Zákaz kouření: další meta na cestě k fašismu dosažena

Zákaz kouření: další meta na cestě k fašismu dosažena

TOP09 se všeobecně pokládá za uskupení patřící spíše na pravou stranu politického spektra. Mezi jeho voliče se řadí lidé, kteří by nikdy nevolili sociální demokracii, natož komunisty; strana, jejímž maskotem je kníže Schwarzenberg a šéfem Miroslav Kalousek přece nemůže být socialistická! Pátečním hlasování však Top09 jasně ukázala, že namísto pravicového vidění světa, jehož středobodem je úcta k jednotlivci a k jeho přirozeným právům, se na svět dívá pohledem elitářských sociálních inženýrů, pro něž není občan nezpochybnitelnou individualitou, která se nevejde do tabulek a kolonek centrálních plánovačů, ale naopak figurkou na obrovské šachovnici, jíž lze libovolně postrkovat, usměrňovat a třeba ji i obětovat „vyšším cílům“.

Snaha socialistických politiků zakázat kouření v soukromých hospodách, restauracích a kavárnách trvá již dlouhá léta a mezi hlasitými zastánci tohoto zákona se vystřídal bezpočet politiků ze všech možných politických stran, od ODS až ke KSČM. Tím, jak falešně a emotivně se zákaz kouření v soukromých podnicích prosazoval, zdánlivě rozumně, pod pláštíkem ochrany zdraví, se z něj stal, podle mého názoru, nejpřesnější barometr ukazující, jak to ta či ona politická strana a její představitelé myslí vážně s respektem vůči svobodě jednotlivce.

Skutečně pravicového politika by něco takového nemělo ani napadnout. Primární by totiž pro něj měl být nezpochybnitelné právo jednotlivce na svobodu a majetek. Hospoda nebo restaurace je soukromým místem, jehož prostřednictvím její majitel vydělává na své živobytí – nabízí své služby tomu, kdo je ochoten za ně zaplatit. Obě strany, majitel i zákazník, do tohoto vztahu vstupují dobrovolně, a obě jsou na tom posléze lépe, než byly předtím. Nikdo není k ničemu donucen, nikdo není poškozen nebo podveden.

Majetek je nedotknutelný

Pro pravicového politika zkrátka musí být majetek nedotknutelný a jakákoliv zdůvodnění tzv. „veřejným zájmem“ musí okamžitě odmítnout. Koneckonců, nic jako veřejný zájem neexistuje. Zájem mohou mít pouze jednotlivci, nikoliv veřejnost. Neobstojí ani argument „veřejným prostorem“ – i když do hospody nebo kavárny může přijít kdokoliv, neuvaluje to na jejího majitele povinnost poskytovat něco jiného, než co sám deklaroval tím, že se rozhodl otevřít si hospodu, v níž je dovoleno kouřit. Stejně jako v jazzové kavárně musí posluchač heavy metalu, který by do ní náhodou zabloudil, strpět jemu nesrozumitelné rytmy a akordy, má zapřísáhlý nekuřák, který vidí, že na stolech jsou rozmístěné popelníky, možnost služeb, jež majitel nabízí, nevyužít, a jít o dům dál. Koneckonců, příznivce heavy metalu by také příliš nepochodil, požadoval-li by, aby se majitel jazzové kavárny lépe strefil do jeho hudebního vkusu. A požadoval-li by to cestou politického nátlaku, pokládal by to snad každý normální člověk za neomalenou drzost.

Zájmem některých lidí je přijít do hospody a kouř zde buď strpět, nebo přímo vítat (a také si zapálit). Naopak zájmem jiných je cigaretovému dýmu se vyhnout – takoví do zakouřené putyky prostě nepřijdou. A nemají žádné právo násilím požadovat, aby její majitel uvnitř svých prostor kouření omezoval.

Tzv. pravicoví poslanci, kteří dnes v bitvě vůči svobodě jednotlivce sehráli roli hanebné páté kolony, však mají jiný názor – nejsou totiž pravičáci ale socialisté jak řemen. Nejde o otevřený socialismus, ale socialismus zbaběle se schovávající se za masku moderní, liberální strany. Mnoho voličů si totiž odmítá přiznat, že smýšlejí socialisticky – volba otevřeně levicové strany je pro ně něco, co hraničí se společenským faux pas. Volit pankáče Karla nebo úspěšného boháče Babiše je naproti tomu cool. A zavírají oči, když potom Topka nebo ANO provádí politiku, za níž by se nemusel stydět žádný sociální demokrat: zvyšuje daně, zavádí nové regulace, násilím občany nutí kupovat zboží, o které by jinak neměli zájem, přikazuje jim, jak se mají chovat ve svém vlastním domě.

Co zastaví sociální inženýry?

Moderní progresivní levici, dovedně využívající lákavé pravicové mimikry, je vlastní elitářská nadřazenost, bohorovný pocit, že oni jsou těmi, kdo může lidem násilím vnucovat své vidění světa. Je dnes nemoderní kouřit? Dobrá – kouření skutečně dostává stále víc nálepku spíše něčeho podřadného a soustavné vysedávání v zakouřené špeluňce rozhodně není něčím, co by se dalo nazvat zdravým způsobem života. Ale zatímco pravicově smýšlející člověk, pokud se mu něco takového nelíbí, se tak sám nechová, moderní levičák s odznakem knížete Karla na klopě začne omezovat lidi kolem sebe. Sám přece nejlíp ví, jaký způsob života je správný!

Zatímco zákaz kouření bude možná připadat lákavý progresivním, spíše bohatším a finančně aktivním lidem z města, je tady stále velká skupina lidí, pro něž pivo a k němu zapálená cigareta představuje něco, bez čeho si svůj život neumějí představit. A i kdyby sebevíc nóbl sociologů vykreslilo tyto jednotlivce jako nevzdělané burany, nedává to nikomu právo jim jejich způsob života brát.

Pokud totiž dáme sociálním inženýrům právo řídit životy lidí, jaký princip je potom zastaví? Začnou-li pod záminkou zlepšení „veřejného zdraví“ zakazovat kouření v soukromých hospodách, mohou začít zakazovat kouření na ulici, příště i třeba v bytě (byt je stejně soukromý prostor jako restaurace). Mohou se začít snažit zlepšovat duševní a intelektuální stav národa a zakazovat sledování zábavných pořadů a čtení brakových knížek. Mohou se snažit zvyšovat kondici Čechů a nakazovat, kdy a jak cvičit. Ale mohou také zakazovat cvičit přespříliš – protože nadmíra cvičení může být zdraví škodlivá! Argumentace šikmou plochou, dalo by se říct – ale proč vlastně? Princip je jasný: přiznali jsme státu právo vlámat se do soukromého prostoru a pod záminkou „vyššího dobra“ určovat, jak se zde má jeho majitel chovat. Jestliže je restaurace soukromým prostorem (a tím je – bez ohledu na to, že ji navštěvuje „veřejnost“), jaký zásadní rozdíl je mezi ní a soukromým bytem?

Ve skutečnosti zde nejde „veřejné blaho“ – ono ani nic takového neexistuje. Cílem je uplatnění moci, za každou cenu; vnucení své představy života druhým, i za cenu násilí. Motivem je elitářská bohorovnost a nadutost, pohrdající všemi ostatními.

Není obtížné si představit svět, v němž nás nakonec nafoukaná politická elita zcela ovládne a bude určovat každý aspekt našeho života. Nemusí nutně nabývat podoby brutální a krvavé diktatury ve stylu Orwellova románu 1984, může mít i podobu všudypřítomně konejšivé, mateřsky pečující totality, která nám, prý v našem vlastním zájmu, nedovolí svobodně jednat. A většina lidí si ani neuvědomí, že žije ve fašistické totalitě, protože fašismus máme spojený s válečnými hrůzami, koncentračními tábory a pochodujícími černými košilemi v ulicích. Ne, lidé takový fašismus poslušně a ochotně přijmou – odpovědnost za svůj vlastní život je přece tak náročná a přemýšlení způsobuje vrásky!

Každý úspěšný pokus zakázat kouření v soukromé restauraci, omezovat prodejní dobu v obchodech, zakazovat nebo znepřístupnit nezdravé jídlo, to vše představuje jeden malý dílek v dlouhodobé snaze opatrně, salámovou metodou ovládnout naše životy. S každým ukrojeným dílkem se posouváme k úplné nesvobodě blíže, než se nám na první pohled může zdát. Část svobody, již zavedením jednoho jediného zákazu ztratíme, velmi těžko získáme zpět. Je mnohem snazší zabránit zavedení takového zákazu, než se pak snažit vše zpětně napravovat. A jednoho dne už může být příliš pozdě.

Svoboda je nesrovnatelně cennější než pohodlí a záruka vždy čistého, nezakouřeného vzduchu. A já, ač nekuřák, chci mít možnost jít si sednout do zakouřené putyky. Proč? Do toho fašistům, kteří pro zákaz kouření dnes zvedli ruku, nic není.

Luboš Zálom,

místopředseda středočeských Svobodných 

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Libor Vondráček v pořadu 360° CNN Prima NEWS hájil vládní rozpočet na rok 2026, vysvětloval, proč podle něj obrana reálně neklesá pod 2 % HDP, a bránil opatrný postup vlády při řešení prudkého zdražení nafty

Rozpočet 2026: proti „vycucaným číslům“

V debatě nad čerstvě schváleným rozpočtem (schodek 310 miliard) Vondráček tvrdil, že současná verze je „návrat do reality“ po Stanjurově návrhu, který podle něj stál na „vycucaných číslech“ a nepočítal s reálnými výdaji, zejména na dopravu. Kritizoval, že dříve chyběly peníze na už vysoutěžené dopravní stavby, zatímco nyní se podle něj podařilo peníze na tyto projekty zajistit, a naopak ušetřit u armádních nákupů, které nebyly ani soutěžené.

Zároveň připomněl, že po započtení chybějících prostředků pro SFDI by reálný schodek starého návrhu nebyl 286, ale kolem 323,5 miliardy. Národní rozpočtovou radu, vedenou Mojmírem Hamplem, použil jako argument, že realita je blíže nynějším vládním číslům než původním představám bývalé vlády.

Obrana: 2 % a víc, ale bez „honění procent“

Na výtku opozice, že kabinet „kašle na obranu“, Vondráček odpověděl, že klíčové je dívat se na celkové výdaje na obranu, nejen na kapitolu Ministerstva obrany. Tvrdil, že celkový balík pro obranu roste o zhruba 13 miliard a že se tak dostává nad hranici 2 % HDP (uváděl 2,07 %), přičemž do obrany se započítávají i výdaje jiných resortů, například infrastruktura využitelná pro přesuny armády.

Odmítl představu „nahánění procent“ předčasnými zálohovými platbami či zbytečnými nákupy jen proto, aby se papírově splnil cíl: podle něj je lepší kupovat to, co armáda skutečně potřebuje, a zároveň držet schodek nižší než v návrhu předchozí vlády. Připomněl také, že historicky měla ODS za svých vlád výdaje na obranu kolem 1 % HDP, zatímco dnes jsou násobně výš.

Na otázku, zda Česko naplní dlouhodobý závazek vyšších výdajů do roku 2035, odpověděl vyhýbavě s tím, že závazků se koalice nevzdala, ale nejdřív potřebuje „ekonomický růst a sociální smír“, jinak budou i vysoké obranné výdaje politicky těžko obhajitelné.

Spor o dluh: kdo je „levicový“?

Jan Skopeček označil současný rozpočet za „šílený“ a Svobodné za „novou levicovou stranu“, která se podílí na růstu deficitu oproti původním 286 miliardám. Vondráček kontroval, že právě za vlád ODS vznikl nárůst dluhu o zhruba 1200 miliard a že v poměru k HDP šlo o rekord.

Zdůraznil, že do současného rozpočtu koalice dokázala vtělit i zrušení „zelené daně“ – poplatku za obnovitelné zdroje, který podle něj uměle zdražoval energie a tlačil inflaci nahoru. Tvrdil, že díky tomu je inflace okolo 1,6 % a že se to podařilo bez zvýšení odvodů pro OSVČ.

Vlček ze STAN naopak argumentoval, že čísla vlády nesedí, protože nepočítají s nespotřebovanými výdaji a dalšími příjmy z EU, a že rozpočet je „nezákonný“ a neodpovídá dnešní bezpečnostní realitě. Vondráček odmítl, že by šlo o „prázdný“ rozpočet, a připomněl, že právě z nespotřebovaných výdajů se dříve financovaly některé sliby minulé vlády.

Nafta +6 Kč/l: monitoring teď, daňové zásahy až podle okolí

Ve druhé části pořadu řešila čtveřice skokové zdražení nafty, která za týden podražila zhruba o 6 Kč na litr a místy se v rámci jednoho města lišila až o 10 Kč. Radek Vondráček jako „těžký řidič“ uznal, že rozdíl 10 Kč je extrém, ale připomněl, že část rozdílů může být dána aditivy a typem paliva.

ODS přišla s návrhem snížit spotřební daň o 1,70 Kč z litru, který chtěla urychleně projednat; Skopeček to označil za „relevantní krok“ na omezenou dobu. Vondráček jej varoval, že jisté je jen to, že takový krok udělá díru zhruba 11 miliard do rozpočtu, zatímco dopad na konečnou cenu není garantovaný. Připomněl také, že Maďarsko se svým zastropováním cen pohonných hmot narazilo na problémy a nechce opakovat chyby, které vedou k nedostatku a frontám.

Stropy, Polsko, Maďarsko a daně

Na dotaz, zda by podpořil zastrojování marží jako „krajní variantu“, Libor Vondráček připomněl zkušenost z roku 2022: podle něj „nejlepší model“ zvolilo Polsko, které šlo cestou snížení daní, zatímco maďarské stropy přinesly vedlejší problémy. Pokud by okolní státy znovu začaly snižovat spotřební daň, Česko by podle něj nemohlo zůstat stranou, jinak by přicházelo o tranzitní tankování.

K ODS byl v této věci kritický: připomněl, že když se během energetické krize mluvilo o stropech, tehdejší premiér nejdřív označoval stropování za populismus, aby krátce před volbami koalice prezentovala zastropování energií na billboardech jako svůj úspěch. Podle Vondráčka je tedy na místě méně moralizování a více realistického zvažování nástrojů podle situace.

Ropa, plyn a Rusko: „neexistuje ideologicky lepší plyn“

V závěru debaty se téma posunulo k otázce energetické bezpečnosti a možného návratu k ruským surovinám. Moderátorka citovala výzvy, aby EU znovu zvážila sankce na ruskou ropu a plyn, a připomněla argumenty, že bez ruských surovin bude doplňování zásobníků před zimou složité.

Vondráček zopakoval dlouhodobou pozici Svobodných: podle něj „neexistuje ideologicky lepší nebo horší plyn“ a Slovensko je příkladem země, která reálně mnoho alternativ nemá. Poukázal na to, že i Ukrajina, která s Ruskem válčí, ruské suroviny odebírá, a položil otázku, zda omezení odběru ze strany EU skutečně vedla k menším ztrátám na životech.

Zároveň upozornil, že výpadek dodávek přes Hormuzský průliv – kudy prochází zhruba pětina světové produkce – Rusko samo nenahradí, a proto se primárně dívá na globální trh a diverzifikaci. Kritizoval „pokrytectví“, kdy Evropa formálně sankcionuje, ale zároveň roste dovoz ruského LNG po moři například do Francie, a vyzval k otevřené debatě bez ideologických klišé.

Na přímou otázku, zda Česko „obětuje sankce a Ukrajinu“, odpověděl, že o zrušení sankcí se nyní v EU fakticky nejedná a že případná změna musí být součástí širšího balíčku, nikoli izolovaného kroku jednoho státu.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31