VÁŇA: Školní výuka, či státní výchova?

VÁŇA: Školní výuka, či státní výchova?

Dobrodinci z Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy očividně podlehli dojmu, že jejich primárním úkolem je zvelebovat naše děti a mládež. Asi jako když jsme za minulého režimu chodili na povinné zdravotní prohlídky, pili školní mléko a dokonce i jablka okusovali, abychom měli dostatek vitaminů.

Péče o fyzické zdraví budoucích pokolení teď vystřídala péče o jejich zdraví psychické. A ejhle, zjistilo se, že jsme homofobní. Že jsme šovinističtí. Že jsme sexuálně neuvědomělí. Že jsme hlavy zabedněné a kůže líné, taková lepší zvířátka, která je nezbytné ráno vyhnat na pastvu, včas vyvenčit, některá vykastrovat a další uvázat. Jinak bychom mohli působit neplechu, my hloupé němé tváře. A nechat nás vychovávat své potomky podle svého svědomí? Ne, ne, prosím ne. Vždyť to neumíme. Stydíme se. Jsme hloupí. A jakpak by se kontrolovalo, co dětem doma vyprávíme? Inu, to ne, to by bylo příliš nebezpečné. Jsme zde pouze kvůli reprodukci. Další životní etapy už jsou na osvícencích z ministerstev.

Tak nějak musí smýšlet úřednictvo, když připravuje své výukové příručky. Po duu pamfletů o homofobii a genderově vyváženém vyjadřování přistál ředitelům škol na stolech další spisek v pořadí, tentokrát o sexuální výchově.

Je podivuhodná ona představa, že pouze pár elitních mužů či žen je schopno řízení a ostatní jsou zde od toho, aby se jako poslušné ovce nechali vést holemi pastýřů. Jednání ministerstva však této představě o uspořádání společnosti odpovídá. Svými výchovnými příručkami zasahuje do sfér, které mu nenáleží. A naskýtá se otázka, jak daleko jsou naši myslitelé ochotni zajít. Jaké další oblasti uchvátí a v kterých nám milostivě povolí vlastní mínění? A co když se vzepřeme? Co když rodiče odmítnou posílat své děti do škol, kde jsou vychovávány v rozporu s jejich svědomím? Budou zbaveni svých rodičovských práv? Budou jim děti odebírány? A jaké další příručky budou vycházet? Takové co „doporučují“ nezletilým dívkám potratit, matkám postižených dětí své potomky „odložit“, přestárlým se zabít,… že je to nereálné? Ale kdeže, to vše už tu kdysi bylo. Ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století u našeho západního souseda. Děti byly průmyslově plozeny, svým rodičům odebírány, státně vychovávány, … Byla to neblahá zkušenost. Asi nestačila.
A tak nám dnes ve školách vznikají nové předměty a nejrůznější výchovy. Výchova k evropanství, sexuální výchova a další. Na rozdíl od matematiky, chemie či geografie, které jsou ideologicky nezatížené, nebo dějepisu, biologie či společenských věd, které zatížené být mohou, ale nemusí, takové ideologické předměty do škol nepatří. Neboť mezi povinnou školní výukou a povinnou státní výchovou je podstatný rozdíl. Škola má vzdělávat, nikoli vychovávat. To patří do výhradní kompetence rodičů.

Problematičnost samotného obsahu příručky je otázkou vedlejší. Můžeme naříkat, že stát vyhazuje nesmyslné částky za paskvil, honosně nazvaný metodická příručka, který je nesourodou kompilací příspěvků pochybné kvality, názorů, obecných tvrzení, populárních dohadů, veřejně dostupných informací a statistik. Můžeme naříkat, že stát mrhá časem a lidskými zdroji na vytváření amatérských textů, které reflektují názory pochybných autorů v čele s guru sexu v našich krajích Uzlem. Můžeme naříkat, že stát zaštiťuje dokument leckdy až pornografického charakteru, nesplňující základní podmínky odborné práce, pokoušející se měnit privátní a intimní oblast lidského života na veřejnou, institucionalizovanou a didaktickou jednotku.

I kdyby se však jednalo o příručku sebelepší, její vytvoření a prosazování nespadá do kompetence státu. Ať si příručky vycházejí. Ale ať je nevydává stát. Ať si je rodiče kupují. Ale ať nám nejsou vnucovány. Ať se na trhu prosadí svou kvalitou. A ne doporučením ministerstva.

Tomáš Váňa je členem Republikového výboru Strany svobodných občanů

 

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Interview ČT24 s moderátorem Danielem Takáčem mělo být zpovědí k projevu prezidenta Petra Pavla na valném shromáždění OSN, ve skutečnosti se ale proměnilo ve čtvrthodinový výslech, v němž moderátor opakovaně tlačil hosta k jednoslovným odpovědím. Libor Vondráček, předseda Svobodných a místopředseda sněmovního výboru pro evropské záležitosti, se do této hry nenechal vtáhnout. Na otázky odpovídal klidně, s právnickou přesností a s argumenty, které se v televizních debatách o bezpečnosti objevují jen zřídka.

Hned na úvod bez vytáčení potvrdil, že agresivita jakékoliv velmoci, včetně Ruska, je hrozbou pro bezpečnost, a to zejména pro menší státy, které velmocemi nejsou. Zároveň ale upozornil na věc, kterou si mnozí diváci jistě uvědomují také: v projevech světových lídrů zaznívá slovo válka mnohem častěji než slovo mír. Vondráček připomněl, že všechny války, včetně těch světových, nakonec skončily u jednacího stolu, a proto je potřeba o mír aktivně usilovat, nikoli neustále vyvolávat dojem, že České republice bezprostředně hrozí válka. To podle něj není pravda a strašení veřejnosti nikomu nepomáhá.

Když se ho moderátor zeptal, čím k ukončení války přispěl on sám, odpověděl věcně a bez nafukování vlastní role. Zahraniční politiku podle ústavy vede ministerstvo zahraničí a nejvyšší ústavní představitelé, poslanec na to mandát nemá. Jeho příspěvkem je snaha neeskalovat situaci, a to i ve veřejné komunikaci. Připomněl bývalou ministryni obrany Janu Černochovou, která po dopadu rakety na polské území začala na sociálních sítích psát téměř o třetí světové válce, a doporučil učit se spíše od rakouské diplomacie. Bezpečnost podle něj není soutěž o to, kdo se vyjádří první a bombastičtěji. Platí staré pravidlo: dvakrát měřit, jednou řezat.

K roli Číny, kterou prezident Pavel vyzval k pomoci s ukončením války, zaujal Vondráček střízlivý postoj. Přiznal, že konkrétní výsledky čínské snahy nevidí, ale dodal podstatnou věc: konkrétní výsledky nevidíme u nikoho, jediné, kdo o mírových jednáních alespoň otevřeně mluví, jsou Spojené státy. Možnou čínskou strategii viděl v tom, že nedodává zbraně žádné ze stran, a tím konflikt neeskaluje. K prezidentově větě, že čím je země mocnější, tím větší nese odpovědnost, doplnil přesnou právní logiku: odpovědnost nese v první řadě ten, kdo jedná. Za překročení ukrajinských hranic odpovídá Rusko, stejně jako za invazi do Iráku v roce 2003 bez mandátu Rady bezpečnosti odpovídala vláda Spojených států. Jde o konzistentní měřítko, které neuhýbá podle toho, o koho se jedná.

Tuto nestrannost prokázal i u Donalda Trumpa. Přestože přiznal, že s mnoha jeho větami souhlasí, výrok o tom, že někdo může někoho poslat do pekla, označil za špatný slovník, který na půdu OSN nepatří. K reformě OSN pak nabídl jasnou vizi: organizace vznikla po druhé světové válce proto, aby pečovala o mír, a to má zůstat jejím hlavním úkolem. Nemá rozšiřovat pravomoci o pandemické úmluvy WHO ani prosazovat zelené ideologie. Zároveň ale Vondráček realisticky upozornil, že větším ohrožením pro každodenní život Čechů je dnes centralismus Evropské unie, který má nad naším životem mnohem větší moc než OSN.

U otázky, zda zrušit právo veta stálých členů Rady bezpečnosti, ukázal, že uvažuje o krok dál. Formálně by šlo o škrtnutí pár slov, jak namítal moderátor, jenže prakticky by to mohlo vést k tomu, že Čína a navázané země BRICS z OSN odejdou a velmoci přestanou spolu mluvit úplně. OSN má cenu právě jako místo, kde se politici mohou setkávat, aniž by je někdo a priori z něčeho obviňoval. V této souvislosti připomněl pokrytectví kolem cest do Číny: zatímco Ursula von der Leyenová tam za posledních deset let byla asi pětkrát, česká delegace vyvolala doma poprask.

K NATO se Vondráček vyjádřil zcela jednoznačně. Pro něj je důležité, aby platily články čtyři a pět Severoatlantické smlouvy, a na přímou otázku odpověděl, že je připraven hlasovat pro vyslání českých vojáků na pomoc spojenci, pokud bude zjevné, že probíhá otevřený válečný konflikt. Kdyby někdo zaútočil na nás, také očekáváme, že nám spojenci přijdou na pomoc. Zároveň ale rozlišil skutečnou obranu od zneužívání článku pět a připomněl Afghánistán, kde čeští vojáci přišli o život, a dnešní režim tam rozhodně není lepší než ten předchozí. Jde o poučení z historie, nikoli o zpochybňování aliance.

Profesionalitu prokázal i ve chvíli, kdy mu moderátor předložil výrok slovenského premiéra Roberta Fica, že nechce, aby se Slovensko stalo součástí vojenského konfliktu kvůli nějakému článku pět. Místo aby se nechal vtáhnout do komentování citátu vytrženého z kontextu, Vondráček férově uvedl, že výrok neslyšel a nezná jeho kontext ani tón. Přesto dodal, že on sám by na Ficově místě volil jiná slova. Taková odpověď není vytáčením, ale projevem odpovědnosti politika, který nechce hodnotit cizí slova, dokud si je sám neověří.

Nejostřejší část rozhovoru se týkala hybridní války a důvěry v tajné služby. Vondráček uvedl, že Rusko vede hybridní válku proti NATO, což se dotýká i Česka, a že nejlepší obranou je pravdivá komunikace vlády. Na naléhání, zda bere za fakt vše, co řeknou tajné služby, odpověděl jako právník: nečiní tak automaticky a pro označení něčeho za fakt uplatňuje podobně přísná kritéria jako trestní řízení. Jako příklad uvedl útok na Nord Stream, kde se to, co se zpočátku prezentovalo přesvědčivě jako fakt, po letech vyšetřování ukázalo jinak. Připomněl, že pachatele lze stíhat i v nepřítomnosti, jak se to děje u válečných zločinců, a pokud jsou u Vrbětic jmenováni konkrétní lidé, mělo by to vést k soudnímu řízení, stejně jako tomu bylo po 11. září. Nejde o nedůvěru ke státu, ale o požadavek na právní stát.

Oblíbené štítky

Svobodni-31