Zapletal: Zaveďme v moderních městech poukázkový systém

Zapletal: Zaveďme v moderních městech poukázkový systém

Co to však je moderní město. Skutečně nestačí, že úředníci komunikují emaily, mají vyvolávací systém u přepážky, v lepším případě je v parku instalována solární lavičku s portem pro nabíjení mobilů. Moderní město se pozná zejména zapojením občanů do rozhodování. Jedním z prostředků jak ovlivnit život v místě svého bydliště, je spolurozhodovat o výdajích města.

Participativní rozpočet – vějička na voliče

Způsobů je několik. Poslední dobou je velice módní ovlivňování směřování města skrze participativní rozpočet. Zní to vznosně, většina lidí tomu na první dobrou nerozumí, ale to nevadí. Běžně užívaným marketingovým tahem je vyčlenit nepodstatné částky z rozpočtu a umožnit občanům hlasováním rozhodnout, co se za ně postaví. Dokonce některé projekty mohou být navrženy samotnými občany. Takže v rámci participativního rozpočtu nejčastěji ovlivňujete, zda na sídlišti budou houpačky nebo workoutové hřiště. Případně zda na nevyužité ploše bude vztyčena socha nebo zasazeny růže a vybudováno pískoviště. Občas se objeví i měkké projekty – cvičení pro maminky s dětmi atd.  Většinou se ale jedná jen o vějičku na voliče. Zatímco zastupitelé sami porcují 400milionový dotační rozpočet, do participativního rozpočtu se vyčlení např. 5 milionů. Uznávám, i těch pět je lepších než nic.

Moderní, efektivní, prostě smart

Existuje však mnohem modernější a efektivnější způsob zapojení občanů města či obce do rozhodování. Jedná se o tzv. voucherový (poukázkový) systém. Jeho jednoduchost a krásu si dovolím simulovat na Ostravě.

Každoročně město vyhlašuje granty a dotační tituly. Ostrava hospodaří s rozpočtem přes 8 miliard, těch pár stovek milionů, které zastupitelé rozdají v dotacích, se v něm lehce ztratí.  Ostravané se mohou maximálně rozhodnout, jestli budou či nebudou číst tiskové zprávy pějících chválu na osvícené zastupitele.

Představme si, že by se Ostrava stala moderním městem (moderní není – např. zaplatit v parkovacím automatu lze výhradně s měšcem plným mincí u pasu, s kartou u něj nepochodíte). Tzn. rozhodla by zavést voucherový systém. Část dotací, které rozděluje skrze zastupitele – řekněme tu menší část určenou některým sportovním klubům, vybraným kulturním akcím, na tzv. sociální začleňování „správným“ neziskovkám apod. – by byla vložena do tohoto systému. Hovoříme o částce 280 mil. korun (z celkového objemu dotací je to skutečně kapka, a když se do rozpočtu začtete, najdete mnohem více). Tento balík peněz se následně rozdělil formou kreditu všem občanům města. Každý občan Ostravy získá kredit téměř 1000 korun.

Kredit je distribuován elektronicky, tzn. každý občan vlastní elektronickou peněženku např. v aplikaci mobilního telefonu nebo na čipové kartě. Organizátoři kulturních akcí, sportovní kluby nebo třeba i neziskové organizace se přihlásí do systému (třeba za zanedbatelný poplatek, který hradí provoz systému). Občané si poté vybírají, jakou službu či projekt zaplatí. Pojistkou systému je nemožnost směnit kredit např. za hazard, alkohol, cigarety.

Jak to funguje

Rodiče každý rok hledají pro své ratolesti vhodné kroužky. Vhodné nejen pro jejich dítka, ale také pro jejich peněženku. Syn o prázdninách přepral půlku tábora, ideální předpoklady pro judo. Když má něco udělat, zvládne na počkání spustit žalostný pláč – herecký talent. Rodiče nahlédnou do nabídky kroužků a zjistí, že judo stojí 4 a herectví 2,5 tisíce. Celkem značný zářez do rodinného rozpočtu. Při voucherovém systému ten zářez není tak hluboký.

V současném přerozdělovacím systému zjistíte, že judisté a herecké kroužky dostávají v porovnání s ostatními preferovanými odvětvími (fotbal, hokej, komerční koncerty) minimální dotaci. Pokud o ni přijdou, cena za kroužky se navýší minimálně. Trošku to přeženu a zdražím judo na 5 a herectví na 3 tisíce. Rodiče díky voucherům, které fungují, mají kredit 3 tisíce (rodiče plus dítě). Tzn. že ve voucherovém systému zaplatí přímo z rodinného rozpočtu 5 tisíc. V systému bez voucherů 6,5 tisíce. Teď si představte, že se zapojí i prarodiče, kteří mají také příslušný kredit.

Obdobně sociální neziskové organizace – nyní předkládají zastupitelům (komisím) projekty. Popisují, kolik mají klientů, jaké mají mediální výstupy, kolik koupí notebooků, telefonů atd. Zastupitelé jim peníze dají – z cizího krev neteče. Ve voucherovém systému by ale o penězích rozhodovali občané. Neziskové organizace by musely mít skutečné hmatatelné výsledky. Nerozhodovalo by, kolik klientů používá jejich služby, ale kolik klientů se například začlenilo do společnosti, vyléčilo ze závislosti, našlo si práci a udrželo ji. Voucherový systém by tlačil na kvalitu práce těchto organizací. Copak byste dali peníze někomu, kdo vás nepřesvědčí?

Voucherový systém je velice jednoduchým a efektivním zapojením občanů do rozvoje města a aktivit v něm. Sport, kultura a podpora sociálních neziskovek je jen počátek. Lze jej rozvinout na mnoho dalších oblastí. Občané, kteří nechtějí využívat služby zapojených subjektů, mohou v rozvinuté formě tohoto systému kreditem uhradit odpady, parkovné, jízdné v MHD, vstupenky do kina atd.

Srovnání

V současném systému o dotacích rozhodují výhradně zastupitelé. Z vašich daní podporujete aktivity, které neuznáváte,  kluby, které nesnášíte, sporty, které nechápete, kulturní akce, které vás nenechají v noci vyspat.

U participativního rozpočtu rozhodujete hlasováním o miniprojektech, které sice mohou zkvalitnit váš život, ale ve skutečnosti jej ovlivní minimálně.

Voucherový systém vám dává do rukou mocnou zbraň. Jste to vy, kdo rozhoduje o penězích. Podporujete jen aktivity, sporty, kluby a organizace, které podpořit chcete. Služby se zlepšují, protože vznikla konkurence. To je také bohužel důvod, proč jej současní politici nechtějí zavést.

Jiří Zapletal,
místopředseda Svobodných a kandidát do zastupitelstva města Ostravy

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak. 

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31