Kam povede centrální plánování turismu na Berounsku?

Kam povede centrální plánování turismu na Berounsku?

Jedno z témat červnového jednání berounského zastupitelstva bylo založení zapsaného spolku Berounsko, který má sloužit jako tzv. destinační agentura pro blízké okolí města Berouna a sdružovat několik dalších obcí. Cílem agentury je koordinovat cestovní ruch a turismus v oblasti Berounska.

Nechci dále komentovat, že zastupitelé dostali klíčové dokumenty k založení spolku Berounsko vlastně až těsně před jednáním, takže nebylo kdy je řádně a podrobně prostudovat. Zdá se, že, jak se říká, muž s brašnou nesměl projet: spolek Berounsko prostě musel být schválen v červnu za každou cenu, bez ohledu na názor zastupitelů mimo strany a hnutí zapojené do vedení města. Návrh odložit schválení do příštího jednání zastupitelstva, byl zamítnut.

Ono vlastně jakékoliv podrobné prostudován  zakládacího dokumentu spolku, by na principiálním pohledu na tuto věc nic nezměnilo. Hlavní problém a důvod, proč je nutné založení takového spolku kategoricky odmítnout, totiž sahá mnohem hlouběji, pod úroveň případných věcných námitek.

Víte, co je největší pohroma? Když se byrokraté pokoušejí koordinovat něco, co se týká jen a pouze vzájemné interakce svobodných jednotlivců. Snaha jakýmkoliv způsobem kontrolovat a koordinovat cestovní ruch a turismus prostřednictvím destinační agentury je vlastně formou centrálního plánování. Místní politik nebo byrokrat stanoví cíle, kterých chce dosáhnout, a pomocí nástojů, které má zapsaný spolek k dispozici, se posléze snaží usměrňovat cestovní ruch v dané oblasti tak, aby bylo cílů dosaženo. Tyto cíle jsou v první řadě politické, zatímco osobní cíle jednotlivců, kteří se účastní cestovního ruchu, jsou soukromé. Na jedné straně tedy máme jednotlivce, kteří cestují, vybírají si destinace dle svého zájmu a dle atraktivity dané lokality, utrácejí peníze; vedle nich stojí místní podnikatelé, kteří poskytují služby a mají svůj podnikatelský záměr postavený na tom, že jejich obec či město je turisticky atraktivním místem. Všichni dohromady, mají-li možnost jednat stoprocentně svobodně, představují systém, který přináší užitek všem zúčastněným. Jakmile do toho však vstoupí centrální plánovač, je do dobře promazaného systému vpuštěn smrtící element plánovaného chaosu.

Naprostá většina současných politiků, ve snaze zavádět centrální plánování, stírá důležitý rozdíl mezi tím, co je soukromé a co lze pokládat za veřejné. Veřejné záležitosti se týkají všech a lidé o nich rozhodují prostřednictvím voleb. U soukromých záležitostí lze definovat jasně ohraničenou oblast soukromého zájmu, v níž by všechny zúčastněné strany měly pomocí dohody nalézt cestu, jak zvýšit svůj užitek. O soukromých záležitostech se hlasuje peněženkou a abstrakcí tohoto pojmu je trh. Pokud možno svobodný trh.

Na jednání zastupitelstva byl jako příklad nutnosti vytvoření spolku uveden jeden konkrétní problém, který by spolek měl řešit. Svatý Jan pod Skalou, je turisticky velmi atraktivní obec, s krásným okolím a dominantou v podobě skalní stěny, z níž je krásný výhled do širokého okolí. Jenomže starosta obce má vpravdě cimrmanovský problém: jezdí mu tam lidi. Jezdí mu tam opravdu hodně lidí. A vedení obce nedokáže řešit nápor automobilů, kteří parkují, kde se dá. Jediné parkoviště v centru obce kapacitně nestačí, resp. nebyly učiněny žádné pokusy, jak kapacitu zvětšit. Bylo by tedy potřeba zatraktivnit v okresu Beroun i jiné obce a pomocí cílené koordinace cestovního ruchu (tedy pomocí centrálního plánu) zajistit, aby lidé jezdili méně do Svatého Janu pod Skalou, kde je láká krásné okolí, a navštívili kupříkladu také obec Černín, kde nic není. Chápete tu absurditu? Centrální plánování cestovního ruchu vposledku nepomůže nikomu: podnikatelé ve Svatém Janu přijdou o část tržeb a peníze daňových poplatníků budou vyplýtvány na projekty, které mají zatraktivnit obec Černín. A že zatraktivnění takové obce přijde opravdu na obrovskou hromadu peněz, to si můžeme být jisti.

Druhá rovina problému je stejně závažná. Na spolku Berounsko mohou být dle zakládacích dokumentů účastny nejen města a obce, ale také soukromé subjekty podnikající v oblasti cestovního ruchu. Můžeme se jen ptát, na jakém základě budou tyto subjekty do spolku přijaty, a hlavně, co jim to přinese. Není nakonec účast na spolku, jenž má centrálně plánovat cestovní ruch v okolí Berouna, nejlepším způsobem, jak si zajistit výsadní postavení, exkluzivní přístup k informacím a nakonec i penězům daňových poplatníků? Vytřete zrak konkurenci! Vstupte do spolku Berounsko! Nechte si vaší konkurencí zaplatit váš zisk!

Turismus má v českých zemích dlouhou tradici, která sahá až někam do 19. století. Dobrovolné spolky turistů stavěly rozhledny, z nichž mnohé dodnes stojí, zakládaly a značily turistické trasy, podílely se na kulturním životě, probouzely zájem o historii i o přírodu. A vše, celá tato aktivita, proudila zdola. Nebylo k tomu potřeba žádné koordinace, žádného centrálního plánování ze strany tehdejších C.k. úřadů. Co zůstane po spolku Berounsko? Nic. Jen vyplýtvané miliony. Možná v budoucnu, v osvícenějších dobách, bude tento spolek sloužit jako příklad pošetilé snahy koordinovat lidi, hrát si s nimi jako s figurkami na šachovnici, posouvat je dle aktuální byrokratické potřeby. A hlavně jako příklad totálního pohrdání individualitou.

Toto pohrdání lidskou individualitou je o to křiklavější, že se celé taškařice aktivně účastní ODS, která by měla, chce-li se nazývat pravicovou stranou, naopak centrální plánování odmítat a hájit svobodný trh. Vedle ODS ve vedení města sedí kandidáti Babišova agrobolševického hnutí a členové názorově rozbředlého a šedého podnikatelského uskupení Nezávislí Berouňáci, od nichž samozřejmě lze příklon k centrálnímu plánování očekávat. Ale pro ODS, tedy zejména pro paní starostku, není založení centrálně plánovacího spolku, jehož činnost má navíc potenciál zásadním způsobem pokřivovat podnikatelského prostředí, právě dobrým vysvědčením.

Zastupitelé za sdružení Lepší Beroun, podporované stranou Svobodných, samozřejmě hlasovali proti zřízení spolku Berounsko.

Říká se, že když socialisté dostanou pod svou správu poušť, za pár let tam dojde písek. Patrně se nemusíme obávat, že by kvůli socialistům z řad berounské ODS, ANO nebo tzv. Nezávislých Berouňáků přestal v našem krásném regionu fungovat cestovní ruch a turismus. Lidé sem budou stále jezdit a těšit se ze zdejší přírody a historických památek. Kolik peněz však bude kvůli centrálně plánovacím choutkám vyplýtváno, to asi nikdo nespočítá.

 

Luboš Zálom
Zastupitel Berouna, předseda Středočeského krajského Svobodných

 

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Mgr. Luboš Zálom

Mgr. Luboš Zálom

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Mgr. Luboš Zálom

Mgr. Luboš Zálom

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31