Zálom: Které dezinformace jsou na našich školách povolené?

Zálom: Které dezinformace jsou na našich školách povolené?

Může si učitel ve ve třídě říkat, co ho napadne? Jakýkoliv svůj názor? A co názory, které jsou zakázané a jejich projev je právně stíhán? Učitelka ze základní školy na Praze 6 tyto otázky otevřela, když při hodině českého jazyka představila žákům svůj pohled na válku na Ukrajině. Pohled diametrálně odlišný od postoje našich politiků a provládních, povolených médií.

Rozpoutal se mediální hon, který si, nutno uznat, na sebe paní učitelka přivolala sama. Určité teze, které svým žákům přednesla, lze pokládat za sporné, jiné jsou dedukce vystavěné na vlastních ideologických premisách. Převážně však šlo o očividné lži a nesmysly. I kdybychom byli vůči našim médiím jakkoliv nedůvěřiví (A já soudím, že vůči médiím obecně je nedůvěřivý postoj na místě.), nezakládá to žádný důvod stoprocentně věřit sdělením oficiální či skryté ruské propagandy o virových laboratořích nebo nacistech v ukrajinské vládě. Nicméně představme si, že paní učitelka určitým absurdním nepravdám skutečně věří. Jde pak z její strany skutečně o záměrné matení žáků a promyšlenou lživou propagandu, nebo spíše o omyl? Jak tento omyl vznikl a  jakých myšlenkových předpokladech má svůj základ, se můžeme jen domnívat. Může však být, a u mnoha lidí to tak skutečně je, výsledkem jednoduché úvahy, v níž je náš politický, tzv. západní, tzv. liberálně demokratický systém celkem správně vyhodnocen jako ne zcela svobodný, sám o sobě prostoupený lží, zaměřený proti lidem a stále jasněji se přibližující nějaké formě totality. Pak lze velmi snadno dojít k závěru, samozřejmě naprosto mylnému, že Rusko představuje jakousi alternativu, mnohem přijatelnější a přívětivější.

Ale zpět k podstatě věci. Spor o to, co paní učitelka směla před svými žáky pronést, je stejně jako mnoho jiných zdánlivě neřešitelných problémů výsledkem skutečnosti, že stát zasahuje tam, kde zkrátka nemá co dělat. Ve státem řízeném školství není středem zájmu dítě potažmo rodič coby klient, ale stát, regulátor a tvůrce politického zadání, byrokrat. Škola je pak daleko více politickou nežli vzdělávací institucí.

Co kdyby učitel na základní škole svým žákům tvrdil, že Země není kulatá nebo nějakou podobně zjevnou nepravdu, které však určití lidé bezmezně věří? Co lze v tomto ohledu tolerovat, by měla být především otázka pro klienty školy, tedy pro rodiče. Ti platí a tedy dostávají službu. Tak by to mělo fungovat ve svobodné společnosti. Tlak rodičů je ostatně silný i tehdy, je-li školství pod vlivem státu nebo místních samospráv. A tento tlak samozřejmě nemusí jít vždy, nutno uznat, ve směru racionality. V Americe například mnohdy dochází ke sporu mezi rodiči a školou potažmo místní politickou správou o to, zda se má žákům vykládat evoluce jako vědecký fakt nebo místo toho žáky učit náboženský příběh o stvoření světa.

Lze se ptát, zda mají rodiče právo požadovat, aby se jejich dítě učilo náboženská, naprosto nevědecká a iracionální dogmata. Stejně tak se můžeme ptát, do jaké míry může toto právo reprezentovat politika. Čistě tržní systém školství by tento problém samozřejmě řešil. Svobodný trh by zajistil, aby bylo uspokojeno i přání těch rodičů, kteří evoluční teorii odmítají. Můžeme se dále ptát, jaká je vlastně hodnota vzdělání, jehož podstatnou kapitolou je víra, že svět byl svořen Bohem, nicméně hodnota není něco, co lze vnutit z vyšších míst.

Učit děti teorii o ploché Zemi je ten nejextrémnější příklad. Nikdo nezpochybňuje, že takový učitel, který by žákům tvrdil, že Země není kulatá, nemá na svém místě co dělat. Ovšem to platí jen do určité míry. Pokud by se totiž teorie o ploché Zemi stala politicky přijatelným výkladem, podobně jako je v mnoha amerických městech přijatelný kreacionismus, a pokud by se dostatek politiků a také mediálních a kulturních autorit zasazoval o to, abychom na takovou teorii pohlíželi nikoliv jako na směšnou a bizarní, ale aby byla postavena na roveň skutečné vědě. Musíme totiž rozlišovat mezi zakázanými a povolenými nesmysly.

V hodinách občanské výchovy je kapitalismus líčen jako vykořisťovatelský. Teorie o člověkem zaviněném globálním oteplování se vykládá málem jako dogma, ačkoliv mnohá fakta mluví jinak. Jak by bylo naloženo s učitelem, který by správně a pravdivě mluvil o morálních principech čistého kapitalismu? Jakých trestů by se dočkal učitel, který by dětem vyložil vědecké argumenty proti tezi, že za změny klimatu může člověk a environmentalisty by označil ta tmáře a teroristy? Ostatně co se může stát učiteli, který se vyjádří, že ve skutečnosti existují jen dvě pohlaví a LGBT konstrukce jsou iracionální, už víme ze zahraničí.

Čím hlouběji se společnost propadá do iracionality, tím více se právě školy stávají institucemi, v nichž vládne atmosféra strachu. Nejde jen o základní a střední školy, ale v masivní míře také o univerzity (např. násilné nepokoje na americké univerzitě Berkeley v roce 2017, kdy sami studenti, vesměs levicově orientovaní, protestovali proti účasti pravicových řečníků na akcích pořádaných univerzitou). Právě na školách se svádí první bitva o myšlení lidí. Pokud jsou děti indoktrinovány iracionalitou v instituci, která má v popisu práce říkat pravdu, má to své nevyhnutelné důsledku na celou kulturu a politiku.

Paní učitelka z Prahy 6 vykládala dětem nesmysly. Ke své smůle si vybrala z množiny těch nepovolených. Ale kdo ví – jestliže je to politika, co si osobuje moc rozhodovat o pravdě a lži, třeba se paní učitelka jednou dočká rehabilitace. Pokud lze žáky učit, že existuje pětasedmdesát pohlaví, proč by jim nebylo možné vykládat, že Rusko na Ukrajině bojuje proti nacismu? Kdo uvěří absurditám, je schopen páchat zvěrstva. V jakém systému to žijeme, když některé absurdity jsou exemplárně stíhány, zatímco jiné jsou tiše tolerovány nebo přímo hlasitě podporovány?

Jeden z prvních signálů, které vláda vyslala občanům České republiky hned poté, co Rusko zahájilo svůj útok proti Ukrajině, se týkal svobody slova a projevu. Na opatrnou, ne zcela přímou objednávku, zablokoval český správce národní domény několik webů, které publikovaly proruské, ale mnohdy také jen vůči politice EU nebo environmentalismu kritické a odmítavé články. Nejvyšší státní zástupce Stříž, kterého současná vládní koalice před volbami slíbila odvolat, dále upozornil veřejnost, že za schvalování ruského útoku hrozí až tři roky vězení. Uteklo jen pár dní a na seznam zakázaných symbolů se dostalo písmeno „Z“. Před několika dny vyhlásil aktivista Jan Cemper, šéf vládou hýčkaného tzv. fact-checkingového projektu Manipulátoři, že použití české vlajky na sociálních sítích může být pokládáno za podporu ruské agresi. Jsme svědky frontálního útoku na svobodu slova a projevu. Válka na Ukrajině je vhodná záminka, která udává kontext i politickému zadání toho, co se smí a nesmí říkat ve školách.

Paní učitelka svůj vyhazov pokládá za potlačování názoru. Učitel je ale placený za sdělování faktů v souladu se školními osnovami. Může si osobně myslet, že Země je placatá a má mít plné právo tento svůj názor veřejně vykládat kdekoliv jinde. Ale ve škole je zkrátka v práci. Pokud bychom žili ve svobodné společnosti, patrně by si takový učitel mohl najít školu, kde se geologie a vývoj Země učí jinak, v souladu s teorií o ploché Zemi, a pokud by ji nenašel, měl by mít plné právo si takovou školu založit. Prostor před tabulí však není platformou pro jeho osobní názory.

Názor paní učitelky však v určitém ohledu potlačován je. Jakkoliv můžeme pokládat její názory za nepřátelskou propagandu a absurdní nesmysly, psát je na sociální sítě, rozšiřovat je v letácích nebo vlastních novinách či na veřejném setkání nesmí být zakázáno. V případu paní učitelky z Prahy 6 se dvě samostatná témata smíchala do jednoho. A obě z nich mají společného jmenovatele: stát zasahuje tam, kam nemá. Stát si usurpuje moc nad pravdou a lží.

Luboš Zálom, místopředseda strany

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zdroj: blog Echo24

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Mgr. Luboš Zálom

Mgr. Luboš Zálom

Novinky

Nejnovější video

V pondělí 19. ledna 2025 se v diskusním pořadu Události komentáře na ČT24 představil Libor Vondráček, předseda Svobodných, který společně s Patrikem Nacherem (ANO), Ivanem Bartošem (Piráti) a Pavlem Žáčkem (ODS) diskutoval dvě klíčová témata – prodej bitevních letounů L-159 Ukrajině a zrušení koncesionářských poplatků pro veřejnoprávní média.

Odmítnutí prodeje letadel

Hlavním tématem večera bylo rozhodnutí vlády neprodat čtyři bitevní letouny L-159 Ukrajině, což prezident Petr Pavel kritizoval jako projev sobectví. Vondráček však zaujal pragmatický postoj: „Já pojem solidarita hlavně vnímám v souvislosti s tím, když někdo rozdává ze svého. A přece jenom všechno, co patří státu, ať už je to majetek nebo jsou to peníze, tak je nás všech a z toho by se nemělo tak jednoduše rozdávat.“

Předseda Svobodných zdůraznil, že vláda plní předvolební sliby. „My jsme slíbili našim voličům, občanům České republiky, a chceme ctít nějaké předvolební sliby, že ani peníze, ani zbraně nebudou z českého státního rozpočtu, z české armády posílány směrem na Ukrajinu,“ prohlásil Vondráček. Na dotaz moderátora, zda platí i zákaz prodeje, odpověděl: „Ani prodávány. Nebo to jsme výslovně neřekli, ale v tuto chvíli vláda se takto na koaličním jednání usnesla.“

Vondráček navrhl alternativní řešení: firma Aero Vodochody by si mohla letouny odkoupit zpět a případně s nimi nakládat sama, pokud by armáda letadla nepotřebovala. Tento kompromis by podle něj podpořil český průmysl i zachoval reference pro výrobce.

Ostré výměny s Bartošem o roli prezidenta

Mezi Vondráčkem a Ivanem Bartošem došlo k výrazné konfrontaci ohledně slovních útoků mezi vládou a prezidentem Petrem Pavlem. Bartoš kritizoval ministra zahraničí Petra Macinku za neadekvátní reakci vůči prezidentovi: „Mně přijde, já nezpochybňuji, že pan Macinka určitě jako na něco expertem je a dokáže jako hodnotit, ale já bych byl velmi opatrný, aby ministr zahraničí zrovna v tomhle mistroval prezidenta České republiky s jeho historií, která prakticky celý jeho dospělý život je služba armádě a služba ve strukturách NATO.

Vondráček však uvedl situaci do kontextu a obvinil opozici z dvojího metru: „Když se tady bavíme o tom, že ty výměny názorů mezi panem prezidentem a ministrem zahraničí, respektive členy vlády dneska jsou v nějakém duchu. Tak já myslím, že v čase, kdy byl prezidentem Miloš Zeman, nastupovala vláda Petra Fialy, tak tam ty střety byly daleko tvrdší.“ Dodal, že současná rétorika je „daleko, daleko předtím“ ve srovnání s minulými konflikty.

Když se Bartoš pokusil Vondráčka usvědčit z nepřesnosti ohledně výroku Filipa Turka o expanzi NATO, Vondráček rychle oponoval: „Takhle to neřekl. Je to trošku jinak.“ V klíčovém momentu pak Vondráček zdůraznil konstituční rámec: „Můj šálek kávy je dodržování ústavy, striktní dodržování ústavy,“ a dodal, že prezident „nemůže slibovat, že dá něco, o čem nerozhoduje.“

Souboj se Žáčkem o veřejnoprávní média

Druhá polovina debaty se zaměřila na plánované zrušení koncesionářských poplatků pro Českou televizi a Český rozhlas od ledna 2027. Vondráček zde zaujal opatrnější pozici a bránil postupné zveřejňování informací: „Pro mě je to trošku komfortní, že teď mluvím po Patriku Nacherovi, protože aspoň mohu říci, že jsem rád, že nezacházel do těch detailů, že se mu totiž nestane to, co se stalo panu Baxovi, který v srpnu, v červenci 2022 řekl, poplatky se zvyšovat nebudou. A pak za chviličku začal tlačit něco zcela jiného.“

Pavel Žáček (ODS) ostře kritizoval plánovanou reformu jako možné zestátnění médií, čímž vyprovokoval Vondráčkovu odpověď. „Já v tuto chvíli naprosto žasnu, když tady slyším argumenty, že to je zpochybňování demokracie a svobody, protože skutečně ODS v roce 2009 toto navrhovala,“ řekl Vondráček. Připomněl, že mezi tehdejšími členy ODS byl i Martin Kupka, jehož současná vyjádření připomínají rétoriku ČSSD.

V nejkontroverznějším momentu večera Vondráček přiznal své osobní preference: „Kdyby to bylo na mě, já jsem fanoušek Javiera Mileie, za mě by se to klidně mohlo zrušit, ale my jsme ve vládě, respektujeme programové prohlášení a je to tak, že se bude postupovat podle programového prohlášení. Doufám, že mě zase pozvete, když jsem Javiera Mileie fanoušek.“

Koaliční disciplína nad osobními názory

Vondráčkovo vystoupení ukázalo politika, který balancuje mezi osobními přesvědčeními a koaliční disciplínou. Opakovaně zdůrazňoval, že vláda postupuje podle programového prohlášení a dodržuje předvolební sliby. V závěru debaty potvrdil: „Vládní programové prohlášení je něco, na čem se shodly tři strany a nemyslím si, že pan Klempíř by změnil názor, ale skutečně on je součástí toho celého týmu a my musíme fungovat jako tým po celé čtyři roky, aby čeští občané viděli dobré výsledky.“

Debata ukázala fundamentální rozpory mezi koalicí a opozicí v otázkách zahraniční i mediální politiky, přičemž Vondráček se etabloval jako obránce pragmatického přístupu vlády proti obviněním z ideologie či mocenských zájmů.

Oblíbené štítky

Mgr. Luboš Zálom

Mgr. Luboš Zálom

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31