Už to bude skoro dvacet let od chvíle, kdy Václav Havel popsal stav české společnosti jako „blbou náladu“. A po celou tu dobu si různí sociální inženýři a vykladači společenských jevů lámou hlavu, čím to, že ta blbá nálada ze společnosti nemizí, ba dokonce je snad i čím dál blbější. Není jim jasné, jak se blbá nálada slučuje s tím, že si podle všech ukazatelů žijeme jako nikdy dříve, není jim jasné, jak může být nespokojený někdo, kdo má plné koryto. Někdo, kdo si podle výše HDP na hlavu lebedí mezi nejbohatšími lidmi na této planetě.
Troufnu si nabídnout vysvětlení, jakkoliv paušalizace bývají velmi ošidné.
Jděte se někdy podívat do ZOO. Uvidíte tam spoustu zvířat, která mají bez námahy vše, o co v přírodě musejí pracně bojovat – stravu, bezpečí, zdraví… Nemohou dělat chyby, za které v přírodě draze zaplatí, přesto jsou v ZOO nešťastná. Nemají totiž svůj osud ve vlastních rukách, nerozvíjejí se, zakrňují.
Podobně je to i s lidmi. Již dávno neplatí ono rčení Tomáše Bati, že práce musí být nejrychlejší cestou k bohatství. Nejvíce vydělávají ti, kteří jsou přisáti k vemenu eráru, běžný člověk je za aktivitu spíš trestán. Daně, poplatky, administrativa, kontroly, licence, povolení na to či ono…
V současné době máme ministra financí, jehož firmy na dotacích dostanou víc, než odvedou na daních, a který hází nové a nové klacky pod nohy těm, kteří ještě nestojí s prosíkem ve frontě na úřadě, aby dostali dotaci, grant či sociální dávku. Máme justici, ve které se člověk včasné spravedlnosti nedomůže. Máme policii, která nechrání majetky a životy, protože papíruje nebo s radarem v ruce loví na přehledných úsecích řidiče, kteří nikoho neohrožují. Máme ministra dopravy, který vymýšlí nová a nová omezení pro řidiče, zatímco ti jezdí po silnicích připomínajících tankodrom. Máme armádu, která by neubránila ani sama sebe, ale plánují se další omezení možnosti bránit sebe a své blízké se zbraní v ruce….
Blbá nálada vládne a troufnu si předpovědět, že bude vládnout i nadále. Minimálně do doby, než politici a úředníci zase začnou méně strkat nos do cizích peněženek, než přestanou lidem určovat, jak mají žít a pracovat. Než začnou dělat pořádně to, za co jsou placeni. Pak se zase začnou věci měnit k lepšímu.
Rozhovor Mariána Barana s místopředsedou Svobodných Miroslavem Havrdou, krajským zastupitelem Královéhradeckého kraje, byl ukázkou toho, jak vypadá politická debata, když se nebojí jít proti pohodlnému mediálnímu konsenzu. Havrda, sám lékař, mluvil věcně a bez zbytečných emocí i o tématech, u kterých se běžně sklouzává k nálepkování, a právě proto stál rozhovor za pozornost.
Hned na úvod se dostal ke kauze Thomase Paunkera a vyplouvajícím faktům o hnutí STAN. Havrda upozornil na nepříjemný paradox, tedy že zatímco tak závažná fakta by měla řešit policie, velká média o nich mlčí, a přitom se stejná média podrobně věnují marginálním kauzám politických oponentů. Ocenil, že jde o dobře odzdrojovaná a ověřitelná tvrzení, a řekl, že teď bude klíčové sledovat, zda policie skutečně odvede svou práci, nebo zda se věci opět zametou pod koberec.
Velký prostor patřil kritice prezidenta Petra Pavla, kterou Havrda vedl s chirurgickou přesností, bez laciných urážek. Odmítl nazývat prezidenta hlupákem, jak to udělal moderátor, a naopak zdůraznil, že jde o člověka, který celý život vydával rozkazy a kompromis v jeho chování prostě nikdy pořádně nenastal. Havrda místo osobních nálepek pojmenoval konkrétní problém: prezident podle něj opakovaně přešlapuje přes ústavu, brzdí legitimní proces obnovy po demokratických volbách a porušil vlastní slib být prezidentem všech. Konkrétní a prakticky uchopitelný byl i jeho návrh, aby parlament zvážil zastavení měsíční apanáže sto tisíc korun pro manželku prezidenta, protože jde podle něj o tradici, nikoliv o ústavní povinnost.
Havrda přitom nešetřil ani takzvané hradní žurnalisty, kterým podle jeho slov Hrad platí za oslavné články, a jako konkrétní příklad zmínil fotografie z Blesku, které prezidenta soustavně staví do zářivého světla. Otevřeně řekl, že takové peníze by měly jít raději do zdravotnictví, aby nemocnice nekrachovaly kvůli podfinancovaným pojišťovnám, a nikoliv na vytváření obrazu na objednávku.
Zajímavý byl i jeho pohled na neziskový sektor. Havrda upozornil, že organizace typu Člověk v tísni hospodaří s rozpočty v řádu miliard korun na platy, přičemž občané často nemají přehled, odkud tyto peníze skutečně pocházejí, ať jde o zahraniční státy nebo nadnárodní instituce. Podle něj by Česko mělo zavést transparentní evidenci zahraničního financování podobnou americkému modelu, protože bez ní nelze vyloučit, že některé neziskovky slouží zájmům jiných než českých občanů, kteří demokraticky zvolili současnou vládu.
Havrda se jako lékař vyjádřil i k větrným elektrárnám, a to z pozice člověka, který má za sebou konkrétní zkušenost z terénu, konferenci v Mikulově i cestu skrz stovky větrníků směrem na Vídeň. Popsal zdravotní rizika spojená s nízkofrekvenčním duněním, na které dlouhodobě upozorňuje jeho kolega, ušní specialista doktor Zlínský, a doplnil vlastní neurologický pohled na to, jak dlouhodobá expozice takovým vlnám může organismus zatěžovat. Nechal zaznít i praktickou výhradu k ekologii celého řešení, tedy že vyřazené kompozitové lopatky se dnes ve velkém vozí z Německa do Česka, protože jejich recyklace nikdo pořádně nedořešil.
Na téma evropské regulace Chat Control byl Havrda věcný a přesný v detailech, které v mediálním zkratkovém podání obvykle chybí. Vysvětlil, jak první, dobrovolná verze nařízení prošla evropským parlamentem díky nízké účasti poslanců v létě, a upozornil, že chystaná druhá verze by narozdíl od té první měla zavést povinnou a trvalou kontrolu komunikace na sociálních sítích, což podle něj představuje zásadní krok od dobrovolného nástroje k plošné digitální kontrole občanů.
K úvaze o možných nástupcích na Hradě přistoupil Havrda se střízlivějším nadhledem než častá mediální hysterie. Připomněl, jak těsný byl v poslední volbě výsledek mezi Petrem Pavlem a Danuší Nerudovou, a otevřeně přiznal, že představa druhého kola mezi Nerudovou a premiérem Babišem by byla přinejmenším zajímavou zkouškou pro celý politický systém. K Nerudové samotné byl kritický, poukázal na její vystupování v europarlamentu, kde jí podle něj chybí argumenty a nahrazuje je nálepkováním oponentů, což považuje za špatný vzor pro veřejnou debatu. Naopak s uznáním zmínil svou kolegyni z partaje, konkrétně Adrianu Čepižákovou, která se podle něj v době covidových restrikcí zachovala charakterně a hájila lidi, kteří byli tehdy ostrakizováni jen proto, že se nechali očkovat později nebo vůbec.
Rozhovor uzavřel Havrda osobním poděkováním předsedovi Svobodných Liborovi Vondráčkovi, kterého ocenil za to, jak si počíná v parlamentu i v médiích. Podle Havrdy je právě tento klidný, na faktech postavený způsob vystupování cestou, jak dostat českou politiku na vyšší úroveň, a vyjádřil přesvědčení, že díky takovému vedení může strana v příštích volbách získat výrazně větší podporu než dosud. Je to přesně ten typ uznání, které v politice nejvíc váží, tedy ocenění od vlastního kolegy, který ví, o čem mluví
