Dobré odpoledne, mnohokrát vám děkuji.
Jsem tu dnes, abych vám řekl, že je Západ v nebezpečí. Je v nebezpečí, protože ti, kteří údajně mají bránit západní hodnoty, jsou ovládáni vizí světa, která neúprosně vede k socialismu, a tudíž k chudobě. Bohužel v posledních desetiletích, někteří motivováni dobrou myšlenkou touhy pomoci bližnímu a jiní přáním náležet do kasty privilegovaných, opustili vrcholní představitelé západního světa model svobody ve prospěch různých variant toho, co nazýváme kolektivismem. Jsme tu, abychom vám řekli, že kolektivistické experimenty nikdy nejsou řešením problémů, které trápí občany celého světa, ale naopak jsou jejich příčinou. Věřte mi, nikdo nemůže lépe než my Argentinci svědčit o těchto problémech.
Když jsme v roce 1860 přijali model svobody, za 35 let jsme se stali přední světovou mocností. Ale když jsme v posledních sto letech následovali kolektivismus, viděli jsme, jak naši občané začali soustavně chudnout, až jsme spadli na 140. příčku na světě. Než se však budeme moci věnovat této diskusi, je důležité, abychom se nejdříve podívali na data, která potvrzují, že kapitalismus volného trhu není jen možným systémem pro ukončení světové chudoby, nýbrž že je jediným morálně žádoucím systémem, v němž toho lze dosáhnout.
Vezmeme-li v úvahu historii hospodářského pokroku, můžeme pozorovat, že zhruba od roku nula do roku 1800 zůstalo světové HDP na hlavu po celé sledované období prakticky konstantní. Pokud se podíváme na graf vývoje ekonomického růstu v průběhu lidské historie, jako by se člověk díval na graf ve tvaru hokejky: exponenciální funkce, která 90 % času zůstala konstantní a od 19. století exponenciálně roste. Jediná výjimka v této historii stagnace nastala koncem 15. století v souvislosti s objevením Ameriky. Ale až na tuto výjimku po celou dobu od roku nula do roku 1800 HDP na hlavu na celosvětové úrovni stagnovalo. Tedy nejen že kapitalismus vyvolal explozi bohatství od okamžiku, kdy byl zaveden jako ekonomický systém, ale pokud se díváme na data, vidíme, že tento růst po celou dobu zrychluje.
Po celou dobu od roku nula do roku 1800 zůstávalo tempo růstu HDP na hlavu stabilně na úrovni 0,02 % ročně. Jinými slovy, prakticky nerostlo. Počínaje 19. stoletím se díky průmyslové revoluci tempo růstu dostává na 0,66 %. Zdvojnásobení HDP na hlavu by takto trvalo 107 let. Nicméně, pokud se podíváme na období mezi lety 1900 a 1950, růst HDP zrychluje na 1,66 % ročně. K jeho zdvojnásobení už není třeba 107 let, nýbrž 66 let. A pokud sledujeme období mezi rokem 1950 a rokem 2000, vidíme, že tempo růstu bylo 2,1 % ročně, což znamená, že světové HDP na hlavu by se zdvojnásobilo jen za 33 let. Tento trend se zdaleka nezastavil, stále pokračoval. Pokud vezmeme období mezi lety 2000 a 2023, tempo růstu se znovu zrychlilo, a to na 3 % ročně. To znamená, že bychom mohli zdvojnásobit světové HDP na hlavu za pouhých 23 let. Čili, sledujeme-li HDP na hlavu od roku 1800 do současnosti, pozorujeme, že po průmyslové revoluci světové HDP na hlavu vzrostlo více než 15krát, což vyvolalo explozi bohatství, která vymanila z chudoby 90 % světové populace.
Nikdy nesmíme zapomenout, že do roku 1800 přibližně 95 % světové populace žilo v naprosté chudobě, přičemž tento počet poklesl na 5 % v roce 2020, který předcházel pandemii. Závěr je nasnadě: příčinou našich problémů zdaleka není kapitalismus volného trhu jako ekonomický systém. Je jediným nástrojem, který máme pro ukončení hladu, chudoby a bídy na celé planetě. Empirická zkušenost je nezpochybnitelná. Proto, jelikož není pochyb o tom, že kapitalismus volného trhu je z hlediska produktivity lepší, zaútočila na něj levice napadením jeho morálky, protože je, jak tvrdí jeho kritici, nespravedlivý.
Tvrdí, že kapitalismus je špatný, protože je individualistický, a že kolektivismus je dobrý, protože je altruistický, (za peníze druhých), a v důsledku toho usilují o „sociální spravedlnost“. Tento koncept, v poslední době v rozvinutých zemích tak módní, je v mé zemi již více než 80 let konstantou politických proslovů. Problém je, že sociální spravedlnost je nejen nespravedlivá, ale nepřispívá ani k obecnému blahu. Je tomu právě naopak, tato idea je nespravedlivá ve své podstatě, protože je násilná. Je nespravedlivá, protože stát se financuje prostřednictvím daní a daně se vybírají prostřednictvím nátlaku. Nebo snad může někdo z nás říct, že platí daně dobrovolně? Znamená to, že se stát financuje prostřednictvím nátlaku a že čím vyšší je daňové zatížení, tím větší je nátlak a tím méně svobody.
Zastánci sociální spravedlnosti vycházejí z myšlenky, že celá ekonomika je koláč, který lze rozdělit rozličným způsobem. Ale tento koláč nám není darován, je to bohatství, které vzniká tím, co třeba Israel Kirzner nazývá proces objevování trhu. Jestliže zboží nebo služba určité společnosti nejsou poptávány, pak taková společnost zkrachuje, ledaže by se přizpůsobila tomu, co po ní požaduje trh. Pokud vyrábí kvalitní produkt za atraktivní cenu, bude se jí dobře dařit a bude produkovat více. Takže trh je procesem objevování, v němž kapitalista nachází správný směr za pochodu. Pokud však stát kapitalistu za úspěch trestá a blokuje ho v tomto procesu objevování, likviduje jeho motivaci, důsledkem čehož je, že bude produkovat méně a „koláč“ bude menší, což způsobí újmu společnosti jako celku.
Kolektivismus, potlačením těchto procesů objevování a tím, že ztěžuje přisvojování objeveného, svazuje podnikateli ruce a znemožňuje mu vyrábět lepší zboží a nabízet lepší služby za lepší cenu. Jak je tedy možné, že akademická sféra, mezinárodní organizace, politika a ekonomická teorie démonizují politický systém, který vyvedl z extrémní chudoby 90 % světové populace, a dělá to stále rychleji, a který je navíc je spravedlivý a morálně nejvyspělejší? Díky kapitalismu volného trhu je svět dnes v nejlepší kondici vůbec. V celé historii lidstva nebyla nikdy éra větší prosperity než ta, ve které žijeme dnes. Dnešní svět je svobodnější, bohatší, mírumilovnější a více prosperující než kdykoli předtím v naší historii. To platí pro všechny, ale zejména pro země, které jsou svobodné, kde respektují ekonomickou svobodu a majetková práva jednotlivců. Neboť svobodné země jsou 12x bohatší než ty, které jsou represivní, jinými slovy, nejnižší třída ve svobodných zemích žije lépe než 90 % populace v zemích represivních, svobodné země mají 25krát méně chudých a 50krát méně extrémně chudých a aby toho nebylo málo, občané těchto svobodných zemí žijí o čtvrtinu života déle než občané zemí represivních.
Nuže, abyste pochopili, co přicházíme bránit, je důležité definovat to, o čem mluvíme, když mluvíme o libertariánství. K jeho definici použiji slov z knihy největšího argentinského velikána myšlenek o svobodě, profesora Alberta Benegase Lynche mladšího, který říká: “Libertariánství je neomezený respekt k životnímu projektu druhých, založený na principu neútočení, na obraně práva na život, svobodu a majetek. Jeho základními institucemi jsou soukromé vlastnictví, trhy prosté státních zásahů, volná soutěž, dělba práce a sociální spolupráce. Úspěšný v něm může být pouze ten, kdo zákazníkovi poslouží zbožím lepší kvality za lepší cenu”. Jinými slovy, kapitalista, úspěšný podnikatel, je společenský dobrodinec, který, dalek přivlastňovat si bohatství druhých, přispívá k obecnému blahu. Stručně řečeno, úspěšný podnikatel je hrdina.
To je model, který navrhujeme pro budoucí Argentinu. Model založený na základních principech libertarianismu: obraně života, svobody a majetku. Nicméně, pokud jsou kapitalismus volného trhu a ekonomická svoboda mimořádné nástroje k ukončení chudoby ve světě a my se dnes nacházíme v nejlepším okamžiku dějin lidstva, stojí za to se ptát, proč tedy říkám, že je Západ v nebezpečí?
Západ je v nebezpečí právě proto, že v zemích, kde bychom měli hájit hodnoty volného trhu, soukromé vlastnictví a další instituce libertariánství, některé kvůli chybám v jejich teoretickém rámci a jiné kvůli mocenským ambicím, podkopávají sektory politického a ekonomického establishmentu základy libertariánství, otevírají dveře socialismu a výhledově nás odsuzují k chudobě, bídě a stagnaci.
Proto nikdy nesmí být zapomenuto, že socialismus je vždy a všude ožebračující proces, který selhal ve všech zemích, kde byl vyzkoušen. Byl fiaskem v ekonomice. Byl fiaskem v sociální oblasti. Byl fiaskem v kultuře. A navíc zavraždil více než 100 milionů lidských bytostí. Zásadní problém dnešního Západu spočívá v tom, že musíme nejen čelit těm, kteří, dokonce i po pádu (berlínské) zdi a navzdory zdrcujícím empirickým důkazům, pokračují v usilování o ožebračující socialismus, ale také našim vlastním vrcholným představitelům, myslitelům a akademikům, kteří, zaštítěni pomýleným teoretickým rámcem, podkopávají základy systému, který nám přinesl největší rozmach bohatství a prosperity v naší historii.
Teoretický rámec, na který narážím, je neoklasická ekonomická teorie, jež navrhuje prostředky, jež končí, aniž by to bylo původním záměrem, jako nástroje pro vměšování státu, socialismus a degradace společnosti. Problém neoklasiků spočívá v tom, že jelikož se model, do nějž se zamilovali, neslučuje s realitou, přisuzují chybu údajným selháním trhu, místo aby revidovali předpoklady svého modelu. Pod záminkou údajného selhání trhu jsou zaváděny regulace, které způsobují pouze narušení cenového systému, které znemožňují ekonomickou kalkulaci, a v důsledku toho úspory, investice a růst. Tento problém tkví v podstatě v tom, že ani údajní libertariánští ekonomové nechápou, co je to trh. Neboť kdyby to chápali, rychle by se ukázalo, že není možné, aby existovalo něco jako selhání trhu.
Trh není pouhé grafické znázornění křivky nabídky a poptávky v grafu. Trh je mechanismus pro společenskou spolupráci, kde dochází k dobrovolné výměně vlastnických práv. Vzhledem k této definici je proto oxymoronem mluvit o selhání trhu. Selhání trhu neexistuje. Pokud jsou transakce dobrovolné, jediný kontext, ve kterém může k selhání trhu dojít, je v případě nátlaku. A jediný, kdo může vyvíjet všeobecný nátlak, je stát, který má monopol na násilí. V souladu s řečeným; pokud se někdo domnívá, že došlo k selhání trhu, doporučil bych mu ověřit, zda se nejedná o zásah státu. A pokud zjistí, že se o zásah státu nejedná, doporučuji mu analýzu přepracovat, neboť je určitě špatně. Selhání trhu neexistuje. Příklady údajných selhání trhu popsané neoklasiky jsou koncentrované struktury ekonomiky. Jenže bez funkcí, které vykazují rostoucí výnosy z rozsahu, jejichž protějškem jsou koncentrované struktury ekonomiky, bychom nebyli schopni vysvětlit hospodářský růst od roku 1800 do současnosti. Podívejte se, jak je to zajímavé.
Od roku 1800 se počet obyvatel znásobil více než 8 nebo 9krát a HDP vzrostlo 15krát. A skutečnost, že se zvyšují výnosy, snížila úroveň extrémní chudoby z 95 % na 5 %. Ovšem tyto zvyšující se výnosy zahrnují také ony koncentrované struktury, které nazýváme například „monopoly“. Jak se může stát, že něco, co vyprodukovalo tolik blahobytu, považuje neoklasická teorie za selhání trhu.
Neoklasičtí ekonomové, proberte se! Když model selže, nezlobte se na realitu, zlobte se na model a změňte ho. Dilema neoklasického modelu spočívá v tom, že prý chce zdokonalit fungování trhu, přičemž útočí na domnělá selhání. Jenomže přitom nejenže otevírá dveře socialismu, ale také ohrožuje hospodářský růst. Příklad: regulace monopolů. Zničit jejich zisky a zničit rostoucí výnosy by automaticky zničilo hospodářský růst. Jinak řečeno, pokaždé, když chcete opravit údajné selhání trhu, nevyhnutelně, protože nevíte, co je to trh, nebo protože jste zamilovaní do neúspěšného modelu, otevíráte dveře socialismu a odsuzujete lidi k chudobě. Nicméně, tváří v tvář teoretickému důkazu, že státní zásahy jsou škodlivé, a empirické zkušenosti, že selhalo, protože jinak to dopadnout nemohlo, řešení, které navrhnou kolektivisti, není větší svoboda, ale jen větší regulace generující sestupnou spirálu regulací, dokud nebudeme všichni chudší, a životy nás všech nebudou záviset na byrokratovi trůnícím v luxusní kanceláři.
Vzhledem k tristnímu neúspěchu kolektivistických modelů a nepopiratelným pokrokům svobodného světa byli socialisté nuceni změnit svou agendu. Opustili třídní boj založený na ekonomickém systému, aby ho nahradili jinými domnělými sociálními konflikty, stejně škodlivými pro život společnosti jako pro hospodářský růst.
První z těchto nových bitev byl směšný a nepřirozený souboj mezi mužem a ženou. Libertariánství přece již zavádí rovnost pohlaví. Základní kámen našeho kréda říká, že všichni lidé jsou si rovni, že všichni máme stejná nezcizitelná práva, která nám dal Stvořitel, mezi něž patří život, svoboda a majetek. Jediné, k čemu tato radikální feministická agenda vedla, jsou větší zásahy státu, s cílem brzdit ekonomický proces, poskytnout práci byrokratům, kteří společnosti nic nepřinášejí, ať už v podobě Ministerstva žen nebo mezinárodních organizací prosazujících tuto agendu.
Další z konfliktů, které socialisté nastolují, je konflikt člověka s přírodou. Tvrdí, že my lidé poškozujeme planetu a že je třeba ji za každou cenu chránit, přičemž obhajují dokonce i mechanismy kontroly populace nebo krvavou potratovou agendu. Bohužel jsou tyto škodlivé myšlenky v naší společnosti velmi rozšířeny. Neomarxistům se podařilo nakazit zdravý úsudek Západu. Dosáhli toho přivlastněním sdělovacích prostředků, kultury, univerzit a ano, také mezinárodních organizací. Tento poslední případ je možná nejzávažnější, protože se jedná o instituce, které mají obrovský vliv na politická a ekonomická rozhodnutí zemí, které tyto multilaterální organizace tvoří.
Naštěstí je nás stále více. Nás, kdo se odvažujeme pozvednout svůj hlas. Protože vidíme, že pokud nebudeme s těmito idejemi tváří v tvář bojovat, dopadne to tak, že budeme mít stále více a více státu, více regulací, více socialismu, více chudoby, méně svobody, a tím i horší životní úroveň.
Západ se již bohužel touto cestou vydal. Vím, že se mnohým může zdát směšné říkat, že se Západ obrátil k socialismu. Ale je to směšné jen tehdy, pokud se člověk omezí na tradiční ekonomickou definici socialismu, tedy že jde o ekonomický systém, kde je stát vlastníkem výrobních prostředků. Tato definice by měla být, podle mého názoru, aktualizována podle současných okolností. Státy dnes nemusí přímo ovládat výrobní prostředky, aby řídily každý aspekt života jednotlivců. S nástroji jako je tisk peněz, zadlužení, dotace, regulace úrokových sazeb, cenová regulace a předpisy k nápravě domnělých “selhání trhu”, mohou ovládat osudy milionů jedinců.
Tak jsme dospěli do bodu, kdy velkou část politických nabídek, jež jsou běžně pod různými jmény nebo v různých formách přijímány ve většině západních zemí, představují kolektivistické varianty. Ať už se otevřeně prohlašují za komunisty, fašisty, nacisty, socialisty, sociální demokraty, národní socialisty, křesťanské demokraty, keynesiánce, novokeynesiánce, progresivisty, populisty, nacionalisty nebo globalisty.
Neexistují mezi nimi žádné podstatné rozdíly: všichni tvrdí, že stát má řídit veškeré aspekty života jednotlivce. Všichni zastávají model, který je opakem toho, jenž přivedl lidstvo k nejpozoruhodnějšímu pokroku ve své historii.
Přišli jsme sem dnes pozvat další západní země k návratu na cestu k prosperitě. Ekonomická svoboda, vláda s omezenými pravomocemi, a bezmezný respekt k soukromému vlastnictví jsou základní prvky ekonomického růstu. Toto ožebračování způsobené kolektivismem není fantazií. A není ani nevyhnutelné. Je to realita, kterou my Argentinci velmi dobře známe už minimálně sto let. Protože už jsme to prožili. Už jsme si tím prošli. Protože jak již jsem řekl, od chvíle, kdy jsme se rozhodli opustit model svobody, díky němuž jsme zbohatli, zůstáváme uvězněni v sestupné spirále, kde se den ode dne stáváme chudšími. To je ono. Už jsme to zažili. A jsme tady, abychom vás varovali před tím, co se může stát, jestliže západní země, které zbohatly díky svobodnému modelu, budou pokračovat na této cestě nevolnictví.
Případ Argentiny je empirickou ukázkou, že nezáleží na tom, jak jste bohatí, kolik máte přírodních zdrojů, nezáleží, jak je populace zručná nebo vzdělaná ani kolik zlatých slitků je v pokladně centrální banky. Pokud jsou přijata opatření, která brání volnému fungování trhů, volné soutěži, systémům volných cen, pokud se brání obchodu, pokud je porušováno soukromé vlastnictví, jediným možným výsledkem je chudoba.
Proto chci na závěr předat zprávu všem zde přítomným podnikatelům i těm, co tady nejsou, ale sledují nás ze všech koutů světa. Nenechte se zastrašit. Ani politickou kastou, ani parazity, kteří žijí na úkor státu. Nepodléhejte politické třídě, která nechce nic jiného než udržet se u moci a uchovat si svá privilegia. Jste společenští dobrodinci. Jste hrdinové. Jste tvůrci nejvýjimečnějšího období prosperity, jaké jsme kdy zažili. Ať vám nikdo neříká, že jsou vaše ambice nemorální. Pokud vyděláváte peníze, je to proto, že nabízíte lepší produkt za lepší cenu, čímž přispíváte k obecnému blahobytu.
Nepodléhejte náporu státu. Stát není řešením. Stát je samotný problém. Vy jste ti praví hrdinové tohoto příběhu, a vězte, že ode dneška můžete s Argentinou počítat jako s bezpodmínečným spojencem.
Velice vám děkuji
A ¡Ať žije svoboda sakra!
