píšu Vám dnes pobízen svými anglickými přáteli nejen jako český, ale zásluhou rodinné historie také jako britský občan, abych Vás podpořil ve Vašem úsilí o odmítnutí Lisabonské smlouvy a zároveň snažně za sebe i za ně poprosil: Vydržte!
Jistě víte, že naprostá většina obyvatel Spojeného království ve Vás vidí jedinou naději, aby se po červnových volbách konalo v Británii referendum.
Od nicejské tzv. ústavní smlouvy předělané do lisabonské podoby se už nevedou v Evropě referenda, s vyjimkou Irů, kterým byl nařízen nedůstojný reparát a kde se za naše peníze vede masivní a demagogická kampaň. I tohle je dnes považováno za demokracii. Nejde mi jen o meritum nad – vlády, která nemusí skládat nikomu účty (audit), vlády nevolené a neodvolatelné unijní byrokracie, jež má být z principu, to znamená absolutně, vždy lepší než naši volení a odvolatelní zástupci. Jde mi daleko více o to, že jsme dnes a denně všichni vystaveni, tak jako kdysi, oficiální lži. Lže se nám, že má Evropa společnou ideu a že je nejenom naší společnou civilizací, ale i národem. Lže se nám, že je Evropský parlament demokratickou institucí, že Lisabonská smlouva posiluje demokracii, že násilné budování integrálního nad – státu vytváří mír a prosperitu v Evropě. Mír a prosperitu vždy ohrožovalo jenom jedno – imperiální hegemonie. Je to přesně naopak. Čím více se nevolení a odvolení politici budou snažit utužovat vládu evropského superstátu, tím více bude Evropa oscilovat k extrémům.
Politika by měla být věcí míry, uměřenosti a kompromisu. Jakmile je něčeho nadmíru, je konec míru, ať už se jedná o daně, sociální pomoc, byrokracii, státní moc a dokonce i o svobodu (anarchie), jde o extrém. Evropská unie ruší politiku jako aktivitu svobodných občanů, kteří se se svými lojálními sousedy dohadují o tvaru a záměru své milované tradiční (teritoriální) obce. S unií se přít nelze. Má na pomoc svůj soudní dvůr a poslušný europarlament. Jestliže naši poslanci vytvoří legitimní vládu a vlády mnoha zemí vytvoří společně nadvládu, je taková jednosměrně druhotně delegovaná a odtažitá svrchovaná moc v rozporu s jejím mandátem. Cožpak jsme kdy volili svou vládu, aby se vzdala vlády? Kdo bude kontrolovat delegáty delegátů (Terentius)? Nad tím se konečně pozastavil i německý ústavní soud.
Pane prezidente, vím, že tohle všechno víte. Budou Vás nazývat extremistou, budou Vás nenávidět, budou Vás osočovat, budou Vám vyhrožovat. Vytrvejte! Odmítněte tuhle velkolepou lež. Jste dnes sám jako kdysi Alexandr Solženicyn, autor slavného manifestu: „Nežít se lží!“ Za Vámi však tak jako kdysi za ním, stojí stamilióny občanů, kterým nebylo dovoleno promluvit.
V úctě Váš,
Alexander Tomský
Publikováno v britském deníku The Daily Telegraph,
autor je členem Svobodných a místopředsedou krajského sdružení v Praze
Interview ČT24 s moderátorem Danielem Takáčem mělo být zpovědí k projevu prezidenta Petra Pavla na valném shromáždění OSN, ve skutečnosti se ale proměnilo ve čtvrthodinový výslech, v němž moderátor opakovaně tlačil hosta k jednoslovným odpovědím. Libor Vondráček, předseda Svobodných a místopředseda sněmovního výboru pro evropské záležitosti, se do této hry nenechal vtáhnout. Na otázky odpovídal klidně, s právnickou přesností a s argumenty, které se v televizních debatách o bezpečnosti objevují jen zřídka.
Hned na úvod bez vytáčení potvrdil, že agresivita jakékoliv velmoci, včetně Ruska, je hrozbou pro bezpečnost, a to zejména pro menší státy, které velmocemi nejsou. Zároveň ale upozornil na věc, kterou si mnozí diváci jistě uvědomují také: v projevech světových lídrů zaznívá slovo válka mnohem častěji než slovo mír. Vondráček připomněl, že všechny války, včetně těch světových, nakonec skončily u jednacího stolu, a proto je potřeba o mír aktivně usilovat, nikoli neustále vyvolávat dojem, že České republice bezprostředně hrozí válka. To podle něj není pravda a strašení veřejnosti nikomu nepomáhá.
Když se ho moderátor zeptal, čím k ukončení války přispěl on sám, odpověděl věcně a bez nafukování vlastní role. Zahraniční politiku podle ústavy vede ministerstvo zahraničí a nejvyšší ústavní představitelé, poslanec na to mandát nemá. Jeho příspěvkem je snaha neeskalovat situaci, a to i ve veřejné komunikaci. Připomněl bývalou ministryni obrany Janu Černochovou, která po dopadu rakety na polské území začala na sociálních sítích psát téměř o třetí světové válce, a doporučil učit se spíše od rakouské diplomacie. Bezpečnost podle něj není soutěž o to, kdo se vyjádří první a bombastičtěji. Platí staré pravidlo: dvakrát měřit, jednou řezat.
K roli Číny, kterou prezident Pavel vyzval k pomoci s ukončením války, zaujal Vondráček střízlivý postoj. Přiznal, že konkrétní výsledky čínské snahy nevidí, ale dodal podstatnou věc: konkrétní výsledky nevidíme u nikoho, jediné, kdo o mírových jednáních alespoň otevřeně mluví, jsou Spojené státy. Možnou čínskou strategii viděl v tom, že nedodává zbraně žádné ze stran, a tím konflikt neeskaluje. K prezidentově větě, že čím je země mocnější, tím větší nese odpovědnost, doplnil přesnou právní logiku: odpovědnost nese v první řadě ten, kdo jedná. Za překročení ukrajinských hranic odpovídá Rusko, stejně jako za invazi do Iráku v roce 2003 bez mandátu Rady bezpečnosti odpovídala vláda Spojených států. Jde o konzistentní měřítko, které neuhýbá podle toho, o koho se jedná.
Tuto nestrannost prokázal i u Donalda Trumpa. Přestože přiznal, že s mnoha jeho větami souhlasí, výrok o tom, že někdo může někoho poslat do pekla, označil za špatný slovník, který na půdu OSN nepatří. K reformě OSN pak nabídl jasnou vizi: organizace vznikla po druhé světové válce proto, aby pečovala o mír, a to má zůstat jejím hlavním úkolem. Nemá rozšiřovat pravomoci o pandemické úmluvy WHO ani prosazovat zelené ideologie. Zároveň ale Vondráček realisticky upozornil, že větším ohrožením pro každodenní život Čechů je dnes centralismus Evropské unie, který má nad naším životem mnohem větší moc než OSN.
U otázky, zda zrušit právo veta stálých členů Rady bezpečnosti, ukázal, že uvažuje o krok dál. Formálně by šlo o škrtnutí pár slov, jak namítal moderátor, jenže prakticky by to mohlo vést k tomu, že Čína a navázané země BRICS z OSN odejdou a velmoci přestanou spolu mluvit úplně. OSN má cenu právě jako místo, kde se politici mohou setkávat, aniž by je někdo a priori z něčeho obviňoval. V této souvislosti připomněl pokrytectví kolem cest do Číny: zatímco Ursula von der Leyenová tam za posledních deset let byla asi pětkrát, česká delegace vyvolala doma poprask.
K NATO se Vondráček vyjádřil zcela jednoznačně. Pro něj je důležité, aby platily články čtyři a pět Severoatlantické smlouvy, a na přímou otázku odpověděl, že je připraven hlasovat pro vyslání českých vojáků na pomoc spojenci, pokud bude zjevné, že probíhá otevřený válečný konflikt. Kdyby někdo zaútočil na nás, také očekáváme, že nám spojenci přijdou na pomoc. Zároveň ale rozlišil skutečnou obranu od zneužívání článku pět a připomněl Afghánistán, kde čeští vojáci přišli o život, a dnešní režim tam rozhodně není lepší než ten předchozí. Jde o poučení z historie, nikoli o zpochybňování aliance.
Profesionalitu prokázal i ve chvíli, kdy mu moderátor předložil výrok slovenského premiéra Roberta Fica, že nechce, aby se Slovensko stalo součástí vojenského konfliktu kvůli nějakému článku pět. Místo aby se nechal vtáhnout do komentování citátu vytrženého z kontextu, Vondráček férově uvedl, že výrok neslyšel a nezná jeho kontext ani tón. Přesto dodal, že on sám by na Ficově místě volil jiná slova. Taková odpověď není vytáčením, ale projevem odpovědnosti politika, který nechce hodnotit cizí slova, dokud si je sám neověří.
Nejostřejší část rozhovoru se týkala hybridní války a důvěry v tajné služby. Vondráček uvedl, že Rusko vede hybridní válku proti NATO, což se dotýká i Česka, a že nejlepší obranou je pravdivá komunikace vlády. Na naléhání, zda bere za fakt vše, co řeknou tajné služby, odpověděl jako právník: nečiní tak automaticky a pro označení něčeho za fakt uplatňuje podobně přísná kritéria jako trestní řízení. Jako příklad uvedl útok na Nord Stream, kde se to, co se zpočátku prezentovalo přesvědčivě jako fakt, po letech vyšetřování ukázalo jinak. Připomněl, že pachatele lze stíhat i v nepřítomnosti, jak se to děje u válečných zločinců, a pokud jsou u Vrbětic jmenováni konkrétní lidé, mělo by to vést k soudnímu řízení, stejně jako tomu bylo po 11. září. Nejde o nedůvěru ke státu, ale o požadavek na právní stát.
