Bábek: Kam kráčíš, Evropo?

Bábek: Kam kráčíš, Evropo?

Ještě před deseti, patnácti lety se zdálo, že Evropu čeká jen zářná budoucnost. Už tehdy byla ale v strukturách EU skryta rakovina levičáctví, která nyní propukla naplno.

Stav a úspěch evropské západní společnosti připomíná vrcholnou etapu Římské říše. Ta, ještě v prvních dvou stoletích našeho letopočtu, byla také silná, úspěšná ekonomicky, politicky i vojensky se zdála být nevyvratitelnou. A pak během několika desítek let byla rozvrácena a spěla k svému zániku. Čeká dnešní Evropu podobný osud?

Podobnost není náhodná. Evropská společnost současnosti se také vyvíjela několik století, také má za sebou asi 200 let stálého růstu a rozvoje, a to i navzdory dvěma světovým válkám. A je to jen pár let, kdy se evropské země začaly měnit. Evropská ekonomika slábne, místo aby sílila, naše svoboda oslabuje. Občané se stali místo subjektů jen objekty politiky.

Co nás připravuje o to nejcennější, o svobodu? Co degraduje naši ekonomiku?

Odpověď je nasnadě – je to samozřejmě politika. Je to politika, která společnost nespravuje, ale tvrdě ideologicky mění. Je to politika moci. Je to politika vydávající se za dobro pro všechny, a přesto především sebestředná. Je to politika bezohledná, která se tváří přátelsky a vstřícně.

Ta „nová“ politika (a ona tak moc nová není, jak si ukážeme později) je politika levicová. Nenápadně okrajuje až odstraňuje svobodu občanů evropských zemí. Posiluje stát, oslabuje občany. Stále více pravidel a předpisů, stále rigidnější zákony, stále přesnější a podrobnější podmínky pro život. Zákazy, příkazy a omezení, nejčastěji zaváděné salámovou metodou. Nekonečný proud doporučení, nezávazných pokynů, z kterých se během pár let stanou pokyny závazné, aby se pak rychle změnily v zákony. Zveličování a zobecňování mimořádných událostí, aby se na nich vybudovaly další předpisy a omezení. Postupná kontrola veškerého života občanů, ale i podnikatelů a firem.

Peníze jsou pod kontrolou státu, a to i s přístupen na bankovní účty. Měna má být pokud možno jednotná, protože to je pouto, kterým mohou být státy svázány a ovládány. Majetek má být kontrolován státem, jeho vlastnictví chtějí politici regulovat. Jeho nabytí musí být prokazováno, a stát zdaňuje vše, co si občan pořídí, a to i již ze zdaněných peněz. A stálé úvahy a pokusy omezit soukromé vlastnictví. Daně jsou obrovské a stále rostou. Většinou už činí přes sedmdesát procent občanovy ceny práce. Stát je především moc. Je to mocenská síla, která rozhoduje, namísto, aby sloužila. Rostou počty úřadů a úředníků, a současně s tím rostou i jejich mzdy (o politicích nemluvě, ti na sobě samozřejmě nešetří). Průměrná mzda ve státní službě dokonce převyšuje průměrnou mzdu v privátní sféře. Dochází tedy k paradoxu, že ten, kdo živí, má méně než ten, kdo je živen. Zákony a předpisy jsou především ve prospěch státu, vždy takové, aby posílila státní moc na úkor občanů. Svoboda slova, svoboda projevu, jsou jen zdánlivé. Vlády koketují s cenzurou, stále více se pod kdejakou záminkou omezuje prostor „nežádoucím“ názorům. Transparentní chování státu je chimérou. Poctivé a rovné jednání státu s občanem je minulostí. Zaměňují se pojmy tak, aby nebudily odpor. Cenzura se nazývá bojem proti dezinformacím, rasismu se říká boj proti rasismu, lži o klimatu se vydávají za vědecké výzkumy. Informovanost, svobodný přístup k informacím jsou jen frází. Propaganda, už neskrývaná, sílí. Stát ovládl mainstreamová média a určuje jimi, co si mají a musí občané myslet. Naplno se vrátilo goebbelsovské stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Jednostranné informování podle potřeb establishmentu je normou.

Podnikání přestalo být na státu nezávislým. To velké, korporátní, to má dobré, to se napojilo na stát, nebo stát ne něj. Malému podnikání se však utahují šrouby. Výrok ze zákona, že podnikání má být na státu nezávislé, se stal jen trapnou floskulí. Stát určuje, rozhoduje, kontroluje a trestá. Více podmínek, jež je třeba dodržovat, více povinností, jež je nutné plnit. Už samotný fakt, že někdo podniká, se stává podnětem k podezření, podnětem ke kontrolám, důvodem k pokutování a trestání. Každým novým zákonem, každou novelou zákona se posiluje moc státu, potažmo politiků a úředníků nad podnikateli.

Tak by se dalo pokračovat ještě v mnoha odstavcích, ale laskavý čtenář si jistě doplní „výdobytky“ té nové politiky podle svých zkušeností a naturelu. Teď se podívejme na to, kdo za to nadělení může, kdo zavinil tento „pád říše římské“.

Levičáci. Ano, skrývají se za nejrůznější jiné názvy. Říkají si liberálové, někteří pak levicoví liberálové, jinde jsou to zelení, pak zase piráti. Někdy se dokonce i částečně k své ideologii přiznávají, takže mají v názvu třeba moderní levice nebo použijí slovo socialismus či sociální, ale mnohdy jsou to i strany, které samy sebe označují za pravicové, jako u nás současná ODS, TOP09 nebo STAN.

A jsme u zásadní otázky: Proč? Protože socialismus. Věčná touha levičáků ovládnout společnost a nastolit socialismus – společenský řád, který se tváří, jako by byl rájem pro všechny, zatímco je rájem jen pro kastu vyvolených, vládnoucích soudruhů, a stává se peklem pro všechny ostatní. Zlikvidovat svobodu jedince, zrušit nedotknutelnost soukromého vlastnictví, mít vše a všechny pod kontrolou – sen a cíl všech současných levičáků.

A tak to máme. Evropská levice obsadila všechny hlavní vlády, rozesela po Evropě svoje buňky v podobě statisíců (ne)politických „nestátních“, státem živených, neziskových organizací. Na ně přenesla levice spoustu práv, zajistila jim vliv, a dokonce i moc. To vše samozřejmě bez jakékoli odpovědnosti za to, co prosadí. Levičáci obsadili mainstreamová média, university, infiltrují se do školství i justice.

Máme naději, že uhájíme kapitalismus, že uhájíme demokracii a svobodu? Naději máme, ale jen velmi malou. Už kloužeme po kluzkém svahu, a to se špatně zastavuje.

Radomil Bábek, podnikatel, předseda Podnikatelských odborů

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zdroj: blog autora

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Radomil Bábek

Radomil Bábek

Novinky

Nejnovější video

Poslanec Libor Vondráček ze Svobodných vystoupil v pondělí 13. dubna v pořadu Interview ČT24, aby komentoval historický volební zvrat v Maďarsku. Porazil jej Péter Magyar se stranou Tisza, která získala dokonce ústavní většinu 138 ze 199 křesel. Po šestnácti letech Orbánovy vlády přichází do Budapešti nová éra – a Vondráček k ní zaujal promyšlený, suverénní postoj, který nenechal nikoho na pochybách o tom, kde stojí česká konzervativní pravice.

Gratulace bez naivity

Vondráček přivítal Magyarovo vítězství otevřeně a bez výhrad. Na sociálních sítích ihned po volbách napsal: „Sláva vítězům, čest poraženým. Petr Magyar porazil téměř neporazitelného Viktora Orbána a patří mu upřímná gratulace.“ Zároveň však dodal, že Maďarsko funguje jinak a my je nemáme soudit ani s jedním, ani s druhým lídrem. Tato věta vystihuje podstatu jeho přístupu: respekt k demokratickému výsledku, ale odmítání vnucovat jiným státům vlastní politické měřítko. Vondráček také ocenil, že Orbán porážku uznal elegantně a moc předá poklidně což v dnešní době rozhodně není samozřejmost.

Obrana suverenity: Brusel není soudce

Největší část rozhovoru se točila kolem otázky, zda by maďarská politická kultura měla odpovídat unijním normám. Vondráček zde ukázal svou právnickou zdatnost a politickou konzistentnost. Připomněl, že Evropská unie, do níž Česká republika vstoupila referendem v roce 2003, byla původně postavena na ekonomické spolupráci – nikoli na vzájemném přehlasování v kulturně a politicky citlivých otázkách. Když moderátor opakovaně citoval článek 2 Lisabonské smlouvy, Vondráček klidně kontroval: „Lisabonská smlouva šla za hranu toho, kde je žádoucí si uchovat evropskou spolupráci.“ Nejde o popírání demokracie, ale o odmítnutí dvojího metru – a příklad si Vondráček nenechal ujít: zatímco Tuskově vládě v Polsku přeobsazování ústavního soudu Brusel prominul, Kaczyńskému to stejné vyčítal.

Moderátorovi, který se snažil obhajovat Brusel jako nestranného arbitra právního státu, Vondráček nepokrytě odpověděl: „Mám pocit, že ten vágní obecný pojem je tam proto, aby existoval nějaký bič, který Brusel používá na neposlušné státy.“ Tato formulace je přesná, výstižná a opírá se o konkrétní zkušenost z práce ve Výboru pro evropské záležitosti, kde Vondráček aktivně sleduje bruselské legislativní tlaky na Českou republiku.

Ústavní soud, demokracie a zdravý rozum

Debata se dotkla i citlivé otázky maďarského Ústavního soudu a způsobu, jakým Fidesz obcházel jeho rozhodnutí přijímáním ústavních zákonů. Vondráček zde nepopřel, že jde o věc hodnou diskuze, ale zároveň jasně uvedl: parlament je v parlamentní demokracii nejvyšší zákonodárný orgán a ústavu formuluje zákonodárce, nikoli soud. „Ústavní soud tady není od toho, aby formuloval ústavu,“ řekl. Příkladem poukázal na Švýcarsko zemi se špičkovou demokracií, která nemá Ústavní soud vůbec, a přesto funguje jako vzor přímé demokracie pro celý svět.

Vondráček rovněž trefně připomněl, že Velká Británie – obvykle kladená za vzor právního státu posílá stovky lidí měsíčně do vězení za příspěvky na sociálních sítích. „To rozhodně není ta liberální demokracie, kdy menšina má právo se svobodně projevit,“ řekl. Argument zasáhl přesně tam, kde byl moderátor nejzranitelnější.

Půjčka Ukrajině: Suverenita nad solidaritou

K otázce odblokování evropské půjčky Ukrajině ve výši 90 miliard eur zaujal Vondráček jasný a konzistentní postoj. Státy, které se k půjčce nechtějí připojit Maďarsko a Slovensko mají na to plné právo. Evropská unie není dlužní unie a nemá přehlasovávat suverénní státy v otázkách, kde si samy nesou odpovědnost za svůj postoj. „Pokud státy, které chtějí půjčit, půjčí, je to v pořádku. Ale nemyslím si, že by měly být jiné státy přehlasovány,“ řekl. Připomněl také, že EU si v roce 2020 po covidu půjčila 750 miliard eur a otázka splácení dosud není jasně zodpovězena.

Benešovy dekrety a Visegrád: Věcnost místo paniky

Téma Benešových dekretů, které v maďarské předvolební kampani otevřel sám Magyar, Vondráček nezametal pod koberec, ale zasadil ho do historického a politického kontextu. Ukázal, že politici v opozici mívají k tomuto tématu daleko hlasitější projevy než v okamžiku, kdy převezmou odpovědnost za vládnutí. „Věřím tomu, že Petr Maďar v pozici vládnoucího přestane tolik akcentovat otázku Benešových dekretů,“ řekl Vondráček, a poukázal na to, že i Orbánův Fidesz nakonec ve vládě toto téma utlumoval. Vondráček také upozornil, že podobné výzvy zaznívají opakovaně z řad Alternativy pro Německo a bude správné reagovat stejně důsledně, odkud přijdou.

Co se týče budoucnosti Visegrádské čtyřky, Vondráček vyjádřil reálný optimismus: Magyar avizoval první zahraniční cestu do Polska a zájem o rozšíření V4 třeba o Rakousko. „Nás opravdu spojují podobné pohledy na věc a musíme proti diktátu Bruselu vystupovat společně,“ uzavřel Vondráček. Státy střední Evropy mají příliš mnoho společného – historii, problémy i výzvy, aby jim volba jednoho premiéra toto pouto přetrhla.

Vondráček v Interview ČT24 vystoupil jako politik s jasně zakotveným světonázorem, který se nenechá tlačit do jednoduchých odpovědí na složité otázky. Respektoval demokratický výsledek maďarských voleb, odmítl bruselský dvojí metr a zároveň naznačil, že spolupráce zemí střední Evropy má pevný základ, který přestojí i výměnu vlády v Budapešti.

Oblíbené štítky

Radomil Bábek

Radomil Bábek

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31