Bábek: Kam kráčíš, Evropo?

Bábek: Kam kráčíš, Evropo?

Ještě před deseti, patnácti lety se zdálo, že Evropu čeká jen zářná budoucnost. Už tehdy byla ale v strukturách EU skryta rakovina levičáctví, která nyní propukla naplno.

Stav a úspěch evropské západní společnosti připomíná vrcholnou etapu Římské říše. Ta, ještě v prvních dvou stoletích našeho letopočtu, byla také silná, úspěšná ekonomicky, politicky i vojensky se zdála být nevyvratitelnou. A pak během několika desítek let byla rozvrácena a spěla k svému zániku. Čeká dnešní Evropu podobný osud?

Podobnost není náhodná. Evropská společnost současnosti se také vyvíjela několik století, také má za sebou asi 200 let stálého růstu a rozvoje, a to i navzdory dvěma světovým válkám. A je to jen pár let, kdy se evropské země začaly měnit. Evropská ekonomika slábne, místo aby sílila, naše svoboda oslabuje. Občané se stali místo subjektů jen objekty politiky.

Co nás připravuje o to nejcennější, o svobodu? Co degraduje naši ekonomiku?

Odpověď je nasnadě – je to samozřejmě politika. Je to politika, která společnost nespravuje, ale tvrdě ideologicky mění. Je to politika moci. Je to politika vydávající se za dobro pro všechny, a přesto především sebestředná. Je to politika bezohledná, která se tváří přátelsky a vstřícně.

Ta „nová“ politika (a ona tak moc nová není, jak si ukážeme později) je politika levicová. Nenápadně okrajuje až odstraňuje svobodu občanů evropských zemí. Posiluje stát, oslabuje občany. Stále více pravidel a předpisů, stále rigidnější zákony, stále přesnější a podrobnější podmínky pro život. Zákazy, příkazy a omezení, nejčastěji zaváděné salámovou metodou. Nekonečný proud doporučení, nezávazných pokynů, z kterých se během pár let stanou pokyny závazné, aby se pak rychle změnily v zákony. Zveličování a zobecňování mimořádných událostí, aby se na nich vybudovaly další předpisy a omezení. Postupná kontrola veškerého života občanů, ale i podnikatelů a firem.

Peníze jsou pod kontrolou státu, a to i s přístupen na bankovní účty. Měna má být pokud možno jednotná, protože to je pouto, kterým mohou být státy svázány a ovládány. Majetek má být kontrolován státem, jeho vlastnictví chtějí politici regulovat. Jeho nabytí musí být prokazováno, a stát zdaňuje vše, co si občan pořídí, a to i již ze zdaněných peněz. A stálé úvahy a pokusy omezit soukromé vlastnictví. Daně jsou obrovské a stále rostou. Většinou už činí přes sedmdesát procent občanovy ceny práce. Stát je především moc. Je to mocenská síla, která rozhoduje, namísto, aby sloužila. Rostou počty úřadů a úředníků, a současně s tím rostou i jejich mzdy (o politicích nemluvě, ti na sobě samozřejmě nešetří). Průměrná mzda ve státní službě dokonce převyšuje průměrnou mzdu v privátní sféře. Dochází tedy k paradoxu, že ten, kdo živí, má méně než ten, kdo je živen. Zákony a předpisy jsou především ve prospěch státu, vždy takové, aby posílila státní moc na úkor občanů. Svoboda slova, svoboda projevu, jsou jen zdánlivé. Vlády koketují s cenzurou, stále více se pod kdejakou záminkou omezuje prostor „nežádoucím“ názorům. Transparentní chování státu je chimérou. Poctivé a rovné jednání státu s občanem je minulostí. Zaměňují se pojmy tak, aby nebudily odpor. Cenzura se nazývá bojem proti dezinformacím, rasismu se říká boj proti rasismu, lži o klimatu se vydávají za vědecké výzkumy. Informovanost, svobodný přístup k informacím jsou jen frází. Propaganda, už neskrývaná, sílí. Stát ovládl mainstreamová média a určuje jimi, co si mají a musí občané myslet. Naplno se vrátilo goebbelsovské stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Jednostranné informování podle potřeb establishmentu je normou.

Podnikání přestalo být na státu nezávislým. To velké, korporátní, to má dobré, to se napojilo na stát, nebo stát ne něj. Malému podnikání se však utahují šrouby. Výrok ze zákona, že podnikání má být na státu nezávislé, se stal jen trapnou floskulí. Stát určuje, rozhoduje, kontroluje a trestá. Více podmínek, jež je třeba dodržovat, více povinností, jež je nutné plnit. Už samotný fakt, že někdo podniká, se stává podnětem k podezření, podnětem ke kontrolám, důvodem k pokutování a trestání. Každým novým zákonem, každou novelou zákona se posiluje moc státu, potažmo politiků a úředníků nad podnikateli.

Tak by se dalo pokračovat ještě v mnoha odstavcích, ale laskavý čtenář si jistě doplní „výdobytky“ té nové politiky podle svých zkušeností a naturelu. Teď se podívejme na to, kdo za to nadělení může, kdo zavinil tento „pád říše římské“.

Levičáci. Ano, skrývají se za nejrůznější jiné názvy. Říkají si liberálové, někteří pak levicoví liberálové, jinde jsou to zelení, pak zase piráti. Někdy se dokonce i částečně k své ideologii přiznávají, takže mají v názvu třeba moderní levice nebo použijí slovo socialismus či sociální, ale mnohdy jsou to i strany, které samy sebe označují za pravicové, jako u nás současná ODS, TOP09 nebo STAN.

A jsme u zásadní otázky: Proč? Protože socialismus. Věčná touha levičáků ovládnout společnost a nastolit socialismus – společenský řád, který se tváří, jako by byl rájem pro všechny, zatímco je rájem jen pro kastu vyvolených, vládnoucích soudruhů, a stává se peklem pro všechny ostatní. Zlikvidovat svobodu jedince, zrušit nedotknutelnost soukromého vlastnictví, mít vše a všechny pod kontrolou – sen a cíl všech současných levičáků.

A tak to máme. Evropská levice obsadila všechny hlavní vlády, rozesela po Evropě svoje buňky v podobě statisíců (ne)politických „nestátních“, státem živených, neziskových organizací. Na ně přenesla levice spoustu práv, zajistila jim vliv, a dokonce i moc. To vše samozřejmě bez jakékoli odpovědnosti za to, co prosadí. Levičáci obsadili mainstreamová média, university, infiltrují se do školství i justice.

Máme naději, že uhájíme kapitalismus, že uhájíme demokracii a svobodu? Naději máme, ale jen velmi malou. Už kloužeme po kluzkém svahu, a to se špatně zastavuje.

Radomil Bábek, podnikatel, předseda Podnikatelských odborů

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zdroj: blog autora

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Radomil Bábek

Radomil Bábek

Novinky

Nejnovější video

Rozhovor Mariána Barana s místopředsedou Svobodných Miroslavem Havrdou, krajským zastupitelem Královéhradeckého kraje, byl ukázkou toho, jak vypadá politická debata, když se nebojí jít proti pohodlnému mediálnímu konsenzu. Havrda, sám lékař, mluvil věcně a bez zbytečných emocí i o tématech, u kterých se běžně sklouzává k nálepkování, a právě proto stál rozhovor za pozornost.

Hned na úvod se dostal ke kauze Thomase Paunkera a vyplouvajícím faktům o hnutí STAN. Havrda upozornil na nepříjemný paradox, tedy že zatímco tak závažná fakta by měla řešit policie, velká média o nich mlčí, a přitom se stejná média podrobně věnují marginálním kauzám politických oponentů. Ocenil, že jde o dobře odzdrojovaná a ověřitelná tvrzení, a řekl, že teď bude klíčové sledovat, zda policie skutečně odvede svou práci, nebo zda se věci opět zametou pod koberec.

Velký prostor patřil kritice prezidenta Petra Pavla, kterou Havrda vedl s chirurgickou přesností, bez laciných urážek. Odmítl nazývat prezidenta hlupákem, jak to udělal moderátor, a naopak zdůraznil, že jde o člověka, který celý život vydával rozkazy a kompromis v jeho chování prostě nikdy pořádně nenastal. Havrda místo osobních nálepek pojmenoval konkrétní problém: prezident podle něj opakovaně přešlapuje přes ústavu, brzdí legitimní proces obnovy po demokratických volbách a porušil vlastní slib být prezidentem všech. Konkrétní a prakticky uchopitelný byl i jeho návrh, aby parlament zvážil zastavení měsíční apanáže sto tisíc korun pro manželku prezidenta, protože jde podle něj o tradici, nikoliv o ústavní povinnost.

Havrda přitom nešetřil ani takzvané hradní žurnalisty, kterým podle jeho slov Hrad platí za oslavné články, a jako konkrétní příklad zmínil fotografie z Blesku, které prezidenta soustavně staví do zářivého světla. Otevřeně řekl, že takové peníze by měly jít raději do zdravotnictví, aby nemocnice nekrachovaly kvůli podfinancovaným pojišťovnám, a nikoliv na vytváření obrazu na objednávku.

Zajímavý byl i jeho pohled na neziskový sektor. Havrda upozornil, že organizace typu Člověk v tísni hospodaří s rozpočty v řádu miliard korun na platy, přičemž občané často nemají přehled, odkud tyto peníze skutečně pocházejí, ať jde o zahraniční státy nebo nadnárodní instituce. Podle něj by Česko mělo zavést transparentní evidenci zahraničního financování podobnou americkému modelu, protože bez ní nelze vyloučit, že některé neziskovky slouží zájmům jiných než českých občanů, kteří demokraticky zvolili současnou vládu.

Havrda se jako lékař vyjádřil i k větrným elektrárnám, a to z pozice člověka, který má za sebou konkrétní zkušenost z terénu, konferenci v Mikulově i cestu skrz stovky větrníků směrem na Vídeň. Popsal zdravotní rizika spojená s nízkofrekvenčním duněním, na které dlouhodobě upozorňuje jeho kolega, ušní specialista doktor Zlínský, a doplnil vlastní neurologický pohled na to, jak dlouhodobá expozice takovým vlnám může organismus zatěžovat. Nechal zaznít i praktickou výhradu k ekologii celého řešení, tedy že vyřazené kompozitové lopatky se dnes ve velkém vozí z Německa do Česka, protože jejich recyklace nikdo pořádně nedořešil.

Na téma evropské regulace Chat Control byl Havrda věcný a přesný v detailech, které v mediálním zkratkovém podání obvykle chybí. Vysvětlil, jak první, dobrovolná verze nařízení prošla evropským parlamentem díky nízké účasti poslanců v létě, a upozornil, že chystaná druhá verze by narozdíl od té první měla zavést povinnou a trvalou kontrolu komunikace na sociálních sítích, což podle něj představuje zásadní krok od dobrovolného nástroje k plošné digitální kontrole občanů.

K úvaze o možných nástupcích na Hradě přistoupil Havrda se střízlivějším nadhledem než častá mediální hysterie. Připomněl, jak těsný byl v poslední volbě výsledek mezi Petrem Pavlem a Danuší Nerudovou, a otevřeně přiznal, že představa druhého kola mezi Nerudovou a premiérem Babišem by byla přinejmenším zajímavou zkouškou pro celý politický systém. K Nerudové samotné byl kritický, poukázal na její vystupování v europarlamentu, kde jí podle něj chybí argumenty a nahrazuje je nálepkováním oponentů, což považuje za špatný vzor pro veřejnou debatu. Naopak s uznáním zmínil svou kolegyni z partaje, konkrétně Adrianu Čepižákovou, která se podle něj v době covidových restrikcí zachovala charakterně a hájila lidi, kteří byli tehdy ostrakizováni jen proto, že se nechali očkovat později nebo vůbec.

Rozhovor uzavřel Havrda osobním poděkováním předsedovi Svobodných Liborovi Vondráčkovi, kterého ocenil za to, jak si počíná v parlamentu i v médiích. Podle Havrdy je právě tento klidný, na faktech postavený způsob vystupování cestou, jak dostat českou politiku na vyšší úroveň, a vyjádřil přesvědčení, že díky takovému vedení může strana v příštích volbách získat výrazně větší podporu než dosud. Je to přesně ten typ uznání, které v politice nejvíc váží, tedy ocenění od vlastního kolegy, který ví, o čem mluví

Oblíbené štítky

Radomil Bábek

Radomil Bábek

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31