Zarazila mě ovšem ponurá atmosféra, která zalehla všechny letištní restaurace jako těžká deka. Měly v nich puštěné televize a aktuální zprávy a já v nich viděl první záběry nalétajících dopravních letadel do dvojčat.
Okamžitě mě přepadly velmi stísněné pocity a hlavou se honily různé myšlenky, včetně odsouzení pachatelů tohoto hrůzného činu. Nedokázal jsem domýšlet a přemýšlet o důsledcích tohoto aktu a o změnách, které se na světové úrovni mohou stát.
A jako jedna z prvních věcí, která se začala řešit, bylo omezení v přístupu ke zbraním, zesílení „filcování“ na letištích.
A pak to šlo dál. George Bush jun. vyhlásil válku terorismu. Tato válka proti terorismu se vedla proti Iráku a dalším zemím blízkého východu, Afghánistánu a v posledních letech také proti Lýbii, Sýrii a dalším zemím na severu Afriky.
Nemám v úmyslu teď hodnotit, jestli to bylo/nebylo správné. Dívám se jen na důsledky.
Rozbití výše zmíněných zemí vedlo jednoznačně k tomu, že se zvedla vlna utečenců, kteří zamířili do Evropy. S nimi se zvedla daleko větší vlna migrantů, kteří nejsou ohrožení na životě, ale jen se jim chce zažívat „koláče bez práce“.
S nimi se ale také do Evropy dostali i opravdoví teroristé, kteří začali páchat teroristické činy a také násilí na Evropanech a hlavně na ženách.
A jak se k tomu postavily vlády? Namísto možnosti bránit se zbraní v ruce, mění se zákony tak, abyste nemohli ochránit sebe, ani své okolí.
A další změny nastaly také polarizací společnosti na „dobrotrusy“ a „nácky“. Již není možné vyjadřovat se a mluvit tak, jak si člověk myslí, neboť je na něj okamžitě uspořádána trestní výprava, která v lepším případě skončí udáváním a smazáním komentářů nebo profilů, v horším dokonce trestními oznámeními a povinností podávat vysvětlení na policii. Dokonce již padly nějaké rozsudky, které odsoudily člověka za „nekorektní“ vyjadřování, které jen odporuje názoru mainstreamu.
A s tím nesouhlasím. Velice nesouhlasím a pozvedám svůj hlas, abych nepřišel ani o svobodu, ani o bezpečí!
„Kdo se vzdá svobody ve prospěch bezpečí, nezaslouží si ani jedno a nakonec přijde o obě.“ – Benjamin Franklin.
Ivan Šrámek, člen Republikového výboru Svobodných
Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.
Ve středečním vydání pořadu Události, komentáře na ČT24 se střetly názory na probíhající jednání Poslanecké sněmovny k vyslovení důvěry nové vládě Andreje Babiše. V debatě moderované Terezou Řezníčkovou vystoupil Libor Vondráček jako místopředseda ústavně-právního výboru a předseda Svobodných společně s místopředsedou Sněmovny Patrikem Nacherem za ANO na straně koalice a s Janem Skopečkem z ODS a Markem Výborným z KDU-ČSL na straně opozice. Vondráček v průběhu diskuse čelil ostré kritice programového prohlášení vlády a musel vysvětlovat postoj své strany k několika kontroverzním tématům.
Už v úvodu se přihlásil k části kritik opozice, když připustil, že problémy s bydlením jsou reálné a dlouhodobě neřešené. Okamžitě však obrátil optiku: namísto obvyklého politického alibismu ostře přiřkl výrazný díl viny právě Pirátům, kteří teď v opozici patří mezi nejhlasitější kritiky. Vondráček mluvil o „sebemrskačství“ a absurditě situace, kdy ti, kdo podle něj pomohli současný stav způsobit, dnes předstírají, že mají recept na nápravu. Zdůraznil, že jeho klub chce postupovat jinak – konkrétně připomněl stavební zákon jako jednu z prvních norem, které chce nová vládní většina otevřít a změnit. Vondráček tak využil téma bydlení k tomu, aby se profiloval jako politik, který sice dokáže uznat diagnózu problému, ale současně odmítá, aby jí monopolně vládla bývalá vládní garnitura.
Druhou klíčovou linií večera byl spor se zástupci bývalé pětikoalice kolem programového prohlášení nové vlády. Zatímco Jan Skopeček z ODS a předseda KDU-ČSL Marek Výborný mluvili o „souboru neslučitelných slibů“ a vnitřně rozporném textu bez jasné vize, Vondráček program naopak hájil jako materiál, který je dostatečně konkrétní, srozumitelný a měřitelný. Připomněl, že byl předložen v rekordním předstihu, aby se s ním poslanci mohli detailně seznámit, a argumentoval i tím, že co do rozsahu se výrazně neliší od programového prohlášení předchozí vlády. Klíčový byl ale jiný moment: poukázal na to, že skutečným měřítkem není délka textu, nýbrž schopnost vlády program dodržet – a právě tady zaútočil na Fialův kabinet, který podle něj porušil svůj slib nezvyšovat daně, a dokonce dodatečně měnil základní parametry ekonomické a evropské politiky, aniž by si znovu vyžádal důvěru Sněmovny.
Vondráček tak obrátil kritiku Skopečka a Výborného proti nim samotným. Když bývalý ministr a místopředseda Sněmovny varoval před „rozpočtovým armageddonem“ a nefinancovatelnými sliby nové vlády, Vondráček připomněl, že právě koalice Spolu si dříve vylepovala billboardy se slibem zkrocení rozpočtu, a přitom během svého vládnutí navýšila státní dluh o více než bilion korun. V jeho podání tak zástupci bývalé vládní pětikoalice ztráceli morální autoritu poučovat současnou většinu o odpovědném hospodaření. „Ukázaná platí, uvidíte za čtyři roky,“ uzavřel Vondráček jeden ze svých vstupů, čímž posunul debatu z roviny abstraktních výtek k jednoduchému politickému testu, který má proběhnout před voliči v příštích volbách.
Výrazně rezonovala také pasáž věnovaná sporné muniční iniciativě pro Ukrajinu, která v posledních dnech vyvolala napětí uvnitř nově vzniklé vládní většiny. Moderátorka připomněla ostré výroky poslance Jaroslava Foldyny, jenž spojoval svůj postoj k důvěře vládě právě s tím, jak se kabinet k iniciativě postaví. Vondráček zareagoval suverénně: popsal jednání, které Babiš vedl na klubu SPD, a zdůraznil, že pro jeho poslance je zásadní především to, že ze státního rozpočtu nepůjdou na tento projekt peníze českých daňových poplatníků. Téma pojal nejen jako rozpočtový problém, ale také jako otázku transparentnosti a kontroly výdajů, když zmínil pochybnosti o maržích a celkovém nastavení iniciativy. Zároveň vyslal jasný signál dovnitř koalice: podle něj není důvod pochybovat, že i Foldyna nakonec pro vládu ruku zvedne. Ve finální třetině pořadu se debata stočila k širším otázkám politické kultury, vztahu vlády a opozice a k často skloňované „izolaci“ hnutí ANO a SPD. Zatímco marek Výborný zdůrazňoval potřebu jasného prozápadního ukotvení a varoval před námluvami s „antisystémovými“ subjekty, Vondráček se znovu postavil do role obhájce voličského mandátu. Ostrými slovy odmítl nálepkování části politického spektra jako nedemokratického a připomněl, že skutečný demokrat se má především smířit s výsledky voleb. Pokud některé strany mluví o „demokratických“ a implicitně „nedemokratických“ subjektech, otevírají podle něj dveře k pohrdání nejen svými politickými soupeři, ale i samotnými voliči, kteří je do Sněmovny poslali. Vondráček zároveň deklaroval, že v zahraniční politice je SPD a uskupení kolem něj připraveno ke shodě všude tam, kde bude na prvním místě zájem České republiky
