Zálom: Další výmysly o Evropské unii?

Zálom: Další výmysly o Evropské unii?

Jednotná? A v čem? V řešení krizí? Nebo v přístupu k plnění dohod? Právě na přístupu ke krizím je přece vidět, že EU není jednotná, a dvojí metr, s nímž se hodnotí plnění dohod, je do očí bijící. EU ve skutečnosti ani jednotná být nemůže – neexistuje nic jako evropský národ, a dokud se EU nepodaří zničit v lidech povědomí o vlastním národě, bude vždy v očích občanů jednotlivých členských států hrát hlavní roli jejich vlastní stát.

Funkční? Znovu, v čem? V rychlosti utužování regulací? V poškozování zájmů členských států? Čistě praktická stránka věci, funkčnost, není v této věci tím nejhlavnějším kritériem. Je mi jedno, jak dlouho trvá uvést v život ten či onen zákon či vyhlášku. Jde mi o to, co se reguluje a zda daný zákon či vyhláška poškozuje svobodu nebo i obyčejné dobré mravy. Například poskytování pomoci palestinským teroristům nebo převážení migrantů z Afriky na evropský kontinent – to je bezesporu něco, co dokáže byrokracie EU provádět velmi pružně. Tato efektivita je nám ale úplně k ničemu, ba co víc, poškozuje nás. Byl bych daleko raději za byrokracii méně pružnou a méně efektivní (když už nějaká byrokracie musí být), ale takovou, která mi nebude zasahovat do života.

A suverenita Británie po brexitu? Neprokazuje zde pan ekonom Sedláček ukázkový orwellovský doublethink? Suverenita je nesuverenita, a nesuverenita je suverenita. Ano, Británie si bude muset po opuštění EU dohodnout spoustu věcí sama, včetně přístupu na evropský tzv. jednotný trh. Ale stejně tak bude mít volnost v uzavírání dalších dohod se zbytkem světa. Skutečně si někdo myslí, že tzv. jednotný evropský trh je takové terno? Snese evropský trh srovnání s ekonomickými ukazateli Číny nebo Indie, s velikostí jejich trhů a potenciálem růstu?

Předpokládá se, že sedm z deseti největších ekonomik světa bude za deset let pocházet z dnešních rozvojových zemí. Výkon Číny a Indie přeskočí Spojené státy. Podíl Asie na globálním HDP bude během deseti let tvořit celou třetinu světové ekonomiky, a bude tak stejně velký jako podíl eurozóny a USA dohromady. Pomiňme nyní politické a bezpečnostní aspekty a povahu režimů jako je ten čínský – koneckonců, EU také není žádnou oázou svobody a demokracie, jak právě nyní bolestivě pociťují Francouzi – pouze počítejme. A v tom spočívá suverenita nově svobodné Británie: ve smluvní volnosti a možnosti utvářet si svoji zahraničně-obchodní politiku podle svého.

Nevěřím, že tohle všechno pan ekonom Tomáš Sedláček neví. A jestliže to ví, pak prostě a jednoduše lže. V podstatě by se s jeho postoji, a postoji jemu podobných europatolízalů, mělo zacházet jako s dezinformacemi a fake news. Naštěstí máme dosud ještě možnost si dělat svůj vlastní názor a shánet si potřebné informace – a věřím tomu, že se informovaný volič v květnu rozhodne správně, tedy pro stranu, která bude v Evropském parlamentu pracovat pro myšlenku Evropy svobodných národů.

Luboš Zálom,
předseda středočeských Svobodných, zastupitel Berouna

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak. 

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Mgr. Luboš Zálom

Mgr. Luboš Zálom

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Mgr. Luboš Zálom

Mgr. Luboš Zálom

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31