Jako údajný pravičák chce Klaus ml. regulovat soukromou společnost a nařizovat jí, co si kdo může či nemůže psát na jejich webu. Respekt k soukromému vlastnictví, jeden z axiomů pravice a klasického liberalismu, mu najednou zřejmě nic neříká.

Klause ml., stejně jako nikoho jiného, nikdo nenutí, aby byl uživatelem Facebooku. Facebook Klause, v souladu s podmínkami užívání, se kterými Klaus dobrovolně souhlasil, cenzuruje pouze na svém vlastním webu, uvnitř prostoru, který této společnosti patří. Klaus ani nikdo jiný nemá žádné „přirozené právo“ publikovat své příspěvky na Facebooku. Mimo tuto sociální síť však Klause nikdo necenzuruje. Klausovi nikdo nebrání založit si svůj vlastní web či sociální síť (ostatně Klaus své texty čile publikuje všude možně, včetně svého osobního blogu), případně časopis či noviny, kde bude pravidla hry určovat on.

Představme si hypotetickou situaci, kdy by Klaus ml. byl majitelem nějakého takového média. Měl by právo v něm publikovat kdokoliv, kdo by chtěl? Samozřejmě, že neměl. Těžko by se Klausovi líbilo, kdyby například komunisté chtěli v jeho časopise vydávat své články. A teď si představte, že by odmítnutí komunisté (či kdokoliv jiný), začali Klausovi hrozit, že navrhnou zákon, který jim umožní v jeho časopise vydávat své články, protože to, že Klaus jejich texty odmítá, je „nehorázná cenzura“.

Absurdní, že? S tím, že zatímco u komunistů by mě to úplně nepřekvapilo, tak u člověka, který se pomalu stylizuje do role vůdce pravice, je to velmi zarážející.

Když se však řekne a), mělo by se říct i b).

Domnívám se, že omezování svobody projevu ze strany státu je principiálně špatné a nesprávné. Svoboda projevu by neměla být limitována. Na svém vlastním písečku (noviny, web, časopis atp.) nechť si každý cenzuruje, jak chce, nikdo by neměl mít právo určovat vlastníkovi novin či sociální sítě co nesmí a co naopak musí publikovat.

Stát by však nijak neměl omezovat mantinely. Měl by nechat jednotlivá média (potažmo jednotlivce jako takové), ať si dle svého uvážení publikují cokoliv, co chtějí. Špatné je tedy Facebooku nařizovat, že něco musí publikovat (nesmí smazat), stejně jako je špatné mu nařizovat, že něco nesmí publikovat (musí smazat).

Rasismus ze společnosti nevymýtíme tím, že budeme trestat jeho mluvené či psané projevy. Projev každého člověka je jeho vlastní vizitkou, dopřejme tedy lidem, ať si o nich ostatní mohou na základě jejich projevů a textů udělat obrázek. V momentě, kdy si stát usurpuje právo omezovat svobodu projevu, také může lehce dojít k tomu, že bude toto omezování zneužito, jako tomu vidíme například při snahách o omezování kritiky islámu, která je v rámci pokusů o dehonestaci těchto kritiků často vydávána za tzv. „islamofobii“, která se „rovná rasismu“, a proto se s ní musí stejným způsobem zacházet (tj. postavit mimo zákon).

Svobodu slova tu nemáme od toho, abychom si povídali o počasí, ale od toho, aby mohly zaznít věci, se kterými hrubě nesouhlasíme a které se nám hnusí. Aneb jak napsal John Stuart Mill ve své eseji O svobodě (1859), „měli bychom tolerovat i ty projevy, se kterými krajně nesouhlasíme a které se nám zdají sebevíce nemorální, a to proto, že pravda se nejsnáze objeví jako výsledek ničím neomezovaného intelektuálního souboje, ze kterého nebudeme předem vyřazovat žádné myšlenky“. Pokud bychom mohli říkat, číst a od druhých slyšet jen to, co my sami považujeme za přijatelné, koncept svobody projevu jako takový by se stal nadbytečným.

Jan Werner,
člen Svobodných

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.