Jak se čtyřicet dní po začátku Fukushimské nehody ukazuje, německá vláda nemlží a vskutku se rozhodla změnit energetickou politiku země (Merkelová: Německo co nejrychleji opustí výrobu elektřiny z jádra). Postupným zastavováním výroby elektřiny z jádra se však kancléřka Merkelová pustila do boje s větrnými mlýny již na druhé frontě.
Odstavení jaderných elektráren v Německu přinese nutnost zvýšení produkce elektřiny nejen z obnovitelných zdrojů. Ty na pokrytí výpadku jaderných elektráren nebudou stačit. Zvýší se i produkce elektřiny ze spalování fosilních paliv. Logicky se pak dostanou do sporu zastánci záchrany planety skrze snižování emisí CO2 se zastánci záchrany planety skrze zastavení jaderných elektráren. Což jsou mnohdy ty samé osoby, mylně přesvědčené, že Německo má dost kapacit na vybojování obou zápasů zároveň.
Řešením tohoto dilematu by pro Německo mohlo být spolehnutí se na masivní dovozy elektřiny a zároveň udržování té zelenější části obyvatelstva v nevědomosti, z jakých že to zahraničních zdrojů příslušná elektřina pochází. Pochybuji však, že taková závislost na dovozech elektřiny je pro Německo přijatelná a proto bude zřejmě jedna strana budoucího sporu poražena. Vzhledem k intenzitě jaderného strachu v některých zemích a vzhledem k nedávným neúspěchům bojovníků s globálním oteplováním bych tipoval, že prohrají (nebo budou nuceni značně ustoupit) právě ti antikysličníci uhličití (i když oba druhy záchranářů se budou jistě snažit ještě nějaký čas koexistovat v jednom těle).
O intenzitě obav z jádra svědčí i náznaky z Itálie, která pohřbívá své plány na návrat k jaderné energii. A svou protijadernou polívčičku si standardně nezapomíná přihřát ani hornorakouský zemský ministr pro životní prostředí, který mimo jiné tvrdí, že se o odchodu od atomu začíná diskutovat i v České republice. No, sice jsem nic relevantního v tom smyslu nezaznamenal a je to spíše zbožným přáním pana hornorakouského ministra, ale rozhodně nemůžeme v Čechách počítat s tím, že se nás protijaderná tsunami v Evropské unii nikterak nedotkne.
Především je nutno se připravit na stoupající ceny elektrické energie. Vzhledem k propojenosti evropských sítí a tedy snadnosti exportu či importu mezi jednotlivými zeměmi se zvýšení cen třeba v Německu zřejmě projeví (i když se zpožděním) i na cenách pro české domácnosti a podniky.
A první odhady toho německého zvýšení jsou na světě. Německá energetická agentura (Deutschen Energie-Agentur – Dena) odhaduje zvýšení cen elektřiny v důsledku odstoupení Německa od jaderné energetiky na 20% do roku 2020. To znamená nárůst zhruba 2% ročně. Vzhledem k tomu, že Dena je polostátní agentura, která podléhá jako každá taková při svých prognózách povinnému vládnímu optimismu (např. považuje za možné dosáhnout do r. 2020 úspory elektrické energie ve výši 8% oproti dnešku) a navíc evidentně podporuje rychlý přechod k tzv. obnovitelným zdrojům, spíš bych si tipnul, že reálné zvyšování cen kvůli odstoupení od jaderné energetiky bude v Německu podstatně vyšší.
Ale setrvejme u daného odhadu. Co to bude znamenat pro tříčlennou německou domácnost? Bude platit v r. 2020 ročně o 162 EUR (cca 4000 Kč) více za elektřinu než dosud (nahlíženo v dnešních cenách). V tom zvýšení ceny samozřejmě nejsou započítány jiné inflační tlaky (tzn. ani vynucené nákupy emisních povolenek provozovateli elektráren). Jedná se čistě o zvýšení spojené pouze s odstoupením od jaderné energetiky. Konkrétně jsou agenturou Dena zahrnuty do výpočtu tři oblasti:
- investice do moderních elektráren na fosilní paliva (15-20 nových plynových či uhelných elektráren, navíc orientovaných na vyrovnávání fluktuací z elektráren větrných a slunečních);
- přirážka na obnovitelné zdroje (zvýšení i nám v ČR dobře známého rozpočítání ceny elektřiny z větrných a solárních elektráren na všechny spotřebitele);
- náklady na vybudování nových dálkových a lokálních sítí (4500 km severojižního páteřního vysokonapěťového vedení a 200000-400000 km středně a nízko napěťových vedení např. pro připojení solárních elektráren).
Nejsou zahrnuty nutné investice do přečerpávacích elektráren, které prý lze dnes jen těžko odhadnout.
Je otázkou, zdali toto zvyšování ceny elektřiny (a s ním ruku v ruce jdoucí snižování konkurenceschopnosti), kterého budeme svědky v Německu a následně asi i u nás, stojí za příslušné omezení rizika jaderné havárie velkého rozsahu pomocí zavření jaderných elektráren.
Na rozdíl od hornorakouských expertů na rizika a jadernou energetiku se nedomnívám, že ve střední Evropě hrozí velké zemětřesení. Ovšem v jiných částech Evropy (např. v Řecku) silná zemětřesení hrozí a je samozřejmě na velmi pečlivém posouzení, zdali v těchto oblastech jaderné elektrárny vůbec stavět. Obdobně je třeba zvážit hrozby tsunami. Není možné to přejít mávnutím ruky s tím, že nic takového v Evropě možné není. Je, jak ukázalo zničení portugalského pobřeží tsunami v r. 1755. Je nutné s přírodními katastrofami tohoto rozsahu v místech tektonických zlomů počítat a počítat i s řetězením několika událostí za sebou.
Když uváděli Japonci před pár lety do provozu svůj moderní zdroj neutronů pro vědecké účely (J-PARC) a hrdě o tom informovali svět na mezinárodních vědeckých konferencích, prakticky všichni účastníci těch konferencí z Evropy a USA jsme se divili: zařízení totiž Japonci postavili u moře, na východním pobřeží, kde hrozilo a hrozí tsunami. Základová deska budovy byla dva metry pod obvyklou hladinou moře. Všichni jsme měli pocit, že stavět taková drahá a citlivá zařízení „ob jednu písečnou dunu od moře“ není příliš opatrné.
Znovu jsem si to připomněl, když jsem byl v prosinci 2010 v Japonsku, právě u zařízení J-PARC na návštěvě. Moře je od něho opravdu jen přes lesík a pláž (viz foto). A celkem mne překvapilo, že kousek od něj, opět na břehu moře, byla jaderná elektrárna Tokai. V té době zbývaly do březnového zemětřesení a tsunami tři měsíce.
Měl jsem tenkrát pocit, že se musí jednat o jakousi ztrátu obezřetnosti před přírodními silami. Během dvou dnů návštěvy jsem pochopil, proč asi tomu tak je. Uprostřed oběda v kantýně vědeckého ústavu totiž nastalo menší zemětřesení. Japonci zvedli hlavy od misek rýže, zavětřili … a vzápětí vyhodnotili zemětřesení jako bezvýznamné, sklonili se zpět ke své misce a pokračovali v obědě. Pro nás, návštěvníky z Evropy, to bylo něco neobvyklého, tudíž jsme neustále pokukovali k východu z budovy, zdali bychom snad přeci jen neměli začít prchat. Pro Japonce však takové menší zemětřesení bylo standardní každoměsíční záležitostí, na kterou je člověk zvyklý více, než na jarní tání. Ztráta „plachosti“; tedy až do chvíle, než přijde extra velké zemětřesení, které v té oblasti nepamatují ani ti nejstarší. A vzápětí bohužel navíc i tsunami.
Podobnou ztrátu obezřetnosti před přírodními živly jsme mohli sledovat v minulosti i u nás. Záplavová území řek byla zastavována obytnými domky a i když občas přišel nějaký ten druhý či třetí povodňový stupeň českého hydrometerologického ústavu, pořád se nad tím dalo mávnout rukou. Než přišla pětisetletá voda.
Respekt k přírodním silám je třeba si uchovat obecně, a o to víc v jaderné energetice. Pokud si však zachováme „plachost“ a dodržíme „únikovou vzdálenost“ před živly, není důvodu se od jaderné energetiky odvracet až do doby, než vymyslíme něco efektivnějšího.
Autor je členem Republikového výboru Svobodných a předsedou komise pro vzdělání, vědu a výzkum
