Ve školních „učebnicích“ pro malé děti v mnoha státech evropské unie lze číst větu: „Euro je každodenní symbol hospodářské integrace jednotného trhu i budoucnosti a pokroku celé evropské (politické) integrace.“
Vyzařuje z ní nezlomná víra evropských elit a politiků, že je společná měna vnějším znakem vnitřní duchovní jednoty nového evropanství. A jen nepřítel či zapšklý reakcionář by se chtěl posmívat idealistické víře. Má znamenat totožnost unie a její měny, a proto tak často slyšíme, že nelze připustit opuštění eurozóny, neboť by to zahájilo rozpad Unie. Proto musí být euro zachráněno za každou cenu. Opravdu?
Ohrožená evropská elita ústy svých ekonomů teď tvrdí, že nikoli společná měna, ale nezodpovědné chování řeckých, irských či portugalských politiků způsobilo krizi a teprve nastolení fiskální disciplíny a hlubší integrace na způsob evropského ministerstva financí vše vyřeší. Čistě teoreticky je to pravda, prakticky je to ale nesmysl. Dokud platili Irové librou, byl hospodářský zázrak chráněn stoupajícími úroky a stoupající hodnotou vlastní měny a k přehřátí ekonomiky by automaticky nedošlo. Jak mohli politici zabránit tomu, aby si irské banky nepůjčovaly levné euro, které podnítilo irskou inflaci i špatné investice a spekulativní trh? Jak měli zabránit špatným úvěrům, když byli ještě dlužníci solventní? Masivní zvýšení daní nepřipadalo politicky v úvahu, stejně jako stagnace platů státních zaměstnanců, když v soukromém sektoru rostly platy jako o závod. Velice složitá a podivná by musela být regulace bank, aby nelikvidovala normální úvěry i ty spekulativní zároveň.
Ani fiskálně opatrné Španělsko nemělo šanci. Ještě uprostřed recese mělo státní dluh o polovinu menší než Německo, jenomže vnitřní inflace způsobila astronomický propad bilance obchodní. Španělský export přestal být konkurenční. A teď prý mají španělští politici, nádavkem socialističtí, nahradit externí devalvaci měny, devalvací vnitřní čili tvrdým snižováním platů a státního rozpočtu. Chtít po politicích, aby prohráli volby? A většinou to trvá celá léta, než nezaměstnanost výrazně sníží platy. Chtít, aby recese splácela dluhy? Španělsko se dostalo do pasti eura a nemá, na rozdíl od konkurenceschopného Irska a devalvaceschopné Anglie, východisko. Jen masivní finanční pomoc unie.
Ta ovšem povede k devalvaci eura a následné inflaci v eurozóně. Po počáteční výhodě se exportní boom Německa zastaví. Skutečnost nakonec zvítězí nad vírou idealistů a bude velmi nepříjemná.
A ekonomům, kteří budují svou kariéru v intencích integračních europolitiků, stále opakujme: Španělé a Irové nebyli neschopní ani nezodpovědní, to euro jim neumožnilo dohonit vyspělé státy unie. Evropa není jako Amerika, nemá společný jazyk, a proto nemůže mít společný trh práce, kde se stěhují lidé, nejen peníze, není ani národem, aby vytvořila makroekonomickou nadvládu, kde budou jedni rádi a loajálně dotovat ty druhé. Podle Angličanů hraničí politická snaha přijmout euro s velezradou. Nemělo by to platit i u nás?
Alexander Tomský je členem Svobodných
