Když jsem před více než deseti lety poprvé použil výraz „ukrajinizace“ při popisu vývoje naší politiky a ekonomiky, většinou jsem nebyl pochopen. Dnes už nejsem jediný, kdo jej používá.
Co znamená „ukrajinizace“?
Mimo jiné to, že stát vykonává své činnosti stále více virtuálně. Jak politici, tak voliči (a tím spíš státní zaměstnanci) vědí, že jsou to všechno jenom řeči.
Například se halasně deklaruje: „Zvýšíme bezpečnost!“ Reálně ale čím dál víc lidí ví, že drtivá většina policistů si raději hraje na služebně na počítači pasiáns, v případě nutnosti prokázání aktivity se pak chopí radaru a na nějakém přehledném úseku vybere stanovený počet pokut. Jakmile jde do tuhého, vyčkává se, až se věci samy vyřeší (střílečka v Uherském Brodě), v případě velkého průšvihu se odejde domů (situace na východě Ukrajiny).
Nebo jiné chvástavé prohlášení: „Pomůžeme chudým!“ Ve skutečnosti je chudých čím dál víc zejména kvůli státní aktivitě, která odebírá peníze tam, kde by mohla vznikat nová pracovní místa, a dává je do „programů pomoci“, kde živí zejména konatele dobra ze spřízněných neziskovek či stranické kolegy, na které nevybylo jiné korýtko ve státní správě, případně do sociálních dávek, kterými stát zejména motivuje další a další, aby přestali pracovat a měnili svůj voličský hlas za zvýšení dávek. Reálně už každý ví, že se o sebe a své blízké buďto postará sám, nebo musí co nejvíc řvát, aby dostal větší sociální držhubné.
„Pomůžeme rodinám!“ zpravidla zase křičí zejména ti, kteří dělají pomocí „programů“ co nejvíc pro to, aby stát zničil i ty zbývající přirozené rodinné vztahy a pocit sounáležitosti a nahradil je závislostí na státu. Přídavky na děti lidem, které stát oškube na daních až na krev. Starobní důchody placené všemi místo přirozené mezigenerační solidarity. Povinná školní docházka (a indoktrinace ideály vládců státu) místo variability a předávání zkušeností v rodinách. Každý už ví, že nepotřebuje dobře vychované a schopné dítě, aby se o něj postaralo ve stáří… a všichni konatelé státního dobra se diví, proč jsou děti nevychované a neschopné…. a vymýšlejí nové a nové zhovadilosti typu povinná školka, obědy zdarma, státní maturity atd. atd.
„Všichni se budou mít dobře!“ – a všichni vědí, že se budou mít dobře, pouze pokud budou pracovat pro stát či s ním spolupracovat.
„Svět nás oceňuje za naši…!“, i když pro svět jsme důležití a zaznamenáníhodní asi tak jako Uganda a jen jednotlivci (nezávisle na státu) ve světě proráží.
„Tento problém vyřeší nový zákon o…!“ atd.. Reálně všichni zúčastnění vědí, že zákonů, vyhlášek, směrnic a dalších předpisů už je tolik, že je neznají ani ti, kdo je používají denně. Všichni na to nadávají, ale přijetí nového právního předpisu jakoby představuje akceptovatelnou „snahu“ politika „něco“ udělat (zatímco politik reálně hledí na to, kde by si ještě smočil zobáček v nějaké správní radě, podílem na výběrovém řízení apod.).
Příkladů je mnoho. V zásadě všichni hrají hru na spiklence, kdy se předstírá snaha na jedné straně a její akceptace na straně druhé, zatímco reálný život probíhá zcela jinak.
Chudým se pomáhá tak, že přispívají politikům a těm nejbohatším podnikatelům, zatímco oni stále víc chudnou. Děti se vzdělávají a vychovávají tak, že jsou čím dál nevzdělanější, nevychovanější a neschopnější se o sebe postarat. Stát strká nos stále do dalších a dalších věcí, hlouběji a hlouběji do peněženek občanů, zatímco služeb občanům stát poskytuje čím dál míň a v čím dál horší kvalitě. Bohatnou nejbohatší a ti, kteří kooperují se státem, zatímco střední třída chudne a chudí se stávají almužníky. Postupem doby se přibližujeme ke skladbě společnosti jako za feudalismu – velice úzká elita a zbytek obyvatelstva v chudobě a beznaději.
Řešením by bylo razantně seškrtat roli státu. Provést odluku vzdělání, zdravotnictví, ekonomiky atd. od státu, státu nechat (a trvat na její kvalitě) roli ochránce lidí a majetku, rozhodčího a poslední instance v oblasti sociálních záležitostí. Ale do té doby, než to budou chtít voliči, kteří si přestanou s úředníky a politiky hrát na konání dobra za peníze všech, nic takového nenastane. Je to v našich rukách.
Roman Kříž,
člen Republikového výboru Svobodných
