Z vlády se poslední dobou trousí nápady, že bychom díky legalizaci konopí mohli vybrat až 1,8 miliardy korun na daních. Piráti okolo toho navíc nalepí nálepku svoboda a tváří se, že to zdůvodňují výnosem z daní má něco společného se svobodou. Legalizace však přeje „připraveným“ těm, co rychle a snadno získají licenci. Trh se tím uzavírá pro hrstku vyvolených, kteří mají z prodeje konopných látek hezký byznys a nijak to nemění situaci těch, kteří byli vláčeni po soudech za nalezení rostlin u nich ve skleníku.
Jen pár příkladů z minulosti:
Pirátská cesta „legalizace“ ve skutečnosti není cestou ke svobodě, ale cestou k centrálnímu dohledu a dobrému výdělku pro pár vyvolených po vzoru plánované Německé úpravy. Centrální registr uživatelů (konopí, kratomu atd.) navíc otevírá Pandořinu skříňku, kdy po centrálním registru hráčů hazardních her by mohl přijít ještě centrální registr kuřáků a uživatelů alkoholu…
Pokud si člověk domyslí, že o tom všem se bavíme v době vznikajícího plánu na zavedení CBDC měny, pak lze jen (bláhově) doufat, že „sociální kredity“, které byly již úspěšně otestovány v Číně, nebudou na tyto registry napojeny. Známý film Demolition Man nám jasně představuje svět, kde si pivo můžete dát jen za odměnu.
Legalizace v podání Pirátů umetá cestu právě k této formě nesvobody, a proto budu vždy prosazovat cestu dekriminalizace. Kromě limitu dospělosti (18 let) jako v případě alkoholu či cigaret, není důvod, aby se někdo zajímal o to, kdo pije kolik, jakého alkoholu.
PS: kromě z,dravotní pojišťovny v systému, kde jsou pojišťovny skutečně pojišťovnami a já se při podpisu smlouvy o zdravotním pojištění zavážu jí tyto informace sdělovat, aby mi byla vyměřena adekvátní výše pojistného).
Libor Vondráček, předseda strany
Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.
Libor Vondráček v debatě o dotacích pro Agrofert hájil nárokové dotace jako systém, který má po splnění podmínek fungovat stejně pro všechny. V pořadu Události, komentáře se s Markem Výborným přel o to, zda je současný postup vlády a resortů dostatečně jistý, nebo naopak zbytečně riskantní.
Debata se točila kolem posledního dopisu Evropské komise a kolem toho, zda české úřady mohou dál vyplácet dotace firmám z Agrofertu. Výborný tvrdil, že bez jasného vyřešení střetu zájmů Andreje Babiše nelze mít jistotu, že peníze nebudou později problém. Vondráček naopak upozorňoval, že poslední oficiální stanovisko Bruselu dalo za pravdu Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu v části týkající se nárokových dotací, a že je proto rozumné vycházet z toho, co je právě teď oficiální, ne ze spekulací.
Nárokové dotace
Vondráček opakovaně vysvětloval rozdíl mezi nárokovými a nenárokovými dotacemi. Nárokové dotace podle něj nejsou výhodou pro konkrétní firmu, ale nástroj, na který má po splnění podmínek nárok každý, kdo je splní. Použil k tomu i obraz „dotace na mrkev“, aby ukázal, že v takovém systému nerozhoduje, kdo přesně podává žádost, ale jestli jsou splněná pravidla.
Zároveň ale šel dál než jen k obhajobě jednoho dotačního režimu. Řekl, že obecně je proti všem dotacím a že zemědělské dotace by měly být zrušeny v celé Evropské unii. Pokud už ale tento systém existuje, pak podle něj platí, že nečerpání nárokových dotací je pro české zemědělce konkurenční nevýhoda. Z tohoto pohledu je pro něj důležitější rovnost podmínek než snaha dotace vykládat tak, aby v konkrétním případě někoho poškodily.
Riziko a právo
Výborný se snažil debatu vrátit k tomu, že stát má chránit veřejné peníze a nenechat se zahnat do situace, kdy zůstane bez právní jistoty. Vondráček na to reagoval opatrněji: pokud existuje riziko arbitráží, je podle něj lepší postupovat podle posledního oficiálního stanoviska a nesnažit se hned přerušit vyplácení podpory jen z obavy, že by někdy v budoucnu mohl vzniknout spor.
Tento postoj mu vycházel z jednodušší logiky, kterou v debatě držel od začátku: stát nemá vytvářet pravidla, která některým subjektům dávají konkurenční nevýhodu, pokud už jsou podmínky nastavené jako univerzální. Neobhajoval Agrofert jako výjimku, ale spíše bránil systém, v němž mají všichni hráči stejná pravidla. V tom se jeho argumentace odlišovala od Výborného, který víc tlačil na právní opatrnost a riziko budoucích sporů.
Zákon a střet zájmů
Výrazná část sporu se odehrála kolem návrhu změny paragrafu 4c a kolem toho, zda má stát zpřesnit pravidla tak, aby nárokové dotace nebyly automaticky spojované se střetem zájmů. Vondráček opakoval, že zákon má podle něj oddělit reálný střet zájmů od situací, kde dotace plynou automaticky podle předem daných pravidel. Tím se snažil vysvětlit, že návrh nemá někoho vyvinit, ale odstranit nejasnost, která v praxi působí problémy.
Výborný naopak tvrdil, že taková změna by mohla oslabením pravidel pomoci Andreji Babišovi a fakticky zmenšit prostor pro pozdější vymáhání neoprávněně vyplacených peněz. Vondráček na to reagoval tím, že čím méně dotací a méně složitých rozhodnutí, tím méně možností pro chyby, které se projeví až po letech. Tahle linie mu seděla: nešlo o velká gesta, ale o technický, a přitom politicky čitelný důraz na jednoduchost a předvídatelnost.
Vyznění debaty
Celkově Vondráček v pořadu nepůsobil jako vítěz, ale jako ten, kdo dokáže svou pozici udržet bez zbytečné agresivity. Mluvil srozumitelně, nepouštěl se do osobních útoků a držel se toho, že v systému dotací je největší problém nepřehlednost a zpětné přehodnocování pravidel. Právě díky tomu vyzněl pro něj večer relativně příznivě, i když šlo o spor, v němž měl proti sobě ostře naladěného Marka Výborného.
Vondráčkovo vystoupení tak posloužilo spíš jako ukázka jeho stylu než jako demonstrace síly. Nešel do debaty s velkými hesly, ale s konkrétními argumenty o nárokových dotacích, právní jistotě a smyslu státních zásahů. A právě to mu v této konfrontaci pomohlo vyznít dobře, aniž by text musel přecházet do nadměrného chválení.
