Jihomoravský kraj, stejně jako minulý rok, vyčlenil ve svém rozpočtu 2 miliony korun na dotační program Podpora venkovských prodejen. V celkovém objemu rozpočtu, kraj plánuje výdaje ve výši téměř 8 miliard korun, to nemusí působit jako velký výdaj. Proč jde o nesprávně vynaložené peníze a jak vůbec kraj došel na to, že je potřeba dotovat soukromé firmy?

„Pohled vlády na ekonomiku by se dal shrnout do několika krátkých frází: Pokud se to hýbe, zdaň to. Když se to stále hýbe, reguluj to. A když se to přestane hýbat, dotuj to.”
Ronald Reagan

 

Tak prostá věc jako jsou venkovské prodejny potravin. Desítky let fungovaly snad na každé vesnici. Bez dotací. Bez podpory krajů. Jen díky poptávce místních lidí. Nabízeli to, o co byl zájem, za cenu, kterou byli lidé ochotni zaplatit. Dnes spousta vesnických prodejen končí a důvodů může být několik. Těmi hlavními mohou být výrazný pokles poptávky a přesun nakupujících jinam, nebo požadavky státu, které jsou pro provozovatele tak nevýhodné, že raději svůj obchod zavřou. GDPR, EET, normy, zákazy, vysoké daně, to vše přispívá svým dílem.

Co s umírajícími důchodci?

V popisu této akce z pera krajského úřadu se dozvíme o přínosu tohoto dotačního titulu. Ten tkví v údajném zlepšení kvality života na venkově. Proti tomu nemohu nic namítat. Určitě je pro každého člověka žijícího na vesnici výhodné mít v obci prodejnu. Avšak to neznamená, že každý ji bude využívat a nebude nakupovat jinde. Tam, kde je to pro něj výhodnější. Pokud se takových lidí najde více a do prodejny nechodí takový dostatek zákazníků, aby se uživila, pak není poptávka dostatečná. V takovém případě je logické, že se prodejna zavře. Možná kvůli tomu budou někteří obyvatelé vesnice smutní, avšak tohle je roky fungující model podnikání. Nemáš zákazníky, musíš skončit. Určitě někdo namítne a zeptá se, ale co ta chudák babička, která má 80 let a sama si do supermarketu ve vzdáleném městě nezajede. Ano i já myslím na babičky a tahle otázka mě napadla, avšak neexistuje na ni univerzální správná odpověď. Nejspíše té babičce někdo pomůže. Tisíce babiček žijí na vesnicích, kde potraviny nejsou a neumírají kvůli tomu hlady. I moje babička žije na místě, kde obchod není. Postaráme se tak o ni my, její rodina, nebo poprosí o pomoc sousedy. Takto to totiž v normální společnosti funguje. Lidé si prostě pomáhají a nepotřebují se u každého nákupu spoléhat na stát.

Pokud tedy jde o obchody nacházející se na prahu existence kvůli nezájmu zákazníku, nechejme je skončit a nechejme raději ty 2 miliony v kapsách daňových poplatníku (pozn. reálně to bude víc jak 2 miliony, protože kolem každé žádosti o dotace a jejího vyřízení je administrativa, kterou musí provést nějaký úředník a ten musí být za tuto práci zaplacen).

Když se více oplatí skončit, než podnikat

No a nebo je poptávka dostatečná (i když někdy tak akorát, aby se to majiteli vyplatilo), ale obchody končí kvůli požadavkům státu. Velmi často je tím požadavkem elektronická evidence tržeb. I když tento systém stojí u menších provozoven do 15 tisíc korun, což nám nemusí připadat mnoho, pro někoho to může být měsíční příjem, který mu zkrátka bude chybět. Zvláště pak pokud balancuje na hraně, zda se mu obchod vůbec vyplatí, může být pořízení EET systému posledním impulsem pro to, aby skončil.

Dalším důvodem může být neochota učit se s tímto systémem pracovat. Spoustu vesnických obchodů vlastní či vlastnili důchodci, kteří se prostě už nechtějí učit pracovat se systémem, který jim nic neříká. Zvláště pak pokud celý život poctivě platili daně a politici je začali označovat za zloděje.

EET však není jediným viníkem úbytku vesnických prodejen. I zvyšování minimální mzdy se stalo hřebíčkem do rakve některým venkovským obchodům. A to zejména těm patřícím společnosti COOP Jednota. Tomuto řetězci se v případě některých provozoven neoplatilo udržovat jejich provoz, protože náklady na zaměstnance byly příliš vysoké. I tady vidíme negativní dopad zvyšování minimální mzdy.

Dotace škodí vašemu zdraví

Ani v tomto případě však nemají být lékem dotace. Opravdu absurdní. Stát vás nejdříve svými požadavky dožene k likvidaci a pak se to snaží zalepit dotacemi. Nebylo by snad jednodušší, pokud by stát spíše podnikatelům ulevoval a rozvazoval jim ruce? Ne, zákonodárci raději vymýšlí další a další požadavky a když to nefunguje, tak nevadí, nalijeme do toho nějaké ty melouny prostřednictvím dotací. A nakonec ještě budeme za hrdiny, že zachraňujeme drobné venkovské podnikatele.

Nenechme se opít rohlíkem z dotované prodejny potravin. Chtějme co nejméně byrokracie pro podnikatele a také nízké daně. S jejich výběrem nebude mít stát takový problém jako dnes a hravě se obejde i bez EET.

Terézia Mlýnková Išková

Radní města Hodonín, členka Republikového výboru Svobodných

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.