Dobrodinci z Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy očividně podlehli dojmu, že jejich primárním úkolem je zvelebovat naše děti a mládež. Asi jako když jsme za minulého režimu chodili na povinné zdravotní prohlídky, pili školní mléko a dokonce i jablka okusovali, abychom měli dostatek vitaminů.
Péče o fyzické zdraví budoucích pokolení teď vystřídala péče o jejich zdraví psychické. A ejhle, zjistilo se, že jsme homofobní. Že jsme šovinističtí. Že jsme sexuálně neuvědomělí. Že jsme hlavy zabedněné a kůže líné, taková lepší zvířátka, která je nezbytné ráno vyhnat na pastvu, včas vyvenčit, některá vykastrovat a další uvázat. Jinak bychom mohli působit neplechu, my hloupé němé tváře. A nechat nás vychovávat své potomky podle svého svědomí? Ne, ne, prosím ne. Vždyť to neumíme. Stydíme se. Jsme hloupí. A jakpak by se kontrolovalo, co dětem doma vyprávíme? Inu, to ne, to by bylo příliš nebezpečné. Jsme zde pouze kvůli reprodukci. Další životní etapy už jsou na osvícencích z ministerstev.
Tak nějak musí smýšlet úřednictvo, když připravuje své výukové příručky. Po duu pamfletů o homofobii a genderově vyváženém vyjadřování přistál ředitelům škol na stolech další spisek v pořadí, tentokrát o sexuální výchově.
Je podivuhodná ona představa, že pouze pár elitních mužů či žen je schopno řízení a ostatní jsou zde od toho, aby se jako poslušné ovce nechali vést holemi pastýřů. Jednání ministerstva však této představě o uspořádání společnosti odpovídá. Svými výchovnými příručkami zasahuje do sfér, které mu nenáleží. A naskýtá se otázka, jak daleko jsou naši myslitelé ochotni zajít. Jaké další oblasti uchvátí a v kterých nám milostivě povolí vlastní mínění? A co když se vzepřeme? Co když rodiče odmítnou posílat své děti do škol, kde jsou vychovávány v rozporu s jejich svědomím? Budou zbaveni svých rodičovských práv? Budou jim děti odebírány? A jaké další příručky budou vycházet? Takové co „doporučují“ nezletilým dívkám potratit, matkám postižených dětí své potomky „odložit“, přestárlým se zabít,… že je to nereálné? Ale kdeže, to vše už tu kdysi bylo. Ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století u našeho západního souseda. Děti byly průmyslově plozeny, svým rodičům odebírány, státně vychovávány, … Byla to neblahá zkušenost. Asi nestačila.
A tak nám dnes ve školách vznikají nové předměty a nejrůznější výchovy. Výchova k evropanství, sexuální výchova a další. Na rozdíl od matematiky, chemie či geografie, které jsou ideologicky nezatížené, nebo dějepisu, biologie či společenských věd, které zatížené být mohou, ale nemusí, takové ideologické předměty do škol nepatří. Neboť mezi povinnou školní výukou a povinnou státní výchovou je podstatný rozdíl. Škola má vzdělávat, nikoli vychovávat. To patří do výhradní kompetence rodičů.
Problematičnost samotného obsahu příručky je otázkou vedlejší. Můžeme naříkat, že stát vyhazuje nesmyslné částky za paskvil, honosně nazvaný metodická příručka, který je nesourodou kompilací příspěvků pochybné kvality, názorů, obecných tvrzení, populárních dohadů, veřejně dostupných informací a statistik. Můžeme naříkat, že stát mrhá časem a lidskými zdroji na vytváření amatérských textů, které reflektují názory pochybných autorů v čele s guru sexu v našich krajích Uzlem. Můžeme naříkat, že stát zaštiťuje dokument leckdy až pornografického charakteru, nesplňující základní podmínky odborné práce, pokoušející se měnit privátní a intimní oblast lidského života na veřejnou, institucionalizovanou a didaktickou jednotku.
I kdyby se však jednalo o příručku sebelepší, její vytvoření a prosazování nespadá do kompetence státu. Ať si příručky vycházejí. Ale ať je nevydává stát. Ať si je rodiče kupují. Ale ať nám nejsou vnucovány. Ať se na trhu prosadí svou kvalitou. A ne doporučením ministerstva.
Tomáš Váňa je členem Republikového výboru Strany svobodných občanů
