Česko rapidně ztrácí  vojáky v záloze připravené doplnit bojové jednotky v případě války. Jelikož armáda nikdy nedostala rozpočet, s nímž počítal plán její profesionalizace, nemohla přijímat nové vojáky a tím zachovat udržitelný cyklus odchodů do zálohy. To vše se navíc děje v situaci, kdy se zvyšují bezpečnostní rizika. Jedním z možných řešení jsou tzv. teritoriální zálohy, o nichž se však ve veřejném prostoru příliš nehovoří.

Přitom sněmovna nyní tančí kolem kontroverzní novely branného zákona, kde by toto téma mohlo a mělo zaznít. Leč nezaznívá.

Odložená spotřeba

O novele se říká leccos: že je kvůli Rusku; že obnovuje „vojnu“; že v praxi nic důležitého nemění, protože branná povinnost je tu stále. To jsou z velké části omyly a polopravdy. Pravda je taková, že novela branného zákona nemá nic společného s aktuálními konflikty ani s ohrožením země. Její kořeny se táhnou právě k rozpočtu resortu obrany. Jmenovitě do roku 2011, kdy vznikla další tzv. Bílá kniha obrany, a k magickému slovnímu spojení „odložená spotřeba“.

„Princip odložené potřeby předpokládá, že vláda bude moci přijmout mimořádná opatření ještě před vyhlášením stavu ohrožení státu a válečného stavu. Vyhlášení mimořádných opatření znamená, že fyzické i právnické osoby budou mít povinnost zapojit se do přípravy k obraně státu. Mimořádná opatření se provádějí v souběhu s předběžnými opatřeními realizovanými v ozbrojených silách České republiky. Tato opatření předpokládají legislativní změnu,“ říká zmíněný dokument Ministerstva Obrany ve své sekci 7.13.5.

Branná povinnost skutečně nikdy nezmizela. To novela nemění. Novela mění to, že zatímco doposud o „mimořádných opatřeních“ jako povolání „záložáků“ do zbraně rozhodovala celá Poslanecká sněmovna a Senát, tedy nejen vláda, ale i opozice, a to na základě jasných signálů o nebezpečí, nově bude tuto silnou pravomoc v rukou držet samotná vláda. Otázkou je proč.

Posledních 15 let řada politologů a analytiků tvrdila, že jedinou bezpečnostní hrozbou jsou teroristé a balistické střely a klasický konflikt vysoké intenzity se zapojením tanků, dělostřelectva a letectva – ano, přesně takový, jako probíhá na Ukrajině či v Iráku, Sýrii a nyní Jemenu – nehrozí. A kdyby náhodou ano, bude se o něm vědět řadu let dopředu. To se samozřejmě líbilo politikům: tanky, děla a letouny se musí draze udržovat a modernizovat. Proti terorismu stačí pár desítek příslušníků sil zvláštního určení, jejichž výcvik se na celý měsíc spláchne za cenu jediného cvičného letu Gripenu.

To si ale nikdo nemohl dovolit říci „natvrdo“. Proto se přišlo s tzv. konceptem odložené spotřeby. Ten ve stručnosti říkal, že teď většinu armády zrušíme, sklady rozprodáme a techniku necháme shnít, ale kdyby šlo do tuhého, vláda si toho všimne a všechno potřebné znova nakoupí a sežene lidi. Jak ty lidi sežene? Povolá je. A toto jsou ty „předpokládané legislativní změny“, o kterých mluví Bílá kniha obrany.

Dopady odvodů

Jenže právě tady vzniká problém. Každý, kdo projde odvodem, se totiž stává vojákem v záloze, se kterým si po novele vláda může dělat, co se jí zlíbí. Jenže zatímco „postaru“ by byli branci povoláváni tváří tvář konkrétní krizi, nyní se budou odvádět „preventivně“: každý se bude muset postavit před odvodní komisi a říci buď „ano, budu bránit ČR proti komukoli, na koho mne kterákoli budoucí vláda pošle“ nebo „ne, to nebudu riskovat“. A zatímco snad celý národ by byl ochoten bránit svou zemi, kraj, město proti invazi ozbrojených band pod prapory Islámského státu, bianco směnku na účast v těch či oněch zahraničních misích podepíše jen málokdo.

Díky principu odložené spotřeby navíc ti, kteří se o armádu zajímají, ví, že kdyby šlo do tuhého, profesionální armádě dojde munice po dvou týdnech boje a odvedení branci by dopadli přesně stejně jako povolanci na Ukrajině: hladoví, zmrzlí a s holýma rukama proti raketometným salvám. Jenže odpověď „jsem ochoten bránit ČR pouze, pokud se armáda budě obtěžovat pro mne mít výstroj, výzbroj a palebnou podporu“ odvodní komise nezná.

Ptá se jen „Ano“ (bianco směnka), nebo „Ne“ (zbabělče)?

Řešení

Základem ozbrojených sil by přitom mohl být vycvičený a vyzbrojený občan – dobrovolník. Dobrovolník může být profesionální voják, ale hlavně také občan připravený bránit svoji zemi. Za základ obrany považuji to, zda máme vůbec vůli se bránit. Ta vůle se ale zákonem vynutit nedá.  

Proto navrhuji třetí cestu: v úvodu zmíněné teritoriální zálohy. Doplnit Aktivní Zálohy (několik stovek občanů – často bývalých profesionálních vojáků) sta tisíci občanů, kteří jsou ochotni „nalehko“ bránit právě tak své město či okres. Nikomu neslíbí, že se budou bít za libovolné ideály vlády, která je zrovna u moci, někde daleko od domova.

Vstupu do teritoriálních záloh by nebránila nedůvěra k tomu, do jakých misí armádu pošle vláda. A ani představa branců s rychlým výcvikem hnaných na smrt s puškami proti tankům a kulometům. Teritoriální zálohy by přitom pro armádu zajistily týl, znemožnily rychlé ovládnutí země několika jednotkami ozbrojenců (příklad Donbasu) a uvolnily AČR ruce k oněm misím, s nimiž profesionální vojáci počítají.

Nejdůležitější ze všeho je uvědomit si, že obrana země je odpovědností nás všech, a že to, zda budeme připraveni bránit sebe, své rodiny a své sousedy je nakonec jen na nás.

Tomáš Pajonk,
místopředseda Svobodných

Publikováno na osobním webu Tomáše Pajonka