Nejvýraznější změnou oproti dosud, byť s problémy, fungujícímu Dublinu III je zřízení stálého kolektivního přerozdělovacího mechanismu, jehož podstata tkví v přerozdělování migrantů ze zemí, kde jich je více jak 150 % „referenčního počtu“, což není nic jiného než odmítané kvóty, do zemí, kde je migrantů méně, než bruselskými byrokraty stanovená kvóta určuje. Členský stát by měl mít „možnost“ dočasně se realokace neúčastnit. V takovém případě bude muset za každého žadatele, za něhož by jinak byl odpovědný, zaplatit státu, jemuž byla daná osoba přidělena, příspěvek solidarity ve výši 250 000 eur, tj. cca 6 250 000 na osobu.

V listopadu 2017 výbor Evropského parlamentu pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci schválil změny v tomto nařízení Evropské komise. Nejzásadnější z nich počítá se zavedením kolektivního přerozdělovacího mechanismu, ovšem s tím rozdílem, že systém funguje automaticky (bez ohledu na počet žadatelů v daném státě). Každá země má přijmout určitý „spravedlivý“ podíl osob, který se vypočítá na základě jejího HDP a počtu obyvatel. To znamená, že větší a bohatší země budou nést větší podíl než menší a méně bohaté země. Pokud ovšem členský stát odmítne přijmout přemístění žadatelů na své území, omezí se mu přístup k finančním prostředkům EU.

Největší problém návrhu však spočívá v tom, že zatímco předchozí návrhy označované dle místa podpisu první z nich, Dublin 1990(v platnosti od 1997), římskými číslicemi byly přijímány co by mezinárodní smlouvy, a tedy schvalovány členskými státy, je azylová politika od Amsterdamské dohody, podepsána 1997(v platnosti po ratifikaci v 15 členských od 1999) plně v gesci EU a členské státy by ji v pozici protektorátů či kolonií měly, bez jakékoliv možnosti se jí vyhnout, vykonávat. Evropská komise neprosazuje Dublin IV jako novou smlouvu, ale pouze jako revizi Dublinu III. Dá se předpokládat, že ji Evropský parlament i Rada přijmou podobně jako přijali dřívější revize, protože v obou orgánech mají země, které se chtějí problémů s migranty částečně zbavit, většinu. Mýlil se tedy prezident Zeman, když v předvolebním prezidentském klání „statečně“ sliboval, že ji nikdy nepodepíše, nedostane k tomuto hrdinnému aktu vůbec šanci.

Ve svém důsledku tak dojde k tomu, že státy, které jsou z nějakých příčin, ať již teritoriálních(jsou blízko), historických(měly kolonie), politických(uprchlíky zvaly), dosud cílovými destinacemi uprchlické vlny, přesunou část svých problémů, které si do značné míry mnohdy sami zavinily, do států dosud těmito problémy málo zasažených. Takže např. Itálie, Řecko, Francie, Švédsko či Německo budou posílat migranty třeba k nám, na Slovensko či do Polska až do chvíle než na tom budeme stejně špatně jako oni a nezjistí se, že třeba v Portugalsku či Irsku ještě tolik problémů nemají, takže hurá, pak budeme odesílat migranty my tam.

Obludnost celého systému stěhování národů a kultur jenom dokresluje fakt, že státy, kam budou migranti nadekretováni, budou zodpovědné za to, že mu neutečou jinam a pozor: z migrantů, ba dokonce i těch, kteří obdrží azyl, se stanou občané druhé kategorie, protože pro ně nemá platit právo volného pohybu po EU a pracovního uplatnění v zemích Schengenského prostoru.

Jsem přesvědčen, že prosazování Dublinu IV do praxe se stane spouštěčem rozpadu EU, protože, jak řekl Petr Mach, nelze vyměnit svou bezpečnost za žádné peníze a postižené země se prostě tomuto diktátu vzepřou i tak, že nebudou migranty přijímat fyzicky, tj. neposkytnou jim žádné ubytování a další prostředky, až vše dojde k obnovení hranic a vystupování dotčených zemí z EU.

Ona doba není příliš daleko a všechny politické strany v ČR by na to měly být připraveny a předem deklarovat, jak se v takovéto přelomové chvíli zachovají.

Miroslav Červenka,
člen Republikového výboru Svobodných

Články vyjadřují pouze osobní názor autorů a nejsou oficiálním stanoviskem Svobodných, pokud není uvedeno jinak.