Česká města se stále více potýkají s problémem bezdomovectví. Nejde jen o smutně známá prostranství ve velkých městech, jako je pražský Hlavák nebo Anděl, ale problém se týká stále více i menších měst. Co s tím?

Dovolím si nejprve osobní úvod. V těchto dnech se účastním již své asi čtvrté krajské volební kampaně, během níž s týmem kolegů a spolustraníků objíždíme středočeská města. Mám tedy určité srovnání, jak se jejich ulice za několik posledních let změnily. Zpětnou vazbu dostáváme i od lidí, s nimiž během kampaně mluvíme. Bezdomovců je více a problémy s bezdomovectvím spojené nikdo neřeší. Patrně proto, že nikdo z místních politiků nechce být vláčen bahnem jako sociálně necitlivý…

Podobný obrázek je vidět po celé Evropě i v Americe. Bezdomovectví samozřejmě není nijak novým jevem. Lze jej však pokládat za určitý barometr. Ať už bychom se podívali na americká města, na stanová městečka v Los Angeles nebo Detroitu (videa jsou všem dostupná na Youtube), nebo si prošli park u pražského Hlaváku, vývoj je jasně patrný.

Bezdomovectví má nepochybně určitou přirozenou míru. Postihne osoby, které jsou určitým způsobem psychologicky disponované. Počet takových osob by však měl být ve společnosti víceméně konstantní. Obrázek z ulic českých měst je však jiný.

Zaměřil se vůbec někdo na fenomén bezmovectví jinak než z pohledu sociálního pracovníka, dobroděje, který chce řešit problém tím, že se bude zasazovat o vytváření tzv. sociálních programů, štědře placených ze státního rozpočtu? Pokud se někdo oprávněně zeptá na smyslupnost a účinnost takových programů, mnohdy je uzemněn reakcí: „Nekritizuj, sám nevíš, jestli někdy na ulici neskončíš. Může tam spadnout každý!“

Ta věta však kupodivu není jen pouhá prázdná fráze.

Základní teze tohoto zamyšlení je: v českých ulicích se potkáváme stále častěji a ve větší míře s jevem bezdomovectví. Čeho nám ještě přibývá? Nejen v naší zemi, ale vlastně všude? Přibývá silné, viditelné ruky státu.

Je velice snadné odsoudit někoho, kdo se potácí po náměstí, v ruce rozpitou krabici levného vína. Je snadné se od něj s odporem odvrátit. Všichni jsme samozřejmě strůjci svého osudu, sami si píšeme příběh svého života. To však stoprocentně platí pouze tehdy, žijeme-li ve skutečně svobodné a racionální společnosti.

Pouze v čistém kapitalismu je člověk stoprocentně odpovědný za svůj vlastní život. V opačném případě, tehdy, pokud nám stát do určité, třeba jen zdánlivě velmi nepatrné míry zasahuje násilím do života, nelze nikdy říci, zda právě tento jeden zásah nenasměroval člověka na ulici. Pokud stát uplatňuje zákony, jejichž prostřednictvím zakazuje lidem pracovat (zákon o minimální mzdě), pokud je daní na každém kroku, pokud jim zasahuje do jejich podnikání nebo je pod nejrůznějšími záminkami zakazuje (lockdown), do jaké míry lze o každém bezdomovci říci, že právě on nebyl tím, na něhož přímo či nepřímo ten či onen zákon nedopadl v daný okamžik drtivě – a nenasměroval ho na ulici? Nebo „jen“ k alkoholu nebo drogám, v nichž se pokouší najít východisko ze situace, v níž se ocitl jen jako pasivní objekt?

A proč se neponořit ještě hlouběji? Co školy, které vštěpují malým dětem a mladým lidem, že rozum je k ničemu, že máme především cítit, a že primárním účelem lidského života je starat se o druhé? Celé iracionální prostředí současného intelektuálního a kulturního světa, které má potenciál v člověku, není-li schopen se bránit, zadusit touhu po poznávání reality, touhu po vyniknutí, touhu po vlastní cestě ke štěstí. K čemu hledat štěstí, když vše je jen iluze, a vše, čeho se snažíme dosáhnout, je přinejlepším jen obětina na oltáři „veřejného blaha“?

Není taková iracionální kolektivistická kultura schopna zadusit v mladých lidech jiskru inteligence a samostatnosti? A některé pak nasměrovat na cestu drog, utápění se v krátkodobých požitcích, na cestu nezodpovědnosti, bezúčelnosti – protože k čemu se snaži o nějaký účel, když vše je jen pomíjivá, povrchní iluze nízkého materiálního světa?

Stále platí, že každý je strůjcem svého života. Ale pokud lidé dostávají od raného mládí takovouto myšlenkovou výbavu, má to určitý efekt. Samozřejmě ne u každého stejný, faktorů, které ovlivňují náš život, je celá řada a je-li někdo naprogramován k iracionalitě, nemusí ještě skončit přímo na ulici. Mentalita, která je s osudem bezdomovce spojena, ještě nemusí vést ke ztrátě bydlení a pádu na samotné dno. Člověk může mít „štěstí“ a prožít prázdný, zbytečný život, třebaže materiálně zajištěný. Je to však jako vydat se na moře bez kompasu.

Může se to stát i vám. Pravděpodobnost roste, čím iracionálnější a nesvobodnější je společnost, v níž žijeme.

Problém nevyřeší sociální programy, nýbrž jen rozum a svoboda.

Luboš Zálom, místopředseda strany

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zdroj: blog Idnes