Novotný 2015: Bezpečnost především! Ale co svoboda v dopravě?

Novotný 2015: Bezpečnost především! Ale co svoboda v dopravě?

Článek se věnuje dopravním kolizím a rizikům plynoucím z inženýringu dopravy. Jaké řešení by mělo být nabídnuto, aby se zajistila bezpečnost bez ukrajování svobody. Lze maximalizovat jak svobodu, tak i bezpečnost v dopravě? Svoboda = anarchie? Bezpečnost = totalita?

Na konci července 2015 otřáslo společností nehoda policejního motorového člunu, který usmrtil plavce na jesenické přehradě nedaleko Chebu. Některé mediální zdroje uvádí, že plavec měl na sobě tmavý neopren a koupací čepici, takže nebyl vidět. Pro policisty, kteří jej přejeli, to musel být šok do konce života. Nechci být v jejich kůži. Obrázek rozcupovaného lidského těla vyděsí i otrlé.

Příběhy podobné tomuto jsem nezávisle na sobě slýchával od různých řidičů. Já sám jel metrem, které přejelo sebevražedného skokana. Řidič se zhroutil. Další osobní příběh. Jel jsem vlakem jako cestující směrem na Radotín. Na půl cesty u Velké Chuchle začal vlak prudce brzdit. Dál jsme již nejeli. Vlak přejel nejspíše bezdomovce, který se na trati potácel. Mašinfíra byl známý známého a také se prý zhroutil. Ani v jeho kůži nechci být.

Nedávno medializovaný případ přejetého dítěte na parkovišti havířovského supermarketu řidičem, který couval, byl taktéž velmi diskutovaný. Pro mě nelogické rozhodnutí Nejvyššího soudu ve mně zanechává otazníky. Ten řidič bude mít trauma do konce života za to, že někoho nechtěně neúmyslně zabil. Již to je pro něj velkým trestem a stigmatem. Nehledě na dodatečné tresty vynesené v jeho neprospěch. Nezávidím mu. A plošně generalizovat všechny české řidiče jako bezohledné je ubohé.

Polský řidič kamionu neuposlechl červeného světla na přejezdu u Studénky. Pendolino a náraz způsobily pohromu, jaké vídáme leda v dokumentárních filmech. Řidič kamionu kromě ztráty životů způsobil vlnu negativity na všechny poctivé a slušné řidiče kamionu. Možná dokonce vyvolal i lehký polský sentiment. Na smrti a zkáze se honily politické body nechutných rozměrů. Někteří fanatičtí anti-dopravní novináři a glosátoři nemohli na kamionové dopravě nechat nit suchou (Jan Lipold, Aktuálně.cz, „Je čas bránit se kamionům, vážně“). Komentátoři se předháněli v tom, kdo to zavinil a jaké jsou příčiny nebo důsledky. Jako kdyby všichni byli komisaři Drážní inspekce.

A co ve vzduchu? Amatérské drony: V Seattle, letošního července, nezkušený pilot způsobil nehodu, při které do stěny narazivší dron spadl na hlavu mladé ženy. Nebo letadla obecně. Jsou známé letecké nehody, které byly způsobeny kolizí dvou letadel. V drtivé většině případů šlo o lidskou chybu a neuposlechnutí pravidel provozu.

Řešení se nabízí

Přemýšlel jsem, co je v silách politiků, kteří mohou ovlivnit zvýšení bezpečnosti při maximalizaci svobody ve společnosti. Část ovšem leží na bedrech společnosti, lidí, jako takových. Nejdřív to druhé.

Co lidé sami?

Ohleduplnost a zodpovědnost. Mé jednání ovlivňuje druhé. Stejně tak jako doprava. Jezdím tak, jak chci, aby jezdili i ostatní. Beru ohled na začátečníky a vždy předpokládám riziko. Neexistuje korelace mezi zkušeností a mezi bezpečností. I zkušení piloti dopravních letadel konají chyby, které byly obtížně předpokládatelné.

Žít a nechat žít. Nevnucuj ostatním tvou vůlí preferovaný dopravní prostředek. A pokud si jej chceš pořídit a infrastrukturu k tomu, tak si to zaplať ze svého.

Prevence a vzdělání. Každá autoškola je jako příběh sám. Někdo měl instruktora jak z pohádky, někdo tam měl u zkoušky zívačku. A absolvovat autoškolu na Smíchově (Úroveň těžká) vs. autoškolu na malé dědině (Úroveň lehká) je také patrný rozdíl. Ale nekončí to jen autoškol. Rodiče přebírají zodpovědnost za své děti. Ne stát.

Politici nesmí zůstat pozadu.

Novelizace. Absolutní přednost pro chodce na přechodu znamenala jen jedno. Problém se nevyřešil a naopak prohloubil. Bodový systém také nevyřešil problém. Značka na každým metru také ne. 130 km/h také ne. Pokud podle dopravních autoritářů selhal liberalismus, tak prosím, v kterém bodě uspěl dopravní fašismus? Prosazoval bych ukončení nulové tolerance alkoholu za volantem, protože existuje něco jako zbytkový alkohol, na který doplácejí ti „slušní“ zatímco „hovadům“ je nějaká nulová tolerance i tak ukradena. 0,25 nebo 0,5 promile není podle mě problém vodky za volantem, když dovolíte.

Segregace dopravy. Vybavuje se mi obrázek letiště na Gibraltaru, jehož vzletová plocha leží na křižovatce s běžnou místních komunikací. Pokud existuje možnost, preferujme tunely, podjezdy, podchody. Přejezd přes koleje zvyšuje riziko selhání. Řidiče navíc deptá to čekání, které jsem zažil naposledy u Řevnic. Bylo to krásných kulatých 20 minut. Je to prosté, stejně jako chodci nemají co dělat na dálnici, tak nevím, co by mělo dělat auto na kolejích. Více tunelů a méně přejezdů tedy prosím!

Odluka. Současný stav, kdy hlavní český dopravce na železnici je ve stejných rukou, jako je Drážní inspekce, je nebezpečný! Existuje důvodné podezření, že DI nemusí být nezávislá. Je škoda, že v našem „papežštějším než papež“ státě, kdy Evropské komisi vyhovíme snad ve všem, tak požadavku na nezávislost DI nejdeme vstříc. Mým řešením je privatizace Českých drah a ČD Cargo a vytvoření přirozeného konkurenčního prostřední na tratích. SŽDC, DI a Drážní úřad by měl zůstat státní! Je vůbec s podivem, že doporučení DI dnes vůbec někdo promítá do reality.

Toto se týká také potenciálního vyšetřování leteckých nehod. Uvidíme, jestli si vůbec někdo koupí ten zbytek po zubožené ČSA.

Místní správa. Náměstci pro dopravu musí aktivně chtít nechat měřit hustotu a rychlost provozu na místních komunikacích. Musí jednat s ministerstvem dopravy o bezpečnostních rizicích a upozorňovat na problematická místa jako jsou přejezdy, nadbytečné značky nebo zbytečně zúžené komunikace. Tam, kde je intenzita (hustota krát rychlost) vysoká, je na místě urychleně stavět obchvaty.

Co můžou udělat dopravci a podnikatelé?

Společenská zodpovědnost. Před tím než se zhrozíte, tak chci podotknout, že je to zodpovědnost každé společnosti před očima svých klientů. Pokud má dopravce mizernou reputaci pro svou bezpečnost, tak v přirozeném konkurenčním prostředí odmítnu jím jezdit.

Nabízet kvalitu. Pokud stát dovolí jen vybranému (státnímu) dopravci přepravovat cestující, tak dopravce není pod tlakem konkurence pracovat na zvyšování kvality svých služeb. Dopravci bojují o své zákazníky různými způsoby a nabízí jim rozličné služby. Wi-fi zdarma, kompenzace za zpoždění, ale také „spotless record“ tedy čistý štít v bezpečnosti. Dobrovolně podstupují certifikací ISO 9000 nebo ISO 14000, aby svým zákazníkům dokázali, že o kvalitě jen neplácají.

Vyvíjet bezpečnostní normy. Existují různé mezinárodní dohody v dopravě, které byly vytvořeny na základě nejlepších praktik. Sami dopravci nebo výrobci dopravních prostředků se angažují ve vývoji. Existuje něco jako Kaizen, japonsky sebezlepšování. Nechme tedy výrobce dopravních prostředků, v tom, co již dávno společnost Toyota vymyslela a tím je neustálé sebezdokonalování za účelem nabídnout zákazníkům to nejlepší na trhu.

Jaké je mé poselství na závěr?

Musíme mít zdravou rovnováhu v dané regulaci, tak, aby byla jasná, srozumitelná, logická. Ptejme se alegoricky. Když se zakázalo konopí, vyřešilo to problém s jeho kouřením? Když se drogy dekriminalizovaly v Portugalsku, klesl počet drogově závislých.

Aby byla zajištěna bezpečnost v dopravě, tak není potřeba mít totalitní stát. I přes všechny zákazy, nákazy a příkazy vidíme, že přehnaná regulace nefunguje. Ani anarchie nefunguje, protože neexistuje. Existuje princip samoorganizace, což znamená, že společnost si najde cestu sama, aniž by brala ohled na nějaké příkazy.

Josef Novotný, 26. 8. 2015
původní verze

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

V pořadu Echo Prime Time se Libor Vondráček a Jiří Pospíšil střetli nad tím, zda má prezident Petr Pavel jet na červencový summit NATO, a zejména nad tím, jaká má být jeho role vůči vládě. Vondráček působil jako ten, kdo má na roli prezidenta jasný pohled: prezident má podle něj respektovat, že zahraniční a obrannou politiku nese primárně vláda, a nemá do ní vstupovat způsobem, který by působil jako paralelní hlas. Zároveň ale jeho vystoupení nevyznělo jen konfrontačně — spíš jako snaha dovést spor k jasnému pravidlu, které by podobné situace do budoucna nevyvolávaly.

Spor o NATO

Debata se od začátku točila kolem otázky, zda byla prezidentova účast na jednání vlády nutná, nebo spíš symbolická. Jiří Pospíšil ji interpretoval jako gesto smíření a snahu spor uklidnit, zatímco Vondráček tvrdil, že prezident na jednání nebyl potřebný, protože vláda si o účasti na summitu může a má rozhodnout sama. Podle Vondráčka navíc prezident už dříve veřejně naznačil, že by nebyl schopen hájit pozici nové vlády, což podle něj zpochybňuje smysl jeho aktivní účasti na summitu.

Vondráček se opíral o logiku rozdělení rolí: prezident je sice vrchním velitelem ozbrojených sil a má důležitou ústavní roli, ale není to podle něj důvod, aby se přirozeně přesouval do oblasti, kde za politickou odpovědnost nese hlavní díl vláda a obhajoval tím koaliční postoj, ale zároveň hledá oporu v systematičtějším výkladu ústavy. Právě v tom byl jeho výkon přesvědčivý nehrál na emoce, spíš se snažil ukázat, že spor není o osobní antipatii, ale o to, kdo za co v ústavním systému odpovídá.

Prezident a Ústava

Silnou část pořadu tvořila i širší debata o výkladu Ústavy. Pospíšil připomínal, že prezident Pavel podle něj ústavu ohýbá méně než jeho předchůdci, zatímco Vondráček trval na tom, že právě současné napětí ukazuje potřebu pravidla zpřesnit. V jeho pojetí není důležité jen to, co si kdo myslí, ale co by mělo být napsáno tak jasně, aby nevznikaly opakované spory o to, zda prezident musí, nebo nemusí jednat podle návrhu premiéra.

Vondráček opakovaně říkal, že by se mu líbilo, kdyby kompetenční žaloba vše vyjasnila, a když už by se ukázalo, že ústava není dostatečně jednoznačná, měla by se změnit. Nešlo přitom o boj za jednorázový politický efekt, ale o snahu nastavit systém, v němž bude jasné, kde končí pravomoc prezidenta a začíná odpovědnost vlády. V této části vystoupení působil nejvíc jako ústavně orientovaný politik, který se snaží do ostrého politického sporu vložit technicky přesnější rámec.

Mandát a odpovědnost

Zajímavý moment nastal ve chvíli, kdy se rozhovor stočil k tomu, zda by prezident mohl na summitu NATO vystupovat jinak než vláda, ale přitom tvrdit, že respektuje její mandát. Vondráček to zpochybnil. Připomněl, že prezident už dříve veřejně formuloval vlastní postoje k obraně a výdajům na armádu, a proto se obává, že by na summitu nešlo jen o formální zastupování státu, ale o samostatnou politickou linku.

Na rozdíl od Pospíšila, který zdůrazňoval diplomatický význam jednotného hlasu, Vondráček argumentoval tím, že pokud by prezident chtěl opravdu ctít mandát vlády, nemusel by se summitu účastnit vůbec, nebo by do něj vstupoval jiným způsobem. Tím se snažil obhájit názor, že nejde o nedůvěru k hlavě státu jako takové, ale o racionální snahu vyhnout se situaci, v níž by Česká republika navenek vysílala dvojí signál. Tady byl jeho výkon nejsilnější: byl jasný, věcný a opíral se o konzistentní princip, ne o momentální politický zájem.

Napětí mezi Hradem a vládou

Do debaty se neustále vracela také otázka, proč se vztah prezidenta a vlády dostal do tak napjaté podoby. Vondráček za hlavní příčinu označil spor kolem Filipa Turka a prezidentovu předchozí kritiku jeho nominace. Podle něj právě tato kauza odstartovala řetězec veřejných výroků, které vztahy dále poškozují, a proto je podle něj těžké čekat rychlé zklidnění.

Přestože to bylo podáno poměrně ostře, nepůsobil Vondráček jako někdo, kdo chce krizi jen přiživovat. Spíš naznačoval, že dokud nepadne jasné vysvětlení a dokud se nevyjasní hranice kompetencí, bude se podobné napětí vracet. Jiří Pospíšil to označoval za nedůstojné a zbytečné, ale Vondráček reagoval tím, že veřejný spor je jen důsledkem hlubší nejasnosti ústavy. V tom spočívala jeho největší síla v debatě: uměl politický konflikt převést do srozumitelnějšího rámce, aniž by se z něj snažil udělat osobní válku.

Celkové vyznění

Celkově Vondráček v pořadu vyzněl dobře, protože dokázal spojit jasný postoj s věcným vysvětlováním. Nebyl to výkon, který by stavěl na velkých gestech nebo silných emocích, ale spíš na argumentu, že stát má mít srozumitelná pravidla a že jejich nejasnost plodí zbytečné konflikty. V souboji s Jiřím Pospíšilem nepůsobil jako někdo, kdo by jen opakoval koaliční rétoriku, ale jako politik, který má vlastní čitelný výklad situace.

Zároveň však zůstalo zřetelné, že spor o prezidenta, NATO a kompetence není jen technická debata. Je to i střet stylů, kde jedna strana zdůrazňuje diplomatický klid a symbolickou důstojnost, zatímco druhá volá po tvrdším oddělení rolí a přesnějším ústavním vymezení. Vondráček v tomhle střetu obstál, protože působil jako někdo, kdo neuhýbá, ale zároveň se nesnaží z konfliktu dělat divadlo.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31