Zdraví je zboží. Lékaři nejsou privilegovaná skupina. Pacienti by neměli být rukojmí. Zde jsou tři věty, které by měly rezonovat v hlavách „vydírajících“ lékařů. Proč by Petr Nečas neměl ustupovat ani o píď?
Zdraví je komodita na trhu. Pokud si nepřiznáme tuto základní myšlenku, tak ani nemůžeme pokračovat. Lékařská péče není zadarmo. Bohužel „trh se zdravím“ je převážně v rukou státu, a zřejmě i proto jsou platy lékařů nedostačující. Lékaři by měli spíše tlačit na odstátnění lékařské péče, nemocnic a pojištění, ovšem výpověď je také legitimní prostředek tlaku na zvýšení mezd.
Proč zdraví jako komodita? Protože lékaři se domáhají jakési spravedlivé mzdy. Jenže spravedlivá mzda neexistuje, protože se nedá definovat, co je spravedlivé objektivně. Naštěstí existuje tržní systém, který mzdu určuje, a ačkoliv o ní nemůžeme říct, že je spravedlivá, alespoň víme, jak se taková mzda utváří.
Určuje-li mzdu stát, je to formou vyjednávání tripartity, ale také prostým nařízením vlády. V takovém procesu se utváří zájmové skupiny a jednou z ní jsou lékaři, kteří díky své organizovanosti a společenskému statusu mohou v podstatě provozovat tyranii statu quo. Vyjednávající lékaři mají navrch nad svým okolím a jejich vyjednávací pozice jim může poskytnout vyšší než tržní mzdu.
Ovšem jediná mzda, která je hodnotově neutrální, je právě ta tržní. My ovšem nemůžeme kvalifikovaně říct, jaká je tržní mzda v ČR, a tak se lékaři obrací na mzdy v okolních státech. Tato analogie je ovšem mylná a nesprávná, protože trh v okolních státech je naprosto jiný. Jsou zde jiné obětované příležitosti. Proto jediným způsobem, jak zjistit cenu práce lékaře na našem území, je privatizace zdravotnictví jako takového. Privatizace s sebou však nese náklady, které by mohly dopadat především na lékaře, jako je například ztráta zaměstnání pro některé z nich.
Je logické, že i lékaři se mohou bát trhu, protože by mohli ztratit svoji státem určenou výsadní pozici. Požadovat mzdy z okolních zemí je tedy scestné.
Privilegium lékařů a utrpení pacientů Lékaři jsou pravděpodobně ve společnosti nejváženější skupinou obyvatel. Je to logické, protože dnešní společnost si na vrchol svých priorit a hodnot postavila právo na život, a tím pádem i odvozenou zdravotní péči. I ekonomie staví zdraví a život do popředí. Teorie lidského kapitálu v podstatě říká, že investovat do zdraví a vzdělání je jedna z nejvýnosnějších investičních aktivit, jakých se můžeme dopustit.
Na druhé straně ekonomie říká, že pokud bude cenu chleba určovat stát, a nikoli trh, tak to způsobí neefektivnost, pravděpodobně nedostatek nebo přebytek chleba, a tím pádem další problémy, jako jsou příliš nízké nebo vysoké mzdy v odvětvích aj. Je-li zdraví stejné zboží jako chleba, budou efekty státního řízení stejné. Pokud je investice do lidského kapitálu tak výnosná, neměli bychom chtít, aby byla řízena co nejefektivněji, ergo tržně? Zřejmě ano.
Ve společnosti však nepanuje objektivní hledisko, ale hledisko subjektivní, které většině říká, že zdraví zbožím není. Lapidárně řečeno je nekalé vydělávat na nemoci či úrazu druhého. To je ovšem špatné pojetí. Uvědomme si, že není vyděláváno na nemoci, ale na investici do zdraví! Lékaři by mohli v tomto pojetí být privilegovanou skupinou, ovšem její privilegovanost je v dnešní společnosti značně zkreslená.
Pacienti jsou v této situaci drženi jako rukojmí a nemají žádnou vyjednávací pozici. Může je reprezentovat politik, který bude chtít získat jejich hlasy. V tržním prostředí by byli pacienti součástí procesu utváření mzdy lékaře. Prostě by volili podle kvality a ceny, tím by dali signál, jakou mzdu si mohou lékaři vyplatit. V současném systému mají pacienti v podstatě svázané ruce. Je toto morální, opravdu jsou lékaři něco víc než jejich pacienti? Nelze připustit, aby vláda tolerovala takovéto chování lékařů, protože by vytvářela strašlivý precedens. Precedens, který by ukazoval, že je možné si vymáhat kompenzace na ostatních spoluobčanech v jakýchkoliv dobách, bez ohledu na okolnosti.
Jedním z opravdu systémových opatření, které nás může zbavit těchto problémů, jež řešíme dnes, je odstátnění zdravotnictví. Takřka každý rok se setkáváme s dalším ministrem zdravotnictví, který má centrálně plánovat to, co by nejlépe řídil trh. Důkaz, že centrální plánování nefunguje, jsme již dostali, jak dlouho si budeme ještě lhát, že někdy centrální plánování funguje, a jindy ne?
Petr Nečas a Leoš Heger musí ustát současnou situaci a začít problematiku zdravotnictví řešit systémově. Nikoli regulačními poplatky, nikoli škrty a změnami ve mzdách. Jde totiž o mnohem víc než jen o cenu práce lékaře.
***
Nelze připustit, aby vláda tolerovala takovéto chování lékařů, protože by vytvářela strašlivý precedens
Lékaři se domáhají jakési spravedlivé mzdy. Jenže spravedlivá mzda neexistuje, protože se nedá definovat, co je spravedlivé objektivně.
Článek vyšel v Lidových Novinách 30. prosince 2010
Autor studuje na Národohospodářské fakultě VŠE v Praze, je členem republikového výboru Svobodných
