbánova domácí politika, ale pouze to, že nehodlá hrát vůči Bruselu roli poslušného vazala. Pokud by paní Pekarové vadila Orbánova domácí politika, pokud by se strachovala o lidská práva v Maďarsku, a skutečně by nad tímto tématem přemýšlela, musela by stejně tak vyzývat Francouze, Španěly nebo Nizozemce, aby se zbavili vlády, která proti nim, začnou-li protestovat, používá pendreky a gumové projektily. Nejsem si jistý, jak to shrnout pod jediný pojem, ale zdá se mi, že se to stalo takovým modem operandi našich politiků, tedy těch, kteří se aktivně hlásí k jakési havlovské tradici, že zahraniční politiku omezují na jedné straně servilní poslušností vůči Evropské unii, a na druhé straně na bezvýznamné poštěkávání směrem k zemím, jejichž politika je jiná a které mají jasnou mediální nálepku problematických režimů, aniž by se vůbec mluvilo o tom, jak je taková nálepka reálná. Jestliže se paní Pekarová vyjádří ostře na adresu Orbánova Maďarska nebo příště třeba Polska, jaký to má dopad? Nulový. Je to ve své pravé podstatě jen deklarace příslušnosti vůči určitému geopolitickému bloku. Příslušnosti a poslušnosti. Na druhou stranu, a to je potřeba říct stejně důrazně, je tady zase druhý stejně iracionální extrém, který zastává mnoho lidí z okruhu řekněme alternativní pravice: bezvýhradná adorace premiéra Orbána. Jsem přesvědčen, že v zahraniční politice nemá slepá adorace jakékoliv strany co dělat. Mají nás zajímat jen naše vlastní zájmy.
Když zůstanu ještě u zahraniční politiky, velkou diskusi vzbudilo jmenování pirátského kandidáta Jana Lipavského ministrem zahraničních věcí. Co si od směřování zahraniční politiky pod taktovkou právě tohoto ministra slibujete?
Přiznám se, že jsem spory o jmenování Piráta Lipavského příliš nesledoval. Vím, že se poměrně zásadně vyjadřoval k izraelské politice a stavěl se na stranu palestinských teroristů. Nicméně v programovém prohlášení vlády je výslovně zmíněno, že partnerství s Izraelem budeme dále rozvíjet. Tak uvidíme. Samozřejmě důležitou součástí naší zahraniční politiky je prezident, a tam je podpora Izraele myslím zatím jasná. Je to jedna z mála věcí, kterou lze prezidentu Zemanovi skutečně přičíst k dobru. Co si od ministra Lipavského slibuji? Neslibuji si nic, ale očekávám plíživé sabotování partnerství v rámci V4. To už je podle mě dost nahlodáváno současným Slovenskem. Jestliže chce být ministr Lipavský poslušným a spolehlivým vykonavatelem vůle Bruselu, musí mu být princip V4 bytostně proti srsti.
Zřejmě nejvíce třaskavým tématem na evropské úrovni bude Green Deal, o kterém se vedou spory, zdali je z něj vůbec ještě cesta zpět a zdali může Česká republika odmítnout toto zelené směřování Evropy. Jak se na to díváte vy?
Prezident Zeman se ve svém vánočním poselství zmínil, že Česká republika by měla jednostranně odstoupit od Green Dealu. Proti tomu se ohradili noví vládní politici, ale i Andrej Babiš, který řekl, že ze smlouvy se vyvázat nemůžeme. Je pravda, že odstoupení od Green Dealu by bylo vlastně vyhlášením neposlušnosti. Stejně jako občan má právo být neposlušným, stejný princip musí platit i ve vztahu státu vůči Evropské unii. Mechanismus takové neposlušnosti by byl jasný: Přestat prostě všechny dřívější závazky plnit. K tomu je ale zapotřebí tak sebevědomé a odvážné politické vedení, které ustojí následný tlak, postaví se sankcím a arbitrážím. A využije k tomu všechny páky. Takové sebevědomé a odvážné vedení ale naše republika v tuto chvíli nemá. Naprosto odmítám představu premiéra Fialy, že evropská zelená politika je pro nás výzvou a představuje cestu k inovacím. Je to vyjádření zbabělce, který ví, že nemůže jinak. Nemůže jen tak předstoupit před veřejnost a přiznat, že Green Deal je zločin proti lidskosti, který zbídačí celý kontinent. Stát sice může různé negativní projevy zelené politiky maskovat, třeba tím, že začne mezi lidi rozhazovat peníze a kompenzovat tak enormní nárůst životních nákladů. Ale to zase zadělá na další problémy v budoucnu. Neexistuje cesta, jak být součástí Green Dealu a netratit na tom. Stejně tak neexistuje naděje, že by snad Evropská unie otočila, třebaže se zdá, že přístup některých zemí, například Francie, je při té vší bídě celkem rozumný. Takže jediný způsob, velmi obtížný a riskantní, by skutečně bylo jednostranné odmítnutí celé zelené dohody. Toho se však nedočkáme, takže, a to je velmi smutné, je v tom teď každý český občan minimálně pro příští čtyři roky sám. Zvláště ten občan, který nejen že od Fialovy vlády nedostane žádné kompenzace, ale ještě bude ze svých daní platit kompenzace těm „šťastnějším“.
Českou republiku čeká předsednictví v Evropské radě. Měl by být podle vás právě Green Deal jedním z hlavních témat?
Rozhodně. Vzpomínáte si ale na naše minulé předsednictví? Tehdy vládní kampaň hlásala heslo „Evropě to osladíme“. Vypadalo to, že teď bude český hlas v Evropě konečně jasně slyšet. Že budeme akcentovat naše zájmy v kontextu celé unie. Zájmy, které byly možná dosud přehlíženy. Po kritice bylo heslo nakonec změněno na „Sladíme Evropu“. Nevěřím, že naše vláda najde odvahu využít českého předsednictví k nějakému otevřenému rebelantství. Nebude chtít být za potížisty.
Jako Svobodní jste se v poslední době silně opřeli do veřejnoprávních médií a dokonce odstartovali petici za zrušení povinných koncesionářských poplatků. Co vás k tomu vedlo?
Těch důvodů je několik. Za prvé dlouhodobě existenci veřejnoprávních médií kritizujeme, nelíbí se nám nejen jejich financování, které je vlastně postaveno na speciální dani, ale myslíme si, že naše veřejnoprávní média tvoří sama o sobě politickou agendu, zpronevěřují se vlastnímu principu vyváženosti, a velmi selektivně zpřístupňují jen jeden pohled na důležité otázky. Petice je jeden ze způsobů, jak vtáhnout do hry občany a umožnit, aby byl jejich hlas slyšet. I když to na první pohled vypadá, že občanské petice u nás nikoho nezajímají, zejména tedy politiky. Zároveň si sběrem podpisů ověříme, jak palčivé téma to skutečně je. Kdoví, třeba zjistíme, že většinu národa to vůbec nezajímá…
Neznamenalo by zrušení povinnosti hradit koncesionářské poplatky to, že by financování České televize a Českého rozhlasu jen více zatížilo státní rozpočet?
To je jedna možnost, dokonce ta reálnější. Ale pak by byl vztah veřejnoprávních médií a politiky férovější. V tuto chvíli provádí Česká televize svoji vlastní politiku, chová se jako prorežimní médium, jasně upřednostňuje určitá politická témata a cílevědomě vytváří a usměrňuje veřejné mínění. Pokud to dělá za peníze koncesionářů, kteří mohou mít mnohdy úplně jiné názory, a nemohou si vybrat, zda za něco takového platit, je to nefér. Je to stejně nefér, jako kdybychom si museli povinně předplácet časopis Hnutí Duha nebo věstník TOP 09. Státní peníze jsou, alespoň formálně, pod nějakým demokratickým dohledem. Jak budou veřejnoprávní média vypadat a jaký by vůbec měl být jejich rozpočet by se stalo legitimní politickou otázkou a předmětem voleb. A nepochybně by se dostala i na přetřes otázka, zda má Česká televize vysílat pořady jako Stardance nebo nejrůznější seriály, které jsou jednoznačně doménou spíš komerčních médií. A druhá možnost je pak privatizace. Respektive nejprve zestátnění, a pak privatizace, protože Česká televize ani Český rozhlas nejsou ve státních rukou, a nejde je tedy privatizovat jako to lze u státního podniku. Potom by patrně veřejnoprávní média přestala vysílat okrajové pořady pro nejrůznější minority. Jenomže ani dnes nepostihuje vysílání Českého rozhlasu ani České televize všechny minority, vlastně jen ty privilegované. Zastánci LGBTQ politiky svůj prostor v České televizi mají. Zastánci neregulovaného kapitalismu samozřejmě nikoliv. Nicméně vysílání pro minority není něco, čím lze dnes, v době internetu, existenci veřejnoprávních médií obhájit. Dnes si každý může svůj informační kanál najít a podporovat ho nejen svým zájmem, ale i penězi. Veřejnoprávní média v tomto ohledu ztratila smysl.
Luboš Zálom, místopředseda Svobodných
Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.
Zdroj: Parlamentní listy
