V souvislosti nad současnou reakcí na zbraňovou legislativu dle Evropské unie mě napadá reakce, pro kterou jsem si jako příklad vzal Izrael. Ten zažívá teror v poslední době téměř neustále. Pro uvedení jsem si vybral starší příklad z loňského roku.
V úterý 13. října palestinský terorista Alaa Abu Jamal najel autem do autobusové zastávky, která se nachází ve čtvrti obývané ortodoxními židy. Najel do dvojice mužů. Jeden je šedesátiletý rabín, jenž útok nepřežil a druhý je jeho žák. Ten byl převezen do nemocnice v kritickém stavu. Po tom, co Palestinec srazí oba muže, vyskakuje z auta a začne sekat mačetou do nebohého žáka, který se po sražení autem snaží marně uprchnout.
Nyní se na „scéně“ objevuje další osoba. Tento muž vlastní krátkou palnou zbraň a po atentátníkovi vystřelí dvě rány. Ten se však oklepe a dokonce zaútočí po střelci, který po něm ještě párkrát vystřelí. Nakonec je zabit o něco silnější zbraní, ze které vystřelil po chvíli dorážející policista. Palestinec musel být zřejmě zfetovaný nebo zbraň hrdinného Izraelce nevýkonná, svůj účel však zbraň splnila – palestinský útočník nemohl v útoku pokračovat a napadnout další cíle. Bohužel česká média povětšinou informovala o tom, že teroristu zastavil policista, což však není pravda. Jedná se zde bohužel o dlouhodobější trend, který pokračuje i v současné době. V následujících pár řádcích se tedy pokusím obhájit to, proč je ozbrojená společnost, společností bezpečnou.
V historii byla zbraň nástrojem každodenního života, zajišťujícím obživu, chránícím bezpečí tam, kde to bylo zapotřebí, a chránícím i společnost samu před sebou, zcela v duchu nesmrtelných slov George Orwella: „Puška visící na zdi dělníkova příbytku nebo farmářovy chýše je symbolem demokracie. A je naším úkolem dohlédnout, aby tam zůstala.“ Pro držitele zbraně je důležité, aby byl zodpovědným. Co to vlastně zodpovědnost znamená? Já si myslím, že to je něco takového: „Zodpovědnost“ neznamená nic více (ale také nic méně), než si uvědomit – pokud možno předem – důsledky svého jednání, a přijmout je. Pokud důsledky přijmout nechceme, jednat jinak. Ten, kdo není zodpovědný, se nemůže rozhodovat svobodně, stejně tak ale platí i opak: ten, kdo nesmí o svém jednání rozhodnout svobodně, není za jednání zodpovědný.
Právě tento fakt je příčinou, proč tam, kde jsou nejrestriktivnější zákony, je nejméně zodpovědných lidí – a naopak. Pistole, která je zastrčena v pouzdře, rozhodně nemění naše chování ani svědomí, ale posunuje hranice toho, co můžeme udělat. Pokud dojde v našem okolí k nějakým problémům a my jsme ozbrojeni, tak jsme snad i povinni zakročit a pomoci. To je tedy ta zodpovědnost. Média nás občas straší takzvanými „kovboji“, kteří tasí zbraň téměř kdykoliv, z kriminálních statistik však k tomu dochází v zanedbatelném minimu případů.
Je tu však zajímavější statistika – zatímco zbraní ve společnosti přibývá, tak kriminálních činů a přestupků, pro které se použili zbraně, ubývá. Důvod je zřejmý. K úspěšné obraně však většinou nemusíme ani ze zbraně vystřelit. Podle statistik z USA je více než 99,98 % obranných situací, v nichž se objeví zbraň, vyřešena hrozbou: útočník vidí zbraň a útok zastaví. Tomu se říká „win-win“ – všichni vyhráli, nikomu se nic nestalo. Dokonce to může motivovat kriminálníka, aby kriminality zanechal. Přece jen: „Co když to příště někdo opravdu zmáčkne a já budu mrtvý?“
K přímé zkušenosti zločince se zbraní však nemusí dojít a i tak se ve společnosti sníží kriminalita. Statistiky ze zemí, v nichž se zákony o držení zbraní skokem měnily, jako je třeba Anglie, Austrálie či Irsko nebo naopak Florida či Texas: platí, že čím více lidí je ozbrojeno, tím méně zločinců se odváží násilného přepadení. Z ozbrojené a bránící se oběti totiž zločinci mají strach, na rozdíl od policie, jež jim je lhostejná.
Nosíme-li tedy zbraň, snižujeme už jen tím kriminalitu; rozhodneme-li se opačně, přispíváme k jejímu zvýšení. Jak tedy s tím vším souvisí zodpovědnost? Jakákoli moc vždy přináší zodpovědnost. Máme-li tedy moc ovlivnit riziko, jemuž jsou vystaveni naši bližní – riziko přepadení, okradení či znásilnění – neseme také samozřejmě a nutně zodpovědnost za to, abychom tuto moc využili moudře a zmíněné riziko snížili.
Tomáš Lejsek,
člen Svobodných
