Je nevyhnutelným důsledkem státních zásahů, že se regulované odvětví potýká s celou řadou problémů, které by na volném trhu nikdy nevznikly. Zatímco tržní systém dokáže zaplavit pulty obchodů dostupným a rozmanitým zbožím, centrálně řízený systém nabízí takřka prázdné regály (přičemž prázdnota regálů je přímo úměrná míře regulací). Zatímco tržní systém dokáže vyprodukovat řadu kvalitních automobilů dostupných pro každého, státem řízený systém produkuje jen zmetky na čtyřech kolech, které jsou zdrojem více či méně úsměvných vtipů. Je zvláštní, že dokonce i lidé, kteří se prohlašují za zastánce trhu a jsou ochotni uznat, že trh funguje, tvrdošíjně odmítají tržní principy v oblasti zdravotnictví.

A jak se o tom přesvědčujeme právě v těchto dnech, ruka státu způsobuje ve zdravotnictví stejně fatální škody, jaké je schopna způsobit v kterémkoliv jiném odvětví lidské činnosti.

Nezáleží na tom, jaký problém se dostal na povrch právě teď. Hromadný odchod lékařů, jimž se přestalo líbit, jak mizerně je jejich práce ohodnocena, je jen jedním z mnoha možných efektů státního řízení. Pokud by nezačali odcházet lékaři, vyskytly by se problémy s nedostupností léků, nebo nedostupností rychlé zdravotnické pomoci. Nebo naopak by stát mohl vyhodit miliony peněz za něco, co je úplně k ničemu – jako tomu bylo například u vakcín proti prasečí chřipce. Zkrátka, možností, kde se může v celé své kráse projevit povaha byrokratického řízení, je ve zdravotnictví celá řada.

Tak teď jsou to tedy platy lékařů, přesněji řečeno neochota lékařů za takové platy poskytovat své služby. Lékaři jednají ve své podstatě správně. Nemají povinnost někoho léčit jen proto, že jsou lékaři, stejně jako není možné uvalovat na pekaře nebo zemědělce morální povinnost živit své spoluobčany. Mimoto je jejich odchod vlastně jediným způsobem, jak takový protest uskutečnit a nikoho nevydírat – narozdíl od různých forem okupačních stávek, demonstrací, obsazování ulic atd. Ano, je zřejmé, že celá řada lékařů nakonec vezme svou výpověď zpět, ale to je nyní vedlejší. Lékaři by si měli důkladně rozvážit morální premisy, na nichž svůj protest staví. Je zřejmé, že si málokterý z nich přeje svobodné, tržní zdravotnictví. Je možné s jistotou tvrdit, že z úst žádného českého lékaře nikdy nezazněl požadavek na odstátnění zdravotnictví. Přitom, jak je řečeno výše, tržní principy fungují vždy a ve všech oblastech lidského konání a zdravotnictví není žádnou výjimkou. Jestliže se stát do oblasti poskytování lékařských služeb vměšuje, systém nevyhnutelně kolabuje.

Lékaři však nebojují za fungující zdravotnictví, ale jen za své platy, a je jim v zásadě jedno, zda jim výplatu posílá státem řízená instituce nebo soukromý subjekt. Požadují, aby jim stát přiznal vyšší platy a jsou připraveni odejít do zahraničí – vyměnit naše státem řízené zdravotnictví za stejně regulovaný systém, pouze s tím rozdílem, že jiné státy jsou bohatší a jejich centrálně spravované zdravotnictví zatím nabízí lékařům vyšší platy. Zatím. Protože ekonomické zákonitosti nelze jen tak obejít, dříve nebo později začnou i dnes bohaté státy vlivem regulací chudnout, což se dříve nebo později projeví i v tamním zdravotnictví.

Je tedy pravdou, že protest lékařů je ve svém základu ideologicky i morálně pomýlený. Lékaře by upokojilo prosté zvýšení platů – i kdyby vláda za tím účelem zvedla daně všem ostatním. Je však třeba důrazně odmítnout morální odsudek, že hromadný odchod lékařů je bezskrupulózním projevem vydírání. Lékaři mají plné právo nespokojit se se svými platy a nemají žádnou povinnost setrvávat v zaměstnání, které jim nenabízí podmínky, jaké si představují. Očerňovat proto lékaře a vyčítat jim, že si nás, příjemce služeb socialistického zdravotnictví, berou jako rukojmí, je velmi nízké. Ve skutečnosti jsou to kolektivisté, kdo z nás dělá rukojmí svého vidění světa. Oni mohou za to, že není jimi regulované zdravotnictví schopné hladce fungovat. V tržním systému by totiž žádný takový hromadný protest nebyl myslitelný. Nikdy by zde nemohlo dojít k tak hromadnému projevu nespokojenosti s platovými podmínkami. A je vhodné na tomto místě poznamenat, že regulační poplatky skutečně nejsou tím skutečným protržním opatřením. Potřebujeme, aby stát dal od zdravotnictví ruce pryč. Je pro nás příliš důležité, než abychom si mohli dovolit nechat jej ničit státními zásahy.

Vláda, jež se sama nazývá pravicovou, sklízí trpké ovoce centrálně řízeného, socialistického zdravotnictví. A protože její pravicovost je pouze falešnou maskou, která zakrývá fundamentální kolektivismus a etatismus, nedokáže problém řešit jinak než socialisticky. ODS i Top09 jsou stranami s kolektivistickým viděním světa a vyznávající altruistickou morálku. (Věci veřejné zde pomíjím, neboť jde o stranu, v jejímž ideovém konceptu není ani stopa po nějakých idejích, ať už pravicových nebo levicových.)

Představitelé tzv. pravicových vládních stran se na problémy zdravotnictví nedokáží dívat jinak, než kolektivistickou a altruistickou optikou. Ta vykresluje lékaře jako služebníky veřejného zájmu, nositele společenského prospěchu. Na zájem lékařů je v porovnání se “zdravím společnosti” nahlíženo jako na nedůležitý. Zájmy a cíle lékařů tedy mohou být kdykoliv obětovány v zájmu “vyšších cílů”.

Lidé jako ministr Heger samozřejmě nemohou zaujímat jiný postoj. Byli přece zvoleni stejnými lidmi, jako jsou oni sami – voličské jádro parlamentních stran, které se nazývají pravicovými, jsou vesměs kolektivisté a etatisté, pro něž pravicové principy neznamenají takřka nic.

A protože politici, ať už vládní nebo opoziční, nehájí ani nerespektují svobodu jednotlivce, je pro ně hlavní věcí zajistit chod zdravotnictví ve stejných ideologických kolejích, a to jakýmikoliv legálně dostupnými prostředky.

Je příznačné, že zoufalství ministra zdravotnictvídostoupilo takových výšin, že jej napadlo přinutit lékaře násilím, aby nezbytnou péči poskytovali i nadále. Fakt, že se takový nápad zrodil v hlavě ministra nominovaného stranou, která sama sebe označuje jako pravicovou (dokonce občas ještě pravicovější, než ODS), ilustruje ideologickou povahu současné politické garnitury v celé nahotě.

Oni to totiž nejsou jen lékaři, na které je pohlíženo jako na nepostradatelné služebníky veřejného blaha. Jsou to všichni produktivní lidé, všichni ti, kteří jsou nuceni platit daně, všichni ti, kteří jsou čistými daňovými plátci. Pokud by všichni tito lidé, na nichž je kolektivistický stát plně závislý, omezili svou produkci a přestali by tak být plátci daní, nebo by se dokonce pokusili emigrovat do nějaké daňově přívětivější země, jak by tuto situaci naše vláda řešila? Nařídila by všem schopným lidem pracovat naplno podle svých možností? Těm, kteří četli román Atlas Shrugged americké filozofky a spisovatelky Ayn Randové, jenž vypráví právě o takové vzpouře produktivních mozků, netřeba dále napovídat…

Skoro by se hodilo zvolat, “ Pane ministře, vyhlaste výjimečný stav, donuťte lékaře pracovat, a ukažte tak, že řeči o svobodě, v níž prý žijeme, jsou jen prázdnou frází!”

Autorem je Luboš Zálom