Také jste si všimli, že přidáním vhodného přídavného jména změní za ním následující podstatné jméno naprosto svůj význam? A sousloví, pokud se ujme, založí precedens k erozi původního významu toho podstatného jména. Novodobé dějiny tohoto překrucování u nás začaly převratem v r.1989, a to konkrétně už samotným jeho pojmenováním „sametová revoluce“. Řeklo-li se jen slovo „revoluce“, pak si za mých mladých let člověk zároveň představil násilné převzetí moci plné zbraní, krve a slz. Ale jakmile k tomu přidáte adjektivum „sametová“, pak už tam žádné zbraně, krev a slzy nejsou. A revoluce už není revolucí. Zřejmě to pojmenování (kdo ho vymyslel?) bylo míněno s hlubokým účelem: ti, co chtěli hodně a hodně změnu si mohli myslet, že dělají revoluci, zatímco ti, kteří se jí báli, si z toho názvu mohli optimisticky vybrat slovo „samet“.
Každopádně pro nás tím začala nová éra přidaných adjektiv měnících význam slov podle toho, jak se to hodí některým lidem či skupinám. Celkem dlouho se nic moc v tomto ohledu nedělo. Pouze sem tam se objevil úlet typu „tržní regulace“, např. v názvu instituce „Státní fond tržní regulace v zemědělství“. Jednalo se snad o regulační mechanismus pomocí tržních procesů, tj. nabídky a poptávky? Nikoliv, jednalo se o státní intervenci. Název „regulovaný trh“ by tedy byl mnohem vhodnější, i když i to je značný protimluv, něco jako „potlačená svoboda“.
Pak začala vykukovat „pozitivní diskriminace“. Každý člověk normálně diskriminuje, tj. rozlišuje (ano, to je ten původní význam tohoto slova), v každé chvíli, kdy se pro něco rozhoduje. Např. v hodinářství si říká, zdali koupit hodinky švýcarské (dražší) nebo ruské (levnější), zdali nakoupí na tržnici u Vietnamců či ve značkovém obchodě. Ale „pozitivní rozlišení“, ať již aplikované na jakoukoliv sféru lidských aktivit, mu už nedává možnost rozlišovat. Řešení je jen jedno, rozlišovat netřeba.
Nicméně teprve se vstupem do Unie nastal v kreativním použití přídavných jmen ten správný rozlet. Nejednalo se vždy o úmysl překroutit pravý význam. Třeba takové stále častěji používané importované slovní spojení „demokratický deficit“ navozuje na první poslech u nezúčastněného dojem, že se jedná o deficit státního rozpočtu odhlasovaný parlamentem, tj. demokratickou cestou. Správně by mělo být zřejmě „deficit demokracie“.
Naopak, u moderního sousloví „sdílená suverenita“ se zcela záměrně jedná opět o to, dosáhnout pravý opak slova „suverenita“. Je celkem jasné, že když někdo přenechá podstatnou část svých pravomocí či část svého rozhodování někomu jinému, už žádnou suverenitu mít nemůže. Nicméně podle výkladu ústavních soudců může mít tzv. „sdílenou suverenitu“, což je protimluv podobný sousloví „nedovtipný Sherlock“. Pojem „sdílená suverenita“ je však značně abstraktní, takže se nad ním málokdo pozastavuje. Ale když to konkretizujeme, pak už je jasné, že se o žádnou „suverenitu“ jednat nemůže: Řekněte, jakou můžete mít suverenitu, když máte kromě jiného i sdílenou zahraniční politiku, sdílenou imigraci, sdílený obušek i sdílený rozsudek, sdílenou vízovou politiku, zelenou politiku, energetickou politiku a koneckonců v nedaleké budoucnosti i sdílenou inflaci? Osobně bych mnohem radši bral nesdílenou suverenitu, pokud to mám upřesnit tak, aby to nikdo – ani ústavní soud – nemohl překroutit podobně jako to učinil se solitérním pojmem „suverenita“. Škoda, že adjektivum „nesdílená“ neprozřetelně nedali její tvůrci do ústavy, ale dovedu si představit, že současný ústavněsoudní veletoč je tenkrát ani ve snu nenapadl.
Jako (tentokrát neúmyslný) protimluv je možné začít používat i pojem „irské referendum“. Toto slovní spojení má sice v názvu slovo „referendum“, ale s tím pravým referendem, tak jak je popsáno ve slovníku, má v realitě prachmálo společného. Jedná se totiž o proces, při němž se vstupní parametry tak dlouho ladí, až je po pár testech dosaženo požadovaného výsledku, který je poté prohlášen za konečný. Naši jižní sousedé v Rakousku by se divili, kdyby jim každý rok předkládala jejich vláda otázku typu „Chcete jaderné elektrárny“, přičemž by očekávala odpověď „ano“. Stačilo by vyčkat vhodné konstelace, např. mnohadenního uzavření ropovodů z Ruska (a s tím spojené energetické mediální masáže), a pak by se kýžené „ano“ vylouplo jedna dvě.
Při takovéto kreativitě používání adjektiv se možná brzy dočkáme doby, kdy bude běžně používán pojem „uvědomělá svoboda“. Pak bych si již ovšem nemohl dovolit napsat takovýto článek, neboť bych si plně uvědomoval následky.
————–
PS:
V souvislosti se sdílenou suverenitou mne napadla taková vize:
Ústavní soudci v hospodě po verdiktu zapíjejí náročné rozhodování:
Číšník: Co si dáte, dámy a pánové?
Gütler: Máte dvanáctku?
Číšník: Jo, Plzeň.
Gütler: Tak jednu mně.
Holänder: A já si dám desítku Gambáč.
Wagnerová: A máte černé?
Číšník: Ano.
Wagnerová: Tak jedno.
Musil: A mně taku tu desítku.
Číšník: Dobrá.
Rychetský: Ne, ne, ne kolegové. Máme sdílenou suverenitu a tak si všichni dáte bioAmstel. A budete prostě spokojeni.
Pavel STRUNZ je členem Svobodných
(publikováno na http://strunz.blog.idnes.cz)
