Zálom: Česká televize je nástrojem propagandy

Zálom: Česká televize je nástrojem propagandy

Ale lze tady vůbec o nějaké nezávislosti mluvit? A kromě nezávislosti je na pořadu dne ještě jeden pojem, ve vztahu k médiím velmi podstatný: nezaujatost, objektivita. Jako by už tuto druhou vlastnost od současných médií nikdo nečekal, opakuje se slovo nezávislost jako mantra, o jejímž obsahu už málokdo uvažuje. Jestliže nezávislostí lze chápat tvůrčí svobodu či neodvislost od mocenských nebo majetkových struktur, potom nezávislost médií není nic jiného než pouhá chiméra.

Nikoho by ani nenapadlo mluvit o nezávislosti v případě soukromých médií – tam jsou finanční vazby jasně dané a z nich vyplývají i zájmy, které tato média hájí, a nevyhnutelně z nich plyne tvůrčí forma či programová skladba. V případě médií veřejnoprávních však máme falešný pocit, že patří nám všem občanům a že jejich zájmy také hájí. Poskytuje prý veřejnou službu. Tento falešný koncept je nám vtloukán do hlavy v podstatě po celých téměř třicet let naší polistopadové existence, ruku v ruce se zhoubným vlivem havlovské, nepolitické politiky.

Nesmyslnost a neuchopitelnost pojmu veřejná služba pak vytváří pohodlné vzduchoprázdno, v němž se mohou pohybovat rozličné názorové skupiny s cílem upevňovat si, aniž by byly komukoliv odpovědné, svoji politickou moc. Falešná představa, že média, která vlastně patří všem, musejí být automaticky nezávislá a nezaujatá, jim pak poskytuje výhodnou obrannou pozici kdykoliv, kdy se někdo pokusí vazby a politické cíle té či oné skupiny odkrýt.

Česká televize není nezávislá. Je zaujatým propagandistickým nástrojem nositelů kolektivismu a etatismu, současného post-demokratického socialismu, eurofederalismu či lépe řečeno euronacionalismu, multikulturalismu a v neposlední řadě antikapitalismu. Programová skladba, zejména co se týká publicistiky, toto zaměření České televize odhaluje v celé nahotě.

Kolik lidí by se vydalo na Václavské náměstí demonstrovat, kdyby Česká televize začala vysílat programy, v nichž by se fašismus či komunismus líčil v pozitivním světle, jako něco vnitřně morálního, správného, třebaže zatím politicky nedobře uchopeného? Pobouření veřejnosti by bylo na místě. Jenomže přesně tohle Česká televize dělá, v základní myšlenkové rovině obhajobou principů, na nichž tyto dvě ideologie stojí. V zásadě pak už nezáleží na tom, zda politickou implikací těchto principů bude fašismus či komunismus, nebo zda povedou jinými cestami k méně brutálním, ve své podstatě však stejně svobodu pošlapávajícím politickým směrům, jakým bezesporu je i dnešní „eurodemokratura“. Naopak zastáncům svobody je prostor v této prý nezávislé, nezaujaté televizi poskytován jen velmi zřídka.

A kolik lidí by šlo demonstrovat, kdyby se Česká televize pokoušela cíleně indoktrinovat děti a vychovávat z nich poslušné zastánce silného, na vše dohlížejícího, a vše objímajícího státu?

Ale počkat! Ono se to děje!

Například 13. března odvysílal dětský kanál Déčko (patřící pod ČT) zábavně-vzdělávací pořad (Bankovkovi, epizoda Daně: http://decko.ceskatelevize.cz/bankovkovi), v němž se pokusil dětem vylíčit hroznou a bezútěšnou realitu světa bez daní, a vysvětlit jim, za co všechno můžeme (ne, musíme!) být státu vděčni. Kdo by bez daní stavěl silnice? Kdo by odvážel odpad? Kdo by produkoval energii? Kdo by nás chránil před zvůlí vykořisťovatelů, nenasytných kapitalistů, když ne stát? Děti, střezte se svobody! Odmítejte trh! Nenáviďte kapitalismus! Stát je váš přítel!

Česká televize samozřejmě nestydatě a nadto ještě hloupě lže. Zda může fungovat stát bez daní (může; viz Ayn Randová: Government Financing in a Free Society), zda se má stát starat o výstavbu silnic či odvoz odpadu (nemá!), a jaký je vlastně jediný racionální účel státu (obrana před násilím) nemá smysl zde obšírně vysvětlovat – není to účelem tohoto textu, a bylo o tom napsáno mnoho článků i knih, v nichž je účelnost (von Mises, Rothbard) i morálnost (Randová) čistého kapitalismu dostatečně vysvětlena. Argument, který se jako nit táhne propagandou České televize, tedy „kdo by stavěl silnice, když by se o to nestaral stát“, je již dnes okřídlenou metaforou omezeného uvažování etatistů, neschopných si připustit, jak fungují tržní mechanismy, je-li jim umožněno se plně projevit.

V poslední době tu a tam dostávají v médiích prostor zastánci trhu, svobody a kapitalismu, ať už prostřednictvím sociálních sítích nebo soukromých médií. Myšlenka svobody je stále hlasitější a projevuje se sama, živelně a přirozeně. Odpůrci svobody, kolektivisté a etatisté, tak chtě nechtě musejí přejít do protiútoku – mají k tomu vhodný nástroj, tak zvaná veřejnoprávní média s falešným puncem nezávislosti a objektivity.

Skutečně chceme takovou Českou televizi, která provádí soustavnou, cílevědomou ideovou masáž a vystavuje propagandě i malé děti? Jestliže je v této zemi respektována svoboda projevu (což už je dnes diskutabilní), potom mají samozřejmě všichni zastánci kolektivismu a silného státu plné právo šířit své myšlenky. Ale měli by to dělat na svoji odpovědnost, za své peníze a především čestně, nikoliv skrytě za maskou média, od něhož lidé naivně očekávají nezávislost. Médium, které by platil štědrý filantrop bojující za nastolení korporativismu, fašismu či jakékoliv jiné varianty socialismu ve světě, by samozřejmě nebylo nezávislé – a nikdo by to od něj nečekal. Stejně jako bychom to správně neměli čekat od České televize – která svoji programovou náplní bezpochyby bojuje za pevné nastolení korporativismu, fašismu či nějaké jiné varianty socialismu.

Slovo fašismus je zde plně na místě. Jedním z hlavních atributů fašismu je fungování nevolených politických institucí, které žijí vlastním životem mimo politickou kontrolu, přesto se však na politickém životě a vůbec dalším směřování státu valnou měrou podílejí. Česká televize funguje jako podpůrný propagační nástroj pro současný politický směr. Vytváří svoji vlastní politickou agendu, prohlubuje si svůj politický vliv. Není odpovědná žádnému voliči a je kontrolována jen oborovými radami, tedy Radou České televize a Radou pro televizní a rozhlasové vysílání. Verdikt je zřejmý: Česká televize je fašistickou institucí, hrozbou svobodě i demokracii v této zemi.

Odtud pramení zoufalý jekot intelektuálních a kulturních autorit napojených na veřejnoprávní média. Jejich volání po mobilizaci veřejnosti na obranu nezávislosti ČT si tedy musíme správně přeložit. Volají nás na obranu jejich politického vlivu. Neměli bychom se jimi nechat zneužít.


Poznámka: Nedávno kdosi z českých politiků navrhoval zestátnění České televize. Byla by to o něco lepší varianta, než je současná veřejnoprávní mlha, protože státní televize by byla alespoň teoreticky pod dohledem voličů a její ředitelé, potažmo ti, kteří by je jmenovali, by nesli svoji politickou odpovědnost. Jediným čistým řešením, které by dokonale pročistilo vztahy a odhalilo vazby, a hlavně by Českou televizi postavilo na roveň ostatním médiím, je však pouze důsledná privatizace.

Luboš Zálom,
předseda Svobodných ve Středočeském kraji

Články vyjadřují pouze osobní názor autorů a nejsou oficiálním stanoviskem Svobodných, pokud není uvedeno jinak.

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Mgr. Luboš Zálom

Mgr. Luboš Zálom

Novinky

Nejnovější video

V Poslanecké sněmovně se 10. listopadu sešli poslanci, právníci, zástupci policie i organizátoři Pochodu pro život. Téma kulatého stolu „Ústavní ochrana svobody slova a shromažďování pro zranitelné skupiny“ bylo jasné: jak zajistit, aby pokojné shromáždění – zvláště když se ho účastní rodiny s dětmi – mohlo dojít do cíle, a aby o tom nerozhodovala ulice.

Pozváni byli T. Malá (omluvila se z důvodu programu), H. Válková, Z. Ožanová, K. Haas, K. Stojanová, M. Výborný, Z. Hraba, J. Kříž, Z. Koudelka, R. Suchánek, M. Vondrášek, K. Šimka, J. Kudrna, dále byli osloveni P. Černý a F. Říha. Hlavní vystoupení měli organizátor Pochodu pro život Radim Ucháč a poslanec Karel Haas. Moderoval místopředseda Ústavně-právního výboru Libor Vondráček.

Vondráček na úvod připomněl, že zákon o právu shromažďovacím je z roku 1990. Situace se od té doby změnila. Pochod pro život se v posledních letech stal učebnicovým příkladem toho, co se může stát, když se proti ohlášené a povolené akci postaví radikální skupiny, které ji fyzicky zablokují.

„Tisíce lidí se bojí přijet do Prahy“

Organizátor Pochodu pro život Radim Ucháč popsal loňský průběh: několik tisíc účastníků, převážně rodin s dětmi, bylo dvě hodiny zablokováno a zastrašováno radikálními skupinami. Letos policie nasadila 901 příslušníků, místo shromáždění bylo hermeticky uzavřeno. Účastníci psali organizátorům, že se bojí přijet do Prahy.

„Ústavní soud dospěl k závěru, že policie nepochybila a že vina je na rodičích, že berou děti na veřejná shromáždění,“ uvedl Ucháč. „Nevoláme po důraznějším policejním zásahu. Nám opravdu nechceme. Ale znepokuje nás tolerance protiprávního jednání.“ Podle něj bylo uděleno pouze pět pokut, což vytváří pocit beztrestnosti. Agresivita podle něj rok od roku roste. Řešení podle něj mohou být různá – od omezení účasti od 15 let přes jiné nástroje pro policii – a právě o tom se má diskutovat, aby se Česko nedostalo do stavu, který vidíme na západ od našich hranic.

Ochrana je obsahově slepá – a co říká kauza Ellinger

Poslanec Karel Haas (ODS) připomněl klíčovou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ochrana shromáždění je obsahově slepá – platí stejně pro všechny. Jako nosný příklad uvedl kauzu rakouských lékařů pro život proti Rakousku (Ellinger a další), která se odehrála v Salzburgu na začátku 80. let.

Šlo o pochod lékařů podporujících právo na život, proti kterému se postavili kontrademonstranti. Ti pokřikovali, házeli potraviny a snažili se akci fyzicky zastavit. Evropský soud tehdy formuloval pozitivní závazek státu: stát musí nasadit přiměřené a vhodné prostředky, aby pokojné shromáždění mohlo proběhnout. Nezaručuje výsledek, ale nesmí improvizovat, když má informace o protiakcích. Musí plánovat, předvídat a chránit. Haas zdůraznil, že jde o závazek prostředků, nikoli o závazek státu k tomu, že každé shromáždění dopadne pozitivně.

Stejné pravidlo platí i v opačném případě – malá skupina protestující proti homofobii v Gruzii v roce 2012, kterou několikanásobná přesila napadla a policie situaci nezvládla. Ochrana nezná barvu politického názoru. „Kdo smí rozhodnout, zda pokojné shromáždění dojde do cíle? Svolavatel, úřad, policie, nebo ten, kdo vytvoří fyzickou překážku v ulicích?“ ptal se Haas. Podle něj ulice rozhodovat nemá. Zranitelnost účastníků (děti, těhotné ženy) laťku ochrany zvyšuje, nesnižuje.

Haas z judikatury vyseparoval i praktické požadavky na policii: předvídat a pracovat s informacemi preventivně, plánovat logistiku a úzká místa, komunikovat, prostorově oddělit tak, aby zůstala možnost vyjadřování názorů, a při naplnění podmínek účinně postihnout. Neprovedení zákroku tam, kde policie disponuje informacemi, že zákrok má být proveden, je podle něj porušením zákona o policii.

Hluk, blokády a trestné činy

V diskuzi se opakovaně vracelo téma hluku. Překročení hygienických norem může být kvalifikovanou skutkovou podstatou trestného činu ublížení na zdraví – zvláště pokud jde o těhotné ženy nebo děti mladší 15 let. Haas zdůraznil, že policie má povinnost zasahovat proti trestným činům i přestupkům. Ucháč upozornil, že důsledné vymáhání běžných přestupků (neuposlechnutí pokynu, legitimace) by podle něj odstranilo většinu agresivity. „Bylo zadrženo 200 osob v kordonech. Nebylo potřeba žádné násilí. Stačilo pouštět jednoho po druhém proti občance legitimovat a později pokutovat.“

„Oni vyhráli. Neprošli.“

Z veřejnosti zazněla i osobní zkušenost. Mírka Vybihalová ze Zábřeha na Moravě popsala, jak stála se svou dcerou zablokovaná a slyšela radost protistrany: „Neprošli. Podařilo se jim to.“ „My jsme byli poraženi. Oni vyhráli. A příště to bude jednodušší, protože žádný větší postih z toho neměli.“ Zdůraznila, že rodina je základ společnosti a že je potřeba rozhodnout, jakou společnost chceme. Inženýr Ivo Pata hovořil o širší společenské atmosféře vůči rodinám s dětmi a demografických dopadech, i když se diskuse držela primárně práva shromažďovacího.

Vondráček: Kauza Ellinger ukazuje, že zákon je klíčový

Vondráček v závěru na Haasovu prezentaci kauzy Ellinger přímo navázal. Připomněl, že Evropský soud v té věci řekl, že pokud protishromáždění (i to blokující) splní podmínky zákona o právu shromažďovacím, tak se téměř nedá zakazovat – určitě ne preventivně a předem.

„Pokud se máme držet toho rozsudku, pak je naprosto klíčové, jak ten zákon o právu shromažďovacím zní,“ řekl Vondráček. „Nejenom že se musí pamatovat na paragrafy, které v něm jsou, ale možná je čas se zamyslet, jestli neexistují pravidla, která by se měla zpřesnit.“ Stav z roku 2025 podle něj nelze považovat za správný výkon práva shromažďovacího. Stát historicky vznikl právě proto, aby tu neplatilo právo silnějšího.

Kulatý stůl nepřinesl hotový návrh novely. Přinesl ale jasnou shodu, že pokojné shromáždění s rodinami a dětmi nesmí končit tím, že někdo přijde, zablokuje cestu a řekne „vyhráli jsme“. Ochrana je obsahově slepá, zranitelné skupiny mají vyšší nárok na ochranu a ulice nemá právo veta. A podle Vondráčka právě kauza Ellinger ukazuje, že pokud chceme, aby to fungovalo i v praxi, nestačí jen aplikovat současný zákon z roku 1990 – je potřeba se podívat, jestli ještě odpovídá realitě a zda není čas ho aktualizovat. Debata podle něj dneškem neskončila.

Prezentace Pavla Kalendy

Kulatý stůl ve Sněmovně: Blokáda ulice nesmí rozhodovat, který pochod dojde do cíle

V Poslanecké sněmovně se 10. listopadu sešli poslanci, právníci, zástupci policie i organizátoři Pochodu pro život. Téma kulatého stolu „Ústavní ochrana svobody slova a shromažďování pro zranitelné skupiny“ bylo jasné: jak zajistit, aby pokojné shromáždění – zvláště když se ho účastní rodiny s dětmi – mohlo dojít do cíle, a aby o tom nerozhodovala ulice.

Pozváni byli T. Malá (omluvila se z důvodu programu), H. Válková, Z. Ožanová, K. Haas, K. Stojanová, M. Výborný, Z. Hraba, J. Kříž, Z. Koudelka, R. Suchánek, M. Vondrášek, K. Šimka, J. Kudrna, dále byli osloveni P. Černý a F. Říha. Hlavní vystoupení měli organizátor Pochodu pro život Radim Ucháč a poslanec Karel Haas. Moderoval místopředseda Ústavně-právního výboru Libor Vondráček.

Vondráček na úvod připomněl, že zákon o právu shromažďovacím je z roku 1990. Situace se od té doby změnila. Pochod pro život se v posledních letech stal učebnicovým příkladem toho, co se může stát, když se proti ohlášené a povolené akci postaví radikální skupiny, které ji fyzicky zablokují.

„Tisíce lidí se bojí přijet do Prahy“

Organizátor Pochodu pro život Radim Ucháč popsal loňský průběh: několik tisíc účastníků, převážně rodin s dětmi, bylo dvě hodiny zablokováno a zastrašováno radikálními skupinami. Letos policie nasadila 901 příslušníků, místo shromáždění bylo hermeticky uzavřeno. Účastníci psali organizátorům, že se bojí přijet do Prahy.

„Ústavní soud dospěl k závěru, že policie nepochybila a že vina je na rodičích, že berou děti na veřejná shromáždění,“ uvedl Ucháč. „Nevoláme po důraznějším policejním zásahu. Nám opravdu nechceme. Ale znepokuje nás tolerance protiprávního jednání.“ Podle něj bylo uděleno pouze pět pokut, což vytváří pocit beztrestnosti. Agresivita podle něj rok od roku roste. Řešení podle něj mohou být různá – od omezení účasti od 15 let přes jiné nástroje pro policii – a právě o tom se má diskutovat, aby se Česko nedostalo do stavu, který vidíme na západ od našich hranic.

Ochrana je obsahově slepá – a co říká kauza Ellinger

Poslanec Karel Haas (ODS) připomněl klíčovou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ochrana shromáždění je obsahově slepá – platí stejně pro všechny. Jako nosný příklad uvedl kauzu rakouských lékařů pro život proti Rakousku (Ellinger a další), která se odehrála v Salzburgu na začátku 80. let.

Šlo o pochod lékařů podporujících právo na život, proti kterému se postavili kontrademonstranti. Ti pokřikovali, házeli potraviny a snažili se akci fyzicky zastavit. Evropský soud tehdy formuloval pozitivní závazek státu: stát musí nasadit přiměřené a vhodné prostředky, aby pokojné shromáždění mohlo proběhnout. Nezaručuje výsledek, ale nesmí improvizovat, když má informace o protiakcích. Musí plánovat, předvídat a chránit. Haas zdůraznil, že jde o závazek prostředků, nikoli o závazek státu k tomu, že každé shromáždění dopadne pozitivně.

Stejné pravidlo platí i v opačném případě – malá skupina protestující proti homofobii v Gruzii v roce 2012, kterou několikanásobná přesila napadla a policie situaci nezvládla. Ochrana nezná barvu politického názoru. „Kdo smí rozhodnout, zda pokojné shromáždění dojde do cíle? Svolavatel, úřad, policie, nebo ten, kdo vytvoří fyzickou překážku v ulicích?“ ptal se Haas. Podle něj ulice rozhodovat nemá. Zranitelnost účastníků (děti, těhotné ženy) laťku ochrany zvyšuje, nesnižuje.

Haas z judikatury vyseparoval i praktické požadavky na policii: předvídat a pracovat s informacemi preventivně, plánovat logistiku a úzká místa, komunikovat, prostorově oddělit tak, aby zůstala možnost vyjadřování názorů, a při naplnění podmínek účinně postihnout. Neprovedení zákroku tam, kde policie disponuje informacemi, že zákrok má být proveden, je podle něj porušením zákona o policii.

Hluk, blokády a trestné činy

V diskuzi se opakovaně vracelo téma hluku. Překročení hygienických norem může být kvalifikovanou skutkovou podstatou trestného činu ublížení na zdraví – zvláště pokud jde o těhotné ženy nebo děti mladší 15 let. Haas zdůraznil, že policie má povinnost zasahovat proti trestným činům i přestupkům. Ucháč upozornil, že důsledné vymáhání běžných přestupků (neuposlechnutí pokynu, legitimace) by podle něj odstranilo většinu agresivity. „Bylo zadrženo 200 osob v kordonech. Nebylo potřeba žádné násilí. Stačilo pouštět jednoho po druhém proti občance legitimovat a později pokutovat.“

„Oni vyhráli. Neprošli.“

Z veřejnosti zazněla i osobní zkušenost. Mírka Vybihalová ze Zábřeha na Moravě popsala, jak stála se svou dcerou zablokovaná a slyšela radost protistrany: „Neprošli. Podařilo se jim to.“ „My jsme byli poraženi. Oni vyhráli. A příště to bude jednodušší, protože žádný větší postih z toho neměli.“ Zdůraznila, že rodina je základ společnosti a že je potřeba rozhodnout, jakou společnost chceme. Inženýr Ivo Pata hovořil o širší společenské atmosféře vůči rodinám s dětmi a demografických dopadech, i když se diskuse držela primárně práva shromažďovacího.

Vondráček: Kauza Ellinger ukazuje, že zákon je klíčový

Vondráček v závěru na Haasovu prezentaci kauzy Ellinger přímo navázal. Připomněl, že Evropský soud v té věci řekl, že pokud protishromáždění (i to blokující) splní podmínky zákona o právu shromažďovacím, tak se téměř nedá zakazovat – určitě ne preventivně a předem.

„Pokud se máme držet toho rozsudku, pak je naprosto klíčové, jak ten zákon o právu shromažďovacím zní,“ řekl Vondráček. „Nejenom že se musí pamatovat na paragrafy, které v něm jsou, ale možná je čas se zamyslet, jestli neexistují pravidla, která by se měla zpřesnit.“ Stav z roku 2025 podle něj nelze považovat za správný výkon práva shromažďovacího. Stát historicky vznikl právě proto, aby tu neplatilo právo silnějšího.

Kulatý stůl nepřinesl hotový návrh novely. Přinesl ale jasnou shodu, že pokojné shromáždění s rodinami a dětmi nesmí končit tím, že někdo přijde, zablokuje cestu a řekne „vyhráli jsme“. Ochrana je obsahově slepá, zranitelné skupiny mají vyšší nárok na ochranu a ulice nemá právo veta. A podle Vondráčka právě kauza Ellinger ukazuje, že pokud chceme, aby to fungovalo i v praxi, nestačí jen aplikovat současný zákon z roku 1990 – je potřeba se podívat, jestli ještě odpovídá realitě a zda není čas ho aktualizovat. Debata podle něj dneškem neskončila.

Prezentace Pavla Kalendy

Oblíbené štítky

Mgr. Luboš Zálom

Mgr. Luboš Zálom

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31