Šamonil: O krizi na Lampeduse, volbách na Slovensku a migračním nebezpečí

Šamonil: O krizi na Lampeduse, volbách na Slovensku a migračním nebezpečí

Deset tisíc. Přibližně tolik afrických imigrantů přivezly lodě pašeráků (rozuměj „humanitárních“ neziskových organizací) během pouhopouhých tří dnů na italský středomořský ostrov Lampedusa. V polovině září už afričtí nájezdníci převýšili počtem lampeduské starousedlíky. Předvolební sliby italské předsedkyně vlády se obrátily v prach. Giorgia Meloniová namísto zavedení maximálně tvrdých opatření k zastavení africké imigrace do Itálie kouká na desítky tisíc Afričanů v jižní Itálii jako vyoraná myš a z italské pobřežní stráže se pod velením Meloniové stal fakticky spolupachatel imigrační apokalypsy. Bezpečnostní situace se nakonec vyhrotila natolik, že na těžce zkoušený ostrov přijela samotná předsedkyně Evropské komise, madame von der Leyenová. No a jak se na protřelého bruselského byrokrata sluší – situaci na místě obhlédla zkušených úřednickým okem, přičemž se u toho tvářila nadmíru ustaraně, aby svůj terénní výjezd do Středomoří zakončila jak jinak než tiskovou konferencí.

V záplavě zcela bezduchých frází jako vystřižených z bruselské příručky pro nicneříkání bych si dovolil vypíchnout tři konkrétní výroky, které podle mého názoru víc než přesně ilustrují, jak vlastně Leyenová, potažmo Evropská komise a celá Unie k masové arabsko – africké migraci do Evropy přistupují:

Výrok číslo 1: Nelegální migrace je evropský problém, který vyžaduje evropské řešení. Důležitým nástrojem bude Migrační pakt.

Výrok číslo 2: Hlavním nástrojem by se mělo stát vytvoření legálních cest pro migranty do EU. Toto Leyenová jen tak mimochodem označila za důležité.

Výrok číslo 3: Migraci je třeba řídit a zpět poslat jen ty, co nedostanou azyl (tj. pouhý zlomek).

Přeloženo do jazyka prostého selského lidu – migraci je třeba zlegalizovat a řídit. Řídit, ne jí bránit.

Problém tentokráte nikoliv africké, nýbrž arabské migrace, trápí ve stejné době i Slovensko. Těsně před vypuknutím předčasných parlamentních voleb se na území našeho východního souseda začaly z Maďarska valit tisíce migrantů arabského původu.

Dočasně pověřená vláda premiéra Ludovíta Ódora, jehož do premiérského křesla dosadila bývalá místopředsedkyně Progresivného Slovenska, toho času prezidentka Zuzana Čaputová, absolutně rezignovala na jakoukoliv ochranu slovensko – maďarské státní hranice. A nejen to. Ódorův kabinet, který je fakticky kabinetem Čaputové vyčlenil 500 vojáků, jejichž úkolem není vracet arabské migranty zpět na maďarské území, ale distribuovat je více či méně rovnoměrně po celém Slovensku. A právě tyto události se staly jedním z klíčových témat nadcházejících parlamentních voleb.

Jedním ze dvou největších favoritů na vítězství ve slovenských parlamentních volbách je vedle Ficovy strany Smer – SSD i Progresivné Slovensko pod vedením europoslance Michala Šimečky. Pro ty z vás, kteří třeba situaci na slovenské politické scéně nesledujete nijak extra podrobně – Progresivné Slovensko je obdoba České Pirátské strany a její přístup k masové migraci tomu odpovídá. V tomto kontextu stojí zcela jistě za zmínku výrok předsedy PS Šimečky právě na téma aktuální masové arabské imigrace na Slovensko. Šimečka totiž v rozhlasovém pořadu Sobotné dialogy na toto téma mimo jiné prohlásil, že řešení migrační krize se nenachází na Slovensku, ale v rukou Evropské unie. Předseda slovenských progresivců se tak v otázce migrace stoprocentně shoduje s madame von der Leyen a volně přeloženo nehodlá s nekontrolovaným přílivem arabských migrantů na Slovensko po volbách dělat vůbec nic. Samozřejmě tedy za předpokladu, že se jeho strana stane součástí nové slovenské vlády.

Masová arabsko – africká migrační krize představuje nejvýznamnější ohrožení Evropy od druhé světové války. Tato krize je za soustavného mlčení (a dost možná i tichého souhlasu) mainstreamových médií a většiny vlád řízena a realizována neziskovými organizacemi, které fakticky vykonávají roli moderních pašeráků lidí. Podstatu svojí nepřátelské činnosti pak tyto migrační neziskovky zakrývají pod pláštík pojmů typu humanita, lidská práva nebo soucit se slabými.

Lidé, kteří připlouvají na Lampedusu nebo přicházejí z Maďarska na Slovensko ale nejsou slabé nemocné ženy s dětmi. V drtivé většině případů se jedná o mladé muže v bojeschopném věku. O muže, kteří nepřichází zachránit evropský pracovní trh a narovnat klesající demografickou křivku Evropanů. Jedná se o nájezdníky, kteří v západoevropských městech budují paralelní společnosti, vytvářejí ghetta a no – go zóny, kde bují kriminalita, prostituce, obchod se zbraněmi a války gangů. Evropské vlády včetně té Fialovy jsou vládami slabochů, kteří proti migraci bojují jen záplavou prázdných slov namísto toho, aby migračním neziskovkám přiškrtili jejich dotační penězovody, ukončili jejich škodlivou činnost jednou provždy a masový příliv afrických a arabských imigrantů do Evropy zastavili silou (protože jinak to nejde).

Západní Evropa se z této multikulturní iluze už nejspíš neprobudí a její budoucí osud nevypadá příliš růžově. Česko má ale ještě šanci. Voliči si nicméně musí uvědomit závažnost tohoto smrtelného civilizačního nebezpečí a začít volit strany, které se budou arabsko – africké migrační apokalypse bránit všemi dostupnými prostředky.

Třeba Svobodné.

Filip Šamonil

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Filip Šamonil

Filip Šamonil

Novinky

Nejnovější video

V pořadu Echo Prime Time se Libor Vondráček a Jiří Pospíšil střetli nad tím, zda má prezident Petr Pavel jet na červencový summit NATO, a zejména nad tím, jaká má být jeho role vůči vládě. Vondráček působil jako ten, kdo má na roli prezidenta jasný pohled: prezident má podle něj respektovat, že zahraniční a obrannou politiku nese primárně vláda, a nemá do ní vstupovat způsobem, který by působil jako paralelní hlas. Zároveň ale jeho vystoupení nevyznělo jen konfrontačně — spíš jako snaha dovést spor k jasnému pravidlu, které by podobné situace do budoucna nevyvolávaly.

Spor o NATO

Debata se od začátku točila kolem otázky, zda byla prezidentova účast na jednání vlády nutná, nebo spíš symbolická. Jiří Pospíšil ji interpretoval jako gesto smíření a snahu spor uklidnit, zatímco Vondráček tvrdil, že prezident na jednání nebyl potřebný, protože vláda si o účasti na summitu může a má rozhodnout sama. Podle Vondráčka navíc prezident už dříve veřejně naznačil, že by nebyl schopen hájit pozici nové vlády, což podle něj zpochybňuje smysl jeho aktivní účasti na summitu.

Vondráček se opíral o logiku rozdělení rolí: prezident je sice vrchním velitelem ozbrojených sil a má důležitou ústavní roli, ale není to podle něj důvod, aby se přirozeně přesouval do oblasti, kde za politickou odpovědnost nese hlavní díl vláda a obhajoval tím koaliční postoj, ale zároveň hledá oporu v systematičtějším výkladu ústavy. Právě v tom byl jeho výkon přesvědčivý nehrál na emoce, spíš se snažil ukázat, že spor není o osobní antipatii, ale o to, kdo za co v ústavním systému odpovídá.

Prezident a Ústava

Silnou část pořadu tvořila i širší debata o výkladu Ústavy. Pospíšil připomínal, že prezident Pavel podle něj ústavu ohýbá méně než jeho předchůdci, zatímco Vondráček trval na tom, že právě současné napětí ukazuje potřebu pravidla zpřesnit. V jeho pojetí není důležité jen to, co si kdo myslí, ale co by mělo být napsáno tak jasně, aby nevznikaly opakované spory o to, zda prezident musí, nebo nemusí jednat podle návrhu premiéra.

Vondráček opakovaně říkal, že by se mu líbilo, kdyby kompetenční žaloba vše vyjasnila, a když už by se ukázalo, že ústava není dostatečně jednoznačná, měla by se změnit. Nešlo přitom o boj za jednorázový politický efekt, ale o snahu nastavit systém, v němž bude jasné, kde končí pravomoc prezidenta a začíná odpovědnost vlády. V této části vystoupení působil nejvíc jako ústavně orientovaný politik, který se snaží do ostrého politického sporu vložit technicky přesnější rámec.

Mandát a odpovědnost

Zajímavý moment nastal ve chvíli, kdy se rozhovor stočil k tomu, zda by prezident mohl na summitu NATO vystupovat jinak než vláda, ale přitom tvrdit, že respektuje její mandát. Vondráček to zpochybnil. Připomněl, že prezident už dříve veřejně formuloval vlastní postoje k obraně a výdajům na armádu, a proto se obává, že by na summitu nešlo jen o formální zastupování státu, ale o samostatnou politickou linku.

Na rozdíl od Pospíšila, který zdůrazňoval diplomatický význam jednotného hlasu, Vondráček argumentoval tím, že pokud by prezident chtěl opravdu ctít mandát vlády, nemusel by se summitu účastnit vůbec, nebo by do něj vstupoval jiným způsobem. Tím se snažil obhájit názor, že nejde o nedůvěru k hlavě státu jako takové, ale o racionální snahu vyhnout se situaci, v níž by Česká republika navenek vysílala dvojí signál. Tady byl jeho výkon nejsilnější: byl jasný, věcný a opíral se o konzistentní princip, ne o momentální politický zájem.

Napětí mezi Hradem a vládou

Do debaty se neustále vracela také otázka, proč se vztah prezidenta a vlády dostal do tak napjaté podoby. Vondráček za hlavní příčinu označil spor kolem Filipa Turka a prezidentovu předchozí kritiku jeho nominace. Podle něj právě tato kauza odstartovala řetězec veřejných výroků, které vztahy dále poškozují, a proto je podle něj těžké čekat rychlé zklidnění.

Přestože to bylo podáno poměrně ostře, nepůsobil Vondráček jako někdo, kdo chce krizi jen přiživovat. Spíš naznačoval, že dokud nepadne jasné vysvětlení a dokud se nevyjasní hranice kompetencí, bude se podobné napětí vracet. Jiří Pospíšil to označoval za nedůstojné a zbytečné, ale Vondráček reagoval tím, že veřejný spor je jen důsledkem hlubší nejasnosti ústavy. V tom spočívala jeho největší síla v debatě: uměl politický konflikt převést do srozumitelnějšího rámce, aniž by se z něj snažil udělat osobní válku.

Celkové vyznění

Celkově Vondráček v pořadu vyzněl dobře, protože dokázal spojit jasný postoj s věcným vysvětlováním. Nebyl to výkon, který by stavěl na velkých gestech nebo silných emocích, ale spíš na argumentu, že stát má mít srozumitelná pravidla a že jejich nejasnost plodí zbytečné konflikty. V souboji s Jiřím Pospíšilem nepůsobil jako někdo, kdo by jen opakoval koaliční rétoriku, ale jako politik, který má vlastní čitelný výklad situace.

Zároveň však zůstalo zřetelné, že spor o prezidenta, NATO a kompetence není jen technická debata. Je to i střet stylů, kde jedna strana zdůrazňuje diplomatický klid a symbolickou důstojnost, zatímco druhá volá po tvrdším oddělení rolí a přesnějším ústavním vymezení. Vondráček v tomhle střetu obstál, protože působil jako někdo, kdo neuhýbá, ale zároveň se nesnaží z konfliktu dělat divadlo.

Oblíbené štítky

Filip Šamonil

Filip Šamonil

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31