Navrátilová: Kladivo exekucí

Navrátilová: Kladivo exekucí

Ke konci roku 2017 (aktuální čísla za rok 2018 zatím nejsou) byl postižen exekucí téměř každý desátý Čech nebo Češka nad 15 let (statistika nezahrnuje nezletilé občany mladší 15 let). Z toho vyplývá, že problematika exekucí se stala tématem, které se prolíná do právní, ekonomické i sociální problematiky vedení státu. Státem posvěcená lichvářská lobby exekutorů totiž zapříčinila, že lidé exekucemi postiženi často v podstatě nemají šanci dluhy, díky jejich neúměrnému navýšení o exekutorské odměny, během života uhradit. Demotivační a likvidační vliv takového statu quo je ohrožujícím faktorem fungování dnešního státu.
Smyslem exekuce je narovnání vztahu mezi věřitelem a dlužníkem, nikoliv likvidace dlužníka jako ekonomického a právního subjektu a součásti společnosti.

Je nepřípustné, aby dál bylo možné uplatňovat zavedenou praxi, kdy v jednom jediném okamžiku exekutor uplatnil všechny možné druhy exekuce – tedy exekuční srážky ze mzdy, příkaz k úhradě pohledávky z účtu povinného (obstavení účtu) a mobiliární exekuce, což fakticky vede k ekonomické likvidaci dlužníka. Exekutor je zodpovědný za prošetření skutečné životní, výdělečné a ekonomické situace dlužníka (je to jeho PRÁCE!!!) a JE ODPOVĚDNÝ za výběr jediného exekučního nástroje tak, aby efektivně vedl k vymožení pohledávky.

Je nutné reformovat systém exekucí tak, aby byly náklady na vymožení pohledávek úměrné výši vymáhané pohledávky, a to formou stanovení procentuálního poměru výše nákladů. Dle současné právní úpravy lze dluh v bagatelní výši vymáhat včetně nákladů, jenž tento dluh navýší běžně o dvacetinásobek (!!!) dlužné částky, což často vede k faktické likvidaci dlužníka.

Byť se pomalu mění pohled společnosti na osoby stižené exekucí jako na osoby stigmatizované a zavrženíhodné, stále musí být zřejmé, že Svobodní ctí zásadu „Pacta sunt servanda“ (smlouvy musejí být dodrženy, ctěny) a že dlužník je osobou zodpovědnou za nesplnění právní odpovědnosti, což je rozhodujícím faktem pro vymáhání takového nedodrženého práva formou exekuce. Je tedy spravedlivé, aby právě dlužník nesl náklady na vymáhání povinnosti, kterou nesplnil dobrovolně, avšak jen v takové výši, která je úměrná a odpovídající výši dluhu.

Setkala jsem se i s myšlenkou, že náklady na vymožení by měly být přeneseny na věřitele a že se tak zamezí jejich zcela zbytečnému a záměrnému navyšování k tíži dlužníka, že tento postup donutí věřitele vstupovat do smluvních vztahů s větší zodpovědností. Toto řešení ale pokládám za nekoncepční. Často vznikají pohledávky jinou cestou než viditelnými lichvářskými půjčkami. Exekuční cestou jsou vymáhány často dluhy na jízdném, neuhrazené pojistné, neuhrazené správní poplatky apod., kdy nelze po věřiteli spravedlivě požadovat, aby pohledávky, které má za dlužníkem, ještě k vlastní tíži vymáhal.

Úskalí současné platné právní úpravy vidím zejména v těchto oblastech:

Právní problematika: alarmující potřeba změny všech zákonů upravujících tuto oblast. Jen zákon 120/2001 Sb., exekuční řád, v platném znění, byl od roku 2001 novelizován 39krát !!!. Jen platný exekuční řád má 4 prováděcí vyhlášky, celková právní úprava je složitá, nepřehledná, běžný občan není schopen se orientovat.

Ekonomická problematika: pravidla a postupy současné exekuční praxe jsou často likvidační, exekucí postižený člověk se často skrývá v šedé ekonomické zóně, nebo se rovnou stane občanem závislým na sociálních dávkách. Z ekonomicky produktivního občana se tak stane zátěž, který je často „živen“ z daní všech ostatních, ale své závazky stejně nehradí a neuhradí. V okamžiku, kdy exekuce občana nebude současně znamenat jeho likvidaci v aktivním ekonomickém životě, nestane se takový člověk konzumentem sociálních dávek, a naopak může odvodem daní do pokladny státu přispívat. A hlavně – systém musí být nastaven tak, aby se NIKDY nevyplatilo komukoliv nepracovat.

Sociální problematika: Občan, jenž by nebyl ekonomicky zlikvidován a jemuž je umožněna, byť ztížená, ekonomická a pracovní aktivita, je pro stát přínosem. Lze očekávat, že se tito lidé nebudou v tak vysoké míře stahovat do sociálně vyloučených oblastí, což bude mít vliv na prevenci kriminality, růst vzdělání a celkově i na zdravou ekonomickou, právní i sociální výchovu nové generace (děti těchto vyloučených občanů).

Andrea Navrátilová,
člen Svobodných

Články vyjadřují pouze osobní názor autorů a nejsou oficiálním stanoviskem Svobodných, pokud není uvedeno jinak.

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

V Událostech, komentářích se Lukáš Dolanský pokusil zatlačit Libora Vondráčka do obhajoby toho, proč Česká republika nefiguruje mezi devíti zeměmi, které oznámily vznik takzvané antibalistické koalice. Proti němu na dálku stál senátor Pavel Fischer, který v otázkách obrany razí tón naléhavosti a alarmu. Vondráček ale ukázal, že chladná hlava a rozpočtová kázeň jsou v bezpečnostní politice někdy cennější než rychlé přihlášení se k další nové struktuře.

Vondráčkova odpověď na úvodní otázku byla věcná a bez vytáček. Česká republika podle něj nepotřebuje další paralelní struktury vedle NATO, zvlášť ve chvíli, kdy sama plní takzvané capability targets a v příštím roce poprvé po více než dvaceti letech, naposledy za vlády sociální demokracie, přesáhne dvouprocentní hranici HDP na obranu, tedy téměř 200 miliard korun. Přidávat k tomu závazky vůči nejasně definované iniciativě, u které nikdo nezná harmonogram ani rozpočet, je podle něj zbytečné riziko rozhazování peněz tam, kam nikdo pořádně nedohlédne.

Ještě zajímavější byl moment, kdy Vondráček nabídl politické čtení celé iniciativy. Upozornil, že za snahou Emmanuela Macrona budovat nové obranné struktury mimo klasický rámec NATO může stát především domácí francouzská politika, kde se mu nedaří prosadit evropskou armádu na půdorysu EU a kde mu doma hrozí, že příštím prezidentem bude Jordan Bardella nebo Marine Le Pen. Fischer sice odmítl toto čtení, ale nedokázal nabídnout přesvědčivější vysvětlení, proč mezi zeměmi antibalistické koalice chybí právě ti, kdo jsou Rusku geograficky nejblíž, tedy Polsko, Finsko, pobaltské státy, Rumunsko nebo Bulharsko.

Vondráček přitom nezůstal jen u kritiky, nabídl i konkrétní argument, proč je zdrženlivost oprávněná. Připomněl, že už dnes je odpovědnost za ochranu vzdušného prostoru České republiky v rukou velitelství NATO v Ramsteinu, a že Česko už má vážné a nákladné závazky, například nákup letounů F-35, které samy o sobě stojí desítky miliard korun ročně. Když se ho Fischer snažil zatlačit poukazem na premiérův projekt Europatriot, Vondráček poctivě přiznal, že nezná přesně premiérovy úvahy, ale trefně upozornil na nekonzistentnost debaty: stejná výtka, že chybí harmonogram a rozpočet, platí stejnou měrou i na samotnou antibalistickou koalici, kterou senátor hájil.

Vondráček přinesl i konkrétní dobrou zprávu: k armádě letos nastoupilo 2300 nových vojáků. Místo honby za symbolickými procenty a novými strukturami navrhl soustředit se na výzbroj, výstroj, boty a batohy pro nováčky, a na budování obranných schopností podle jasné, dlouhodobé koncepce.

Na otázku, zda Česko utrpělo na summitu v Ankaře „diplomatický výprask“, reagoval klidně. Přiznal, že Česko mluvilo poslední a vydávalo nejméně na obranu, ale dodal, že je to vizitka minulé vlády, ne té současné, která u moci je půl roku a chystá historicky první překročení 2 % HDP po více než dvou desetiletích.

Celý duel tak ukázal dva přístupy k obraně, jeden založený na dramatických gestech bez konkrétního plánu, druhý na rozpočtové kázni a ochotě přiznat, kde je potřeba zlepšení, aniž by se sahalo po planých slibech.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31