Jedním z nejrozporuplnějších témat jsou autorská práva, patenty a duševní vlastnictví obecně. Je to také téma, o kterém panuje velké množství ekonomických mýtů. Patenty a autorská práva se těší respektu většiny lidí, dokonce v chápání napříč spektrem politických filosofií. Je proto možná škoda, že se k tomuto tématu nevede hlubší diskuse v odborných kruzích.

Autorská práva jsou umělým výmyslem současného právního řádu, který se tváří jako forma vlastnictví. Duševní vlastnictví totiž nemůže být vlastnictvím v pravém slova smyslu. Vlastnictvím může být jen to, co lze jasně a nesporně vymezit a ochránit. V použití myšlenky, okoukání nápadu či inspiraci písní většinou nikomu zabránit původní autor nemůže. Nemůže ani zřetelně rozlišit, zda se původní myšlenkou inspiroval, či nikoliv. Stát na sebe tedy bere úkol za obrovskou cenu chránit něco, co ani dříve autoři chránit nedokázali.

Tvrzení, že státní ochrana duševního vlastnictví je ekonomicky efektivní, je liché. Jsou tři možné body podezřelé z maximální efektivnosti. Jedním je chránit autorská práva navždy, druhý bod je někde mezi (třeba 20 let, 60 let, do úmrtí autora,…) a třetím bodem je nechránit je státem vůbec.

1. Pokud by bylo efektivní chránit duševní vlastnictví navždy, museli bychom se dnes prosit o svolení potomky objevitelů ohně, ale i veškerých dalších lidských činností, které každý den vykonáváme. To je samozřejmě nemyslitelné. Náklady takového jednání by byly obrovské, troufám si říct, že prohibitivní. Stačí si jen představit velikost státního aparátu, který by to musel vymáhat.
2. Pokud by bylo efektivní chránit jej po určitou dobu, tak jak je to praktikováno nyní, pak se musíme ptát, jaká přesná doba je efektivní. Je to snad nějaká shůry spadlá nová dosud neobjevená ekonomická konstanta? Nebo je efektivní chránit každý produkt lidské mysli jinak dlouho? A kdo by potom tuto dobu určoval? Bylo by nutné ji pro každou věc samostatně vypočítat, nebo by snad stát měl zaměstnávat senzibily, kteří by ji vytušili? Bylo by možné argumentovat tím, že je jedno, po jakou dobu stát chrání duševní vlastnictví, protože se tomu trh přizpůsobí. Lidé budou vymýšlet a vynalézat věci, které se jim za dobu patentní ochrany vrátí. To vychází z logiky tíhnutí k paretooptimální efektivitě. To, že se trh přizpůsobuje tak, aby za daných podmínek byl maximálně efektivní, neznamená, že je to stejně efektivní jako za jiných podmínek. Neznamená to tedy, že paretoefektivní bod při patentní ochraně 20 let je stejně efektivní jako paretoefektivní bod při ochraně 40 let.
3. Vylučovací metodou z toho vychází, že efektivní je, aby stát nechránil autorská práva vůbec.

To ovšem neznamená, že by ochrana duševního vlastnictví nemohla být někdy efektivní. Efektivní ochrana je taková, jejíž výnos je vyšší, než její náklady. Tedy taková, pro kterou se dobrovolně rozhodne autor myšlenky, kterou si dobrovolně zaplatí, protože mu přinese nějaký užitek. Typickým příkladem je ochrana softwaru proti šíření prostřednictvím různých licenčních čísel, vazby na konkrétní hardware, apod. Dnes je ovšem problém, že státní ochrana před tou soukromou demotivuje. Kdo by dnes investoval nějaké závratné částky do ochrany softwaru proti kopírování, když se vyplatí nechat počítačovým expertům skulinku, která umožní vyvinout crack. Software se pak šíří rychleji a výrobce může, samozřejmě skrze stát a za peníze daňových poplatníků, vymáhat ušlý zisk, který je v situaci, kdy se software snadno šířil, mnohem vyšší než kdyby výrobce svůj produkt lépe ochránil. Společnosti pak žalují odškodnění za škodu, která je založena na teorii, že nebýt ilegálního kopírování, všichni spotřebitelé by si koupili legální verzi. To je ale vysoce nepravděpodobné.

Pokud uděláme razii na tržnici, kde si lidé kupovali „Majkí“, neznamená to, že si po razii půjdou koupit do značkového obchodu „Najkí“. Navíc tato ochrana státu ovlivňuje i koncovou cenu všech produktů autorské činnosti. Kdyby si výrobci konkurovali s neoriginálními kopiemi a nemohli se obracet o pomoc na stát, mělo by to příznivý vliv na cenu, ale také na další vývoj produktu. Originální výrobci by se pod tlakem konkurence neoriginálního zboží snažili posunout své produkty vždy o krok dál. Dnešní monopol jim zaručuje výsadní postavení a tak de facto brání v pokroku.

Problematické je také to, že nelze duševní vlastnictví přesně vymezit. Nelze určit, co je náhodné objevení téhož, co je inspirace, co okoukání a co kopie. Když budeme zkoumat většinu současných hitů, objevíme, že jsou založeny na 1., 4. a 5. akordu stupnice. Znamená to, že současní interpreti okopírovali dílo někoho jiného? Kdyby první rock’n’rolloví hudebníci neokoukali černošskou hudbu, nikdy by nevznikla prakticky veškerá současná hudba. Pokud budeme delší čas na blízku nějakého člověka, začneme používat část jeho slovníku. Porušujeme tím jeho autorská práva? Jak mohla vzniknout škoda The Rolling Stones, když The Verve uspěli s předělávkou jejich hitu? O jakou škodu je žalují a proč tedy „Stouni“ neuspěli s tím songem stejně, jako později The Verve? Měli 15 let na to, aby jej dokázali prodat. To, že se to kapele The Verve povedlo lépe, ukazuje, že tu písničku nějak vylepšili, aby se lépe prodávala. A byl by snad užitek posluchačů vyšší, kdyby nikdy Bittersweet Symphony nespatřila světlo světa? Můžeme považovat za sprosté, když se někdo chlubí cizím peřím a nepřizná inspiraci, ale vymáhat autorská práva není efektivnější – nezvýší to užitek.

Snad nejčastějším argumentem ve prospěch patentní ochrany monopolu je motivace. Často slýchám, že by nikdo neinvestoval peníze do vývoje nových technologií, nových léků, a podobně, kdyby neměl zajištěné navrácení investice pomocí patentové ochrany po dokončení vývoje. Tedy, že by riziko takové investice bylo příliš vysoké. To je ale pořád dokola tatáž chyba – posuzování pouze toho, co je vidět. Tím, co už vidět není, jsou promarněné investice mnoha dalších. Firem, které vyvíjely stejný nebo velice podobný produkt, do něhož investovaly obrovské peníze, ale nestihly jej vyvinout jako první a tudíž nezískaly patent. Jejich výzkum tak přišel vniveč, protože státem chráněný monopol již získal ten první. Investice při existenci patentů tak nejsou bez rizika, naopak jsou mnohem rizikovější.

Pokud by se tento článek objevil někde přetištěn bez změny jediného slova, pouze podepsaný někým jiným, určitě bych z toho měl velice smíšené pocity. Na jednu stranu by mě těšilo, že se mé myšlenky šíří dál, na druhou stranu bych byl zklamán, že jsou připisovány někomu jinému. To, že je něco neslušné, však ještě neznamená, že to způsobilo nějakou újmu, nějaký ušlý zisk, který by bylo možné nárokovat. Je možné nárokovat pouze slušnost. Proč? Protože původní autor měl možnost své myšlenky prodat. To, že se to někomu jinému povedlo, znamená, že vynaložil nějaké úsilí, nějakou invenci, které první autor nevynaložil.

Myšlenky jsou majetkem autora pouze do okamžiku, než je přestal chránit a vypustil je ze své hlavy ven. Myšlenky nejsou inertní a ani je nelze oplotit, šíření je jejich základní vlastnost. A pokud někdo článek přepíše svými slovy, pak se jeho autor může cítit dotčený, ale už se dá jen těžko zjistit, zda ho jen doslova přepsal svými slovy, nechal se jím inspirovat, nechal se jím náhodou nevědomě ovlivnit či na to přišel sám nezávisle na původním článku.

Autor je místopředsedou Svobodných