Podíl řepky na celkové osevní ploše je v současnosti necelých 13 %, což je opravdu hodně – hlavně v poměru s okolními státy. Je tedy namístě otázka, jestli nám to opravdu za to stojí, jestli negativa jejího pěstování nepřevyšují pozitiva.
I Evropská unie už začíná ustupovat z plánovaného závazku 10% spotřeby biopaliv do konce roku 2020. Nyní se počítá se 7 % a s dalším postupným snižováním, což je dobře. S biopalivy první generace (tj. s těmi, u kterých existuje konkurenční využití ve výrobě potravin či krmiv) se totiž váže spousta nevýhod:
Pěstování energetických plodin, jako je právě řepka nebo kukuřice, vede paradoxně k vyšší produkci skleníkových plynů než u fosilních paliv. Navíc bionafta svými zplodinami více poškozuje jak naše zdraví, tak naše auta.
Řepka je velice náchylná k chorobám způsobeným různými škůdci, je tedy zapotřebí ji silně chemicky ošetřit, což vede k hromadění pesticidů v půdě a ve spodní vodě.
Pěstování řepky je příčinou nemalého úhynu lesní zvěře. Ta po jejím požití slepne a přichází o funkčnost nervů a jater.
Řepka olejka je zdrojem velké části pylových zrn, kvůli kterým trpí hlavně na jaře většina alergiků. Její pyl je totiž značně agresivní.
Pěstování řepky vede k degradaci půdy a k erozi. Také zabírá ornou půdu, na které mohly růst potraviny jako například brambory nebo obilí.
Jak se zdá, tak za podporou biopaliv stála spíše masivní lobby, než obava o životní prostředí. Doufejme, že se současným projektem podpory biopaliv druhé generace (surovinou je tzv. nepotravinářská biomasa) to neskončí stejně…
A co se s tím dá dělat? Určitě by stát neměl lidem diktovat, co na svém pozemku mají, nebo nemají pěstovat. Nedotknutelnost soukromého vlastnictví je mi svatá. Dokonce pokud se řepka zaoře, může mít na půdu naopak pozitivní dopad. Myslím si ovšem, že by se mělo co nejdříve skončit s legislativní (povinné přimíchávání biopaliv do nafty) i finanční (pomocí dotačních programů) podporou. Zemědělci si tak najdou jinou výhodnou plodinu k pěstování a my se nebudeme muset každé jaro dívat na nekonečné žluté lány.
David Pokorný, předseda Svobodných v Jihomoravském kraji
Články vyjadřují pouze osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.
Ve středečním vydání pořadu Události, komentáře na ČT24 se střetly názory na probíhající jednání Poslanecké sněmovny k vyslovení důvěry nové vládě Andreje Babiše. V debatě moderované Terezou Řezníčkovou vystoupil Libor Vondráček jako místopředseda ústavně-právního výboru a předseda Svobodných společně s místopředsedou Sněmovny Patrikem Nacherem za ANO na straně koalice a s Janem Skopečkem z ODS a Markem Výborným z KDU-ČSL na straně opozice. Vondráček v průběhu diskuse čelil ostré kritice programového prohlášení vlády a musel vysvětlovat postoj své strany k několika kontroverzním tématům.
Už v úvodu se přihlásil k části kritik opozice, když připustil, že problémy s bydlením jsou reálné a dlouhodobě neřešené. Okamžitě však obrátil optiku: namísto obvyklého politického alibismu ostře přiřkl výrazný díl viny právě Pirátům, kteří teď v opozici patří mezi nejhlasitější kritiky. Vondráček mluvil o „sebemrskačství“ a absurditě situace, kdy ti, kdo podle něj pomohli současný stav způsobit, dnes předstírají, že mají recept na nápravu. Zdůraznil, že jeho klub chce postupovat jinak – konkrétně připomněl stavební zákon jako jednu z prvních norem, které chce nová vládní většina otevřít a změnit. Vondráček tak využil téma bydlení k tomu, aby se profiloval jako politik, který sice dokáže uznat diagnózu problému, ale současně odmítá, aby jí monopolně vládla bývalá vládní garnitura.
Druhou klíčovou linií večera byl spor se zástupci bývalé pětikoalice kolem programového prohlášení nové vlády. Zatímco Jan Skopeček z ODS a předseda KDU-ČSL Marek Výborný mluvili o „souboru neslučitelných slibů“ a vnitřně rozporném textu bez jasné vize, Vondráček program naopak hájil jako materiál, který je dostatečně konkrétní, srozumitelný a měřitelný. Připomněl, že byl předložen v rekordním předstihu, aby se s ním poslanci mohli detailně seznámit, a argumentoval i tím, že co do rozsahu se výrazně neliší od programového prohlášení předchozí vlády. Klíčový byl ale jiný moment: poukázal na to, že skutečným měřítkem není délka textu, nýbrž schopnost vlády program dodržet – a právě tady zaútočil na Fialův kabinet, který podle něj porušil svůj slib nezvyšovat daně, a dokonce dodatečně měnil základní parametry ekonomické a evropské politiky, aniž by si znovu vyžádal důvěru Sněmovny.
Vondráček tak obrátil kritiku Skopečka a Výborného proti nim samotným. Když bývalý ministr a místopředseda Sněmovny varoval před „rozpočtovým armageddonem“ a nefinancovatelnými sliby nové vlády, Vondráček připomněl, že právě koalice Spolu si dříve vylepovala billboardy se slibem zkrocení rozpočtu, a přitom během svého vládnutí navýšila státní dluh o více než bilion korun. V jeho podání tak zástupci bývalé vládní pětikoalice ztráceli morální autoritu poučovat současnou většinu o odpovědném hospodaření. „Ukázaná platí, uvidíte za čtyři roky,“ uzavřel Vondráček jeden ze svých vstupů, čímž posunul debatu z roviny abstraktních výtek k jednoduchému politickému testu, který má proběhnout před voliči v příštích volbách.
Výrazně rezonovala také pasáž věnovaná sporné muniční iniciativě pro Ukrajinu, která v posledních dnech vyvolala napětí uvnitř nově vzniklé vládní většiny. Moderátorka připomněla ostré výroky poslance Jaroslava Foldyny, jenž spojoval svůj postoj k důvěře vládě právě s tím, jak se kabinet k iniciativě postaví. Vondráček zareagoval suverénně: popsal jednání, které Babiš vedl na klubu SPD, a zdůraznil, že pro jeho poslance je zásadní především to, že ze státního rozpočtu nepůjdou na tento projekt peníze českých daňových poplatníků. Téma pojal nejen jako rozpočtový problém, ale také jako otázku transparentnosti a kontroly výdajů, když zmínil pochybnosti o maržích a celkovém nastavení iniciativy. Zároveň vyslal jasný signál dovnitř koalice: podle něj není důvod pochybovat, že i Foldyna nakonec pro vládu ruku zvedne. Ve finální třetině pořadu se debata stočila k širším otázkám politické kultury, vztahu vlády a opozice a k často skloňované „izolaci“ hnutí ANO a SPD. Zatímco marek Výborný zdůrazňoval potřebu jasného prozápadního ukotvení a varoval před námluvami s „antisystémovými“ subjekty, Vondráček se znovu postavil do role obhájce voličského mandátu. Ostrými slovy odmítl nálepkování části politického spektra jako nedemokratického a připomněl, že skutečný demokrat se má především smířit s výsledky voleb. Pokud některé strany mluví o „demokratických“ a implicitně „nedemokratických“ subjektech, otevírají podle něj dveře k pohrdání nejen svými politickými soupeři, ale i samotnými voliči, kteří je do Sněmovny poslali. Vondráček zároveň deklaroval, že v zahraniční politice je SPD a uskupení kolem něj připraveno ke shodě všude tam, kde bude na prvním místě zájem České republiky
