27. února vystoupil Libor Vondráček na semináři, který pořádal ústavně-právní výbor Senátu, s příspěvkem proti zavedení korespondenční volby.
Na otázku zavedení korespondenční volby se dívám optikou politika, ale hlavně optikou právníka, který je laureátem Rigerovy ceny právě za práci věnovanou volbám.
Vše podstatné, co bychom z hlediska Ústavy měli ke korespondenční volbě znát, najdeme v článku 18.
Obhájci korespondenční volby často argumentují snahou na zajištění ústavního požadavku rovnosti aktivní volebního práva. To podle nich není rovné pro občany žijící v cizině, kteří mají často nejbližší volební místnost vzdálenou hodiny cesty. Opírají se přitom o znění článku 18 odstavce 3, dle kterého má každý občan České republiky starší 18 let, ať už se nachází kdekoliv na světě, právo volit. Nic podrobnějšího z hlediska snadné dostupnosti volby ovšem Ústava neříká.
Zavedení korespondenční volby je tak sice odpovědí na ústavní požadavek rovnosti dostupnosti výkonu aktivního práva v zahraničí, ale odpůrci korespondenční volby zároveň často připomínají, že je také příčinou narušení požadavku tajnosti, přímosti, ale opět i rovnosti dostupnosti výkonu aktivního práva pro více než 8 milionů voličů v tuzemsku. Voliči žijící dlouhodobě na území České republiky by totiž podle návrhu neměli právo volit korespondenčně.
V případě zavedení korespondenční volby by se tak jednalo o typický spor, který by Ústavní soud posuzoval prostřednictvím použití testu proporcionality. Kritérium vhodnosti by jistě posoudil pozitivně, neboť korespondenční volba má pozitivní vliv na požadavek rovnosti volebního práva. Avšak už při posuzování kritéria potřebnosti by Ústavní soud mohl namítat, že z hlediska rovnosti lze nabídnout i jinou změnu volebních zákonů, která bude mít na rovnost volebního práva pozitivní efekt, přestože daleko méně naruší tajnost a přímost volby, ke třetímu kroku a samotnému poměřování kolizních práv by tak ani nemusel dojít.
Jednoduchou změnou u 5 % vstupní klauzule do Poslanecké sněmovny lze totiž zabránit daleko zásadnější nerovnosti v otázce zastoupení jednotlivých voličů. Vždyť po minulých volbách nemá více než 1 100 000 zúčastněných voličů stejné zastoupení v dolní komoře, jako zbytek, protože přes 20 % voličů dalo svůj hlas stranám, které nejsou ve Sněmovně. Ústava v článku 18 odstavci 1 přitom říká, že by Sněmovna měla být ve zkratce věrným zrcadlem společnosti, zatímco do Senátu se podle odstavce 2 volí dle zásady většinového systému.
Tvrdím proto, že daleko efektivněji a méně sporně lze naplnit požadavek rovnosti volebního práva 1 100 000 voličů, jejichž hlasy se nepromítly do složení Sněmovny, než se pokoušet korespondenční volbou reagovat na nekomfort výkonu volebního práva u cca 100 000 voličů v zahraničí.
Má-li někdo upřímný zájem zabývat se v době aktuálních zásadních politických problémů právě otázkou rovnosti volebního práva, měl by nejprve dle mého názoru řešit otázku rovného započtení hlasů voličů v tuzemsku před obsazením křesel v Poslanecké sněmovně, a až poté řešit otázku, která se týká desetiny voličů v cizině. Pokud by někdo dnes řešil obě tyto otázky, a právě v tomto pořadí, vyhnul by se podezření, že jde z jeho strany o zištnou a účelovou snahu změnit volební pravidla ve svůj prospěch.
Jako politik pak dodávám, že jsem proti korespondenční volbě bez ohledu na to, kdo dnes v cizině získává hlasy. Kromě toho, že stále neexistuje takový způsob, která by nenarušil žádný ze čtyř ústavních požadavků na volby (tajnost, rovnost, přímost a všeobecnost), mohou korespondenční volby zásadně poškodit důvěru ve férový průběh sčítání demokratických voleb.
Je třeba si vážit toho, že naše organizace voleb byla doposud téměř nezpochybnitelná a lidé vždy výsledky respektovali. Po zkušenostech například z Rakouska či USA přitom víme, že důvěra ve výsledek voleb není samozřejmostí, a proto tvrdím, že snahy zavést korespondenční volbu jsou dnes podobně nezodpovědné jako hrátky s ohněm na seníku. Zvlášť v momentně, kdy se bavíme o tak nízkém počtu lidí, kterým by měla korespondenční volba subjektivně pomoci.
Její obhájci dnes hrozbu nedůvěryhodnosti volební procedury buď nezodpovědně ignorují z důvodu účelovosti, anebo jí jdou úmyslně naproti. Obojí je velká chyba. Ne proto říkám nejen jako právník, ale i jako politik.
