V souvislosti se současnou vládní krizí se mluvilo o možnosti předčasných parlamentních voleb. V tomto článku bych se chtěl zamyslet nad současným systémem, zejména na financování politických stran a jejich ekonomické moci. Právě skutečnost, že strany, které jsou momentálně „u moci“, mohou s využitím veřejných prostředků ovlivňovat příští volby, považuji za důvod, proč jsou u moci stále stejní lidé. Jsou potom volby skutečně svobodné?
Nejprve je nutné si ujasnit co vlastně volební výsledek znamená. Váš vhozený hlas nedává jen důvěru konkrétní straně nebo jednotlivci pro zajišťování „veřejných služeb“. Zvolení poslanci-zákonodárci mají mnohem větší možnosti. Mohou prostřednictvím zákonů stanovovat daně, regulovat celá odvětví a rozhodnutími tak zvýhodňovat jimi vyvolené (o důvodech nebudu spekulovat). Úspěšnější strany navíc od státu získávají příspěvky – za volební hlas („na úhradu nákladů na volby“) a „na činnost“. „Kupování“ hlasů proto pro strany může být výhodné, protože se jim peníze přímo vrátí – ze státního rozpočtu. Kvůli možnosti téměř bezuzdně utrácet mohou získat i další ekonomické výhody – tento článek však není o „kmotrech“ (ať už kterékoliv strany).
Aby se volby přiblížily jejich deklarovanému účelu – tedy výběru poslanců zastupujících voliče, považuji za potřebné dosáhnout dvou změn:
(1) Pokud mají být strany financovány ze státního rozpočtu, potom jedině lineárně, tedy podle počtu obdržených hlasů. Za předpokladu, že by strana obdržela 100 Kč z hlas by skutečně malá strana s tisícovkou hlasů získala 100 tisíc Kč. Velká strana s milionem hlasů by inkasovala 100 milionů Kč. Žádné příspěvky na činnost (a na mandát). Poslanci přece dostávají poslanecký plat a náhrady. Strany zase rádi financují jejich členové a sponzoři. Stát ty rozdávané prostředky také musí nějak získat. Dávalo by tedy smysl, aby tento příspěvek financovali sami voliči. Hlasuješ? Zaplať 100 Kč. Stokorunový úplatek voliči by tak straně nic nepřinesl, prostě by jej jen získala zpět. Nechceme-li „volební daň“, zrušme příspěvky stranám úplně.
(2) Jak jsem psal výše, stát může téměř bezuzdně rozhazovat. „Investovat“ za vyšší než tržní ceny do technologií ve veřejných zakázkách, kterých se může zúčastnit jen firma s miliardovým obratem (schválně si někdy prostudujte zadání – zvlášť „ekonomické kvalifikační předpoklady“ – v Informačním systému o veřejných zakázkách), „kofinancovat“ projekty EU (které by často stát vůbec realizovat nemusel a tedy by ušetřil náklady kofinancování) nebo poskytovat státní záruky. Jeden ze sociálně-demokratických politiků kdysi řekl, že stát dluhy platit nemusí. Musí však platit úrokové náklady – tedy úrok z dluhopisu. V roce 2011 tak zaplatíme 78 miliard Kč jen na úrocích. Dluhopisy jsou navíc časově omezené (např. 10-leté) a tak je nutné je splatit. Čím? Přece novými dluhopisy. A pokud to s námi půjde s kopce, ostatní nám půjčí jen za vyšší úrok (který odráží větší riziko nesplácení) – náklady na dluhovou službu se tak zvýší, třeba i na dvojnásobek. Nebyli bychom v Evropě první (Řecko, Irsko, Portugalsko). Bezuzdnost utrácení státem lze přibrzdit snad jedině ústavním zákonem o vyrovnaném rozpočtu. Ani socialisté potom totiž nebudou moci důvěryhodně slibovat „masám“, že jim dají něco na co nemají (pastelkovné či jiné sociální dávky a úlevy).
Budou-li splněny tyto dvě podmínky, myslím si, že volby budeme moci považovat za skutečně svobodné.
Karel Zvára je předsedou republikové volební komise Svobodných
