Zapletal: Politik, učitel nebo rodič?

Zapletal: Politik, učitel nebo rodič?

Proč? Poslední dobou se ve zprávách objevují informace typu – náhle odvolaný ředitel, rodiče se bouří, učitelé se bouří, děti jsou smutné. Důvod odvolání? Pokud vůbec důvod existuje, jsou to drobná pochybení.

Příklad za všechny. I na nás dopadla praktika komunálních politiků a úředníků, kteří se prostě rozhodli, že bude po jejich. Dlouho jsme pro našeho syna vybírali školu. Nechtěli jsme, aby byl jednou z poslušných oveček ve třídě plných ručiček za zády a praktik z děl George Orwella. Téměř ideální školu jsme našli. Spíše se jedná o školičku, má pouze první stupeň a kapacitu kolem 70 žáků. Když objevíte školu, v níž jsou třídy do patnácti dětí, učitelé působí pohodově, evidentně své práci rozumí, neřešíte, jestli ji budete mít po cestě do práce. V takovém případě obětujete i větší zajížďku. Jde přeci o vaše dítě. Stejně jsme postupovali my.

Syn se byl podívat do více škol. Pouze u této jediné odcházel s úsměvem na tváři a spokojený. Volba byla jasná.

Nadešel prvý školní den. Klasickou otázku, na co se nejvíce těší, zodpověděl pravdivě – na paní ředitelku a paní učitelku. Zapůsobily na něj během oné chvíle u zápisu. Kdo z nás to umí? Vše probíhalo skvěle. Při krátkých návštěvách školy jsme si jen potvrdili správnost naší volby. Známí nám záviděli, že jsme měli štěstí.

Volby se blíží, vyřizujeme si účty

To se však změnilo. Snad proto, že se blíží komunální volby a je potřeba si vyřídit účty, možná z jiného důvodu, se objevil tlak na ředitelku školy. Tou je paní Veronika Mrázková. Příslušná vedoucí odboru města, která má školy ve správě, zřejmě posilněna stížnostmi pár rodičů, nechala provést několik kontrol.

Mimochodem jednou ze stížností zřejmě bylo, že paní ředitelka stěžovatelce potvrdila předání informace rodičům  o jedné akci spolku, kterého stěžovatelka byla členkou, avšak někteří rodiče tuto informaci nedostali. Prostě katastrofa, kterou si nemůže nikdo dovolit.

Celá záležitost vyvrcholila ve chvíli, kdy příslušná vedoucí odboru učinila „kamarádské“ doporučení – skutečně chcete, paní ředitelko, riskovat své zdraví, kontroly a další postihy? Nebylo by lépe zvážit své další kroky? Paní ředitelka tedy podlehla tomuto kamarádskému doporučení a rezignovala. Chtěla zachovat chod školy. Je to logické. Každá kontrola vede ke komplikacím v provozu. Nelpěla na své funkci, a proto se jí vzdala. Vyslovila však podmínku, za které je ochotna zůstat na škole jako učitelka. Ředitelem bude jmenován člověk, který zachová koncept školy a ideálně to bude někdo ze stávajících kolegů. Jedná se o jistotu zachování kontinuity způsobu vzdělávání.

V učitelském sboru se dohodli a do konkurzu se přihlásil právě učitel školy. Ačkoli za zavřenými dveřmi vedení přislíbilo jeho podporu, na konkurzu to vypadalo jinak. Byl jediným kandidátem. Není se co divit – kdo by také chtěl být ředitelem školy o 70 žácích, když jsou „volné“ školy mnohem větší, s větším rozpočtem. V konkurzu však neuspěl. Neznal např. přesnou odpověď na otázku kolik stály barvy k nátěru obložení ve školce. Uznejte sami, touto fatální neznalostí se z konkurzu vyřadil zcela sám…..ať nikoho nenapadne, že se jedná o podpásovou otázku, však to jsou běžné otázky na konkurzech při výběru ředitelů škol. Nebo snad nikoli?

Město vyhlásilo druhý konkurz (končí čtyři dny před koncem školního roku). Ředitelku požádalo, ať uklidní situaci mezi rodiči. Situace by však byla klidná pouze a jen v případě, že by se rodiče o problémech nedozvěděli. Na závěrečných třídních schůzkách paní ředitelka konstatovala, že město řeší vzniklou situaci a za sebe může říci, že jistý je její odchod ze školy. K tomu se však přihlásili i další učitelé, protože ve škole jsou tým a jako tým fungují. Vzájemně doplňovali své znalosti a táhli za jeden provaz. Poté, co jim vedení přislíbilo podporu (i platovou, protože dosud měli nízké mzdy) stejným způsobem jakým přislíbilo podporu kandidátu na ředitele a snažilo se ututlat komplikovanou situaci ve škole, ztratili k vedení města důvěru.

Rodiče tak zjistili, že v září mohou děti sice nastoupit do školy, avšak možná školy s ředitelem, ale bez učitelů. Co asi rodiče měli dělat? Vznikl požár a závod o volná místa na jiných alespoň podobných školách.

Však se nic neděje

Tento požár měla uhasit schůzka rodičů, učitelů a vedení města Hlučína (zřizovatel naší školy). I místo bylo zvoleno příhodně – sál nad hasičskou zbrojnicí. Požár však uhašen nebyl. Vedení zastoupené starostou, místostarostkou, některými členy rady (bydlícími v dané lokalitě) a vedoucí příslušného odboru místo hašení, až na některé výjimky, oheň rozdmýchali.

Již jen úvodní slovo starosty, kdy prohlásil, že se přeci nic neděje, vše je v pořádku, škola je skvělá, učitelé jsou úžasní, přeci nikdo neodchází, bylo nikoli olejem, ale benzínem prsknutým do ohně. Protože až na této schůzce se ráčilo vedení města seznámit se skutečností. Do té doby byli přesvědčeni, že odejde maximálně ředitelka. Nemilé překvapení – z celé školní osádky vč. administrativy a uklízečky zůstane jeden člověk. Reakce vedení? Vydírání. Jdete proti zájmům dětí, máte je jako rukojmí. Nový ředitel to ale vyřeší. Zcela určitě ho vybereme. Učitelé budou, všechno bude.

Zvláštní postup. Buď dosáhli svého a mají favorita mezi kandidáty nebo chtějí školu sloučit s jinou. To bylo naznačeno i konstatováním varianty pověřit vedením školy ředitele školy vedlejší.

Rodiče se samozřejmě ptali na důvody tlaku na současnou ředitelku. Odpovědí byla manažerská pochybení. Město např. nařídilo ve školce, která pod školu patří, letní provoz. V rozpočtu školy tak chyběly peníze na mzdy. Ředitelka město pozdě požádala o dokrytí. Dalším pochybením je skutečnost, že informuje učitele o chodu školy, má s nimi až příliš přátelský vztah. V neposlední řadě je pochybením, že starosta nebyl pozván na závěrečné třídní schůzky. Kdyby o nich věděl, dostavil by se a vyvrátil by pochybnosti rodičů. Překvapivě sice o schůzkách nevěděl, ale svého otce tam na výzvědy poslal.

Uvažuji co je horší manažerské pochybení – mít fungující tým nebo jako zřizovatel se nezajímat o řízené organizace a až na poslední chvíli klidnit situaci? Je-li současná ředitelka špatná manažerka, co je potom starosta a zejména místostarostka mající školství ve své gesci?

Sedět a mlčet? Ne

Proč jsem se rozepsal? Píšu to v úvodu článku. Ředitelé škol musí mít více samostatnosti. Místo zlepšování výuky vedou války s úředníky a politiky. Stačí, aby neohnuli záda. To je zřejmě i důvod naší aféry.

Škola dle politiků byla špatně vedena, avšak zároveň jsou zde skvělí pedagogové a je to skvělá škola. Jenomže skvělí pedagogové jsou pouze a jen díky týmové práci. A to si politici neuvědomují. Svými kroky dokázali motivovat skvěle sehraný tým k odchodu.

Škola však není jen budova. Podstatou školy jsou učitelé, metody a práce s dětmi. Toto se povedlo vedení města Hlučína zcela zbořit.

Jsme to však my občané, kteří rozhodují o našich životech, našich penězích. Nikoli politici, kteří se na čtyři roky dostanou ke korytu a mlaskají. Stejně jako v našem případě se rodiče vzbouřili a tlačí na vedení města a tlačit budou do doby, než vedení pochopí, že si nemůže dovolit vše a má naslouchat rodičům, musíme i v jiných případech hlasitě prosazovat vlastní zájmy. Je to těžké, protože většina z nás byla na základní škole vychovávána právě jako ony ovečky – seď, ručičky za záda a hlavně mlč. To je však potřeba změnit. Je nejvyšší čas to změnit. Stejně jako je nejvyšší čas osamostatnit školy a jejich vedení od politiků.

Jiří Zapletal,
místopředseda Svobodných

Vyšlo i na osobním blogu autora.

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

 

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31