Jako jeden ze svých stěžejních úspěchů prezentuje současná vláda navržení tzv. finanční ústavy, která již prošla ve sněmovně prvním čtením a v současné době se projednává v příslušných výborech. Vláda  se tváří, že se jedná o klíčový ústavní zákon, který ukončí zadlužovaní naší země, a povede k nutnosti hospodařit s vyrovnanými veřejnými rozpočty.

Realita je však taková, že v případě schválení by vládou navržený „ústavní zákon o rozpočtové odpovědnosti“ [1] představoval snad největší ústavněprávní „zmetek“ od vzniku České republiky. Kdo by očekával, že přímo ústavní zákon znemožní přijímání deficitních rozpočtů (či alespoň stanoví výší maximálního možného deficitu), jako se to děje v řadě jiných zemí, je na omylu.

Návrh ústavního zákona reguluje vše nepodstatné a naopak vše podstatné deleguje na podústavní úpravu prostřednictvím běžného zákona. Vládní návrh ústavního zákona např. stanovuje (čl. 1, odst. 4), že „způsob stanovení celkových výdajů sektoru veřejných institucí stanoví zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti.“ Již po přečtení tohoto ustanovení musí být každému jasné, že se vlastně o žádnou finanční „ústavu“ nejedná. „Limity“ zadlužování má obsahovat až běžný (nikoliv tedy ústavní) zákon. Z toho vyplývá, že maximální výši deficitů si budou moci zákonodárci prostou většinou libovolně zvyšovat.  Jediné, co ve vztahu k zadlužování tato finanční „ústava“ stanovuje (čl. 3) je, že „stát, územní samosprávné celky a další veřejné instituce … dbají o takový vývoj dluhu sektoru veřejných institucí, který nenarušuje dlouhodobě udržitelný stav veřejných financí.“  Je evidentní, že takovéto vágní vymezení žádnou ústavní brzdu zadlužování představovat nemůže. Vypadá to, jako by si vláda snad dala záměrně za vzor nefunkční rakouskou úpravu, kde ústava (čl. 13, odst. 2) obdobně vágně stanovuje, že se má usilovat o celkovou ekonomickou rovnováhu a celkově vyrovnané hospodaření. Přestože měla podle rakouských politiků tato ústavní úprava zabránit dalšímu zadlužování, veřejný dluh Rakouska rostl po přijetí tohoto „omezení“ daleko rychleji, než před ním. Nevěřme naší vládě, že u nás tomu bude jinak.

Jelikož navržená finanční „ústava“ nechává stanovení celkových výdajů na běžném zákoně, stává se vládou navržený ústavní zákon zbytečným, ne-li vyloženě škodlivý. Nejenže nic neušetří, ale bude stát daňové poplatníky dokonce zbytečné výdaje. Ústavním zákonem se má například zřídit „Národní rozpočtová rada“, která bude podle důvodové zprávy (str. 4) stát daňové poplatníky za jediný rok své existence přes 16 mil. Kč. Její tři členové pak mají být voleni Poslaneckou sněmovnou (tedy paradoxně těmi, kdo státní rozpočet schvaluje). Pokud by chtěl někdo tuto „Národní rozpočtovou radu“ zrušit či změnit způsob jmenování jejích členů, musel by najít kvalifikovanou ústavní většinu. Chtěl-li by však někdo změnit „limit“ přípustného veřejného dluhu, stačí mu prostá většina, jelikož tato věc bude upravena již v běžném zákoně. I to dokazuje absurditu vládního návrhu finanční „ústavy“.

Vládou navržený (běžný) zákon  o pravidlech rozpočtové odpovědnosti (který má „konkretizovat“ ústavní úpravu) pak velmi zjednodušeně řečeno  stanovuje hranici veřejného zadlužení, při níž má vláda „začít podnikat aktivní kroky“ na 55 % vůči HDP. Tato hranice je příliš vysoká a řada formulací zákona je vágní. Stanovením takto vysoké hranice vláda v podstatě posvětila zadlužení o dalších téměř 500 miliard korun! Při překročení stanovené hranice veřejného dluhu bude mít vláda v zásadě jen za povinnost předložit návrhy určitých opatření, které však bude ne/schvalovat tatáž Poslanecká sněmovna, která schvaluje i státní rozpočet. Dodejme, že podstatně striktnější byl dokonce i (z mého pohledu velmi „měkký“) návrh finanční ústavy vlády Petra Nečase. Nepochopitelné rovněž je, proč zákon klade na obce a kraje podstatně striktnější požadavky, než na samotnou vládu.

Nedostatkem vládou navržené finanční „ústavy“ je z mého pohledu rovněž to, že neobsahuje i zákaz zvyšování daní nad určitou úroveň, tak jako je tomu alespoň zčásti např. ve Švýcarsku (čl. 128 ústavy). Zákaz zadlužování musí jít dle mého názoru ruku v ruce se zákazem zvyšování daní nad určitou úroveň. Jak totiž správně upozorňuje například Josef Šíma, tak „zavedení zákonné úpravy vyžadující povinnost vyrovnaného rozpočtu spíše přidá další důvod ke zvýšení daní, a povede tak k vyššímu přerozdělování, než aby přerozdělování v důsledku této úpravy pokleslo. Výsledkem bude sice větší rozpočtová stabilita, ale nižší životní úroveň.“[2]

Závěrem lze podotknout, že vládou předložená a agitovaná finanční „ústava“ je jen povedenou parodií finanční ústavy. Důkazem toho, že naše vláda vlastně ani nechce hospodařit s vyrovnaným rozpočtem je i to, že v době více než 4% ekonomického růstu vláda plánuje rozpočtový deficit 70 miliard korun. „Keynesiánská“ vláda se tedy nedrží ani základní poučky Keynese, že deficitní rozpočty lze vytvářet jen v dobách ekonomické recese (a nikoliv v dobách ekonomického růstu). Koneckonců: kdyby chtěla současná vláda skutečně hospodařit s vyrovnaným rozpočtem, může tak učinit i bez finanční ústavy.

Tomáš Grygar,
místopředseda Svobodných v Olomouckém kraji
a místní asistent poslance EP Petra Macha

Stanovisko Svobodných k finanční ústavě a státnímu rozpočtu najdete zde:

https://web.svobodni.cz/clanky/vlada-navrhla-zakon-o-rozpoctove-odpovednosti-tak-aby-se-vlk-nazral-ale-koza-zustala-cela

https://web.svobodni.cz/clanky/svobodni-jsou-pro-vyrovnany-rozpocet